Za trochu srandy šla bych světa kraj. Šla s hlavou děravou a šlápla bych na kosa. Šla v lednu a teklo by mi z nosa. Nebo tak něco.

Červenec 2010

...den jako každý poslední

24. července 2010 v 9:45 | Š-kíps |  Část první - Nulová inteligence
19. července 2010 v 16:47

"Podávej zmrzlinu na stůl!" vybídla maminka dívku.
Dívka se zamračila, nechápavě se podívala, pokrčila rameny a vyklopila všechnu zmrzlinu na ubrus, zapíchla do ní oplatky, polila čokoládovou a karamelovou polevou a nahoru dala červenou šťavnatou třešničku a tu ještě polila javorovým sirupem.
"Co to má u všech zámečníků znamenat? Můžeš mi to nějak vysvětlit, drahá?" vyjekla maminka. Dívka si uvědomila kdo a kde je a co právě udělala… Ne, neuvědomila si to. Bylo jí to řečeno: "Ty hloupé dítě!!! Co děláš v našem domě? Vždyť ty jsi vyklopila zmrzlinu na stůl!!!" Místo, aby dívka vyslovila něco na svou obranu, klopíc zraky odešla. Cestou do svého pokoje přemýšlela, co zase provedla. Vždyť udělala, co si maminka přála. Podala tu zmrzlinu na stůl…a…a…aha!!! Je tak hloupá!!! Maminka zřejmě nemyslela podat přímo na stůl, ale naporcovat do misek a podat ty misky na stůl!!!…Zklamala sama sebe více, než-li ji zklamal ten chlapec, který si neváží svých šedých buněk mozkových a nalévá je raději v moku bez chuti. Opravdu nemá rozum a nikdy jej taky mít nebude. Ona a ani on. V něčem si jsou strašlivě podobní, neví koho to děsí více. Asi jednoho z nich…
Zhroucena svou chabou inteligencí vešla do svého pokoje. To, že šla dlouho, nebylo zapříčiněno obrovskou velikostí domu a ani pomalostí chůze, nýbrž zase její chytrostí. Prošla mnoho pokojů než došla do toho správného, svého. Dokonce si spletla i dveře do kuchyně sousedů. Lehla si do postele a pozorovala nebe. Dnes je zvláště zajímavé. Takové dřevěné…Ale ne! Dívku zase usvědčilo, že je hloupá. Vždyť to je žaluzie!!! A až za nimi je blankytně modré nebe. Vzpomněla si, jak předešlý den hledala zmrzlinu v mrazícím boxu, kde byli hned tři, ale ani jedné si nevšimla…
Řekla si "dost!", řekla veškeré blbosti "už ne!", už nechce být tou hloupou a nevzdělanou. Už s tím navždy skončí. Dívka byla odhodlaná! Odhodlaná vzdělávat se!
Ale hrom do toho. Zrovinka začaly prázdniny, po škole ani památka měsíc a půl. A jak známe dívku - ještě nejméně dva měsíce přičteme k tomu, poněvadž si začátku školního roku zajisté všimne až v listopadu…
Dříve by si vzdychla a odešla by si hrát s obručí na chodník. Ale dnes, v ten fatální den, udělá vše jinak! Začne rozvíjet svou mysl, svůj mozek apgrejduje na vyšší levl. Ale jak začít? Má navštívit svou knihovničku v pokojíčku, nebo snad knihovnu v obýváků, nebo snad dokonce městskou knihovnu??? Dívce se zamlouvala ta představa - být v knihovně.
Dříve by si vlezla do toho nábytku a do konce dne by se tvářila blaženě. Ale dnes, v ten fatální den, udělá vše jinak! Půjde ke knihovně, zatahá ji za kliku, tím otevře dveře, párkrát zvedne nohy do schodů, podá kartičku knihovnici… Ale vždyť ona vlastně žádnou nemá…
Dříve by jí ukápla slza, otřela by ji a nadále by pokračovala ve válení sudů po schodech. Ale dnes, v ten fatální den, udělá vše jinak. Ihned tam půjde, oznámí, že chce kartičku, nahlásí své jméno… Kdyby nějaké měla.
Dříve by si fňukla, utřela snopl a zašla by vyvenčit svého imaginárního mořského koníka. Ale dnes, v ten fatální den, udělá vše jinak! Konečně zjistí po šestnácti letech své jméno.


Tímto končí jedna životní epocha dívky. Povídka je inspirovaná skutečností, ohraničená nereálností.
Speciální díkůvzdání svému bratrovi: "Dík, vole!"

Touha

24. července 2010 v 9:42 | Š-kíps |  Dásně
Touha

Toužím moc,
celou noc.

24. července 2010 v 9:41 | Š-kíps |  Dásně

Jsem.

Sedmého května dva tisíce deset

23. července 2010 v 23:28 | Š-kíps |  Část první - Nulová inteligence
8. května 2010 v 10:45

"Co to krucinál svítí?!…A jo, už je den…" Dívka jen co zavřela oči večer, znovu je otevřela, neboť musela vstávat. "Škola volá" jak by řek' jeden nejmenovaný. Dívce se tak nechtělo. Ve škole ji nečeká nic dobrého, ba nic užitečného. Že by zaspala? Ale to ne. Nechce být jako ty ostatní dívky. Tak tedy vstala.
Přála si být někdo jiný. Vždyť ji čekají tři písemky a aby pravdu řekla, tak se moc neučila, spoléhala na vrozenou inteligenci…o kterou nejspíš přišla, když den co den mlátila hlavou o skříň…Dělalo se jí mdlo, když pomyslela, jaké to bude mít následky, jestliže špatně pochodí. Ale v tu ránu se jí zlepšila nálada, jen co otevřela -

Co dívka otevřela? Otevřela snad dveře a za nimi stál její milovaný? Byl to Brian? V plné polní? S kytarou, trsátkem a ladičkou???

- jen co otevřela svůj oblíbený jogurt. Jahodový. Řekla si: "…mmmm…" Ale jen co ho dojedla, vrátila se jí ta deprese. Už se blížila hodina H, minuta M, sekunda S. Nebo pro fyzikální chladnost, jednoduchost a bezosobnost… čas t. Šla tedy na autobus. Každým krokem si trochu fňukla. Pak to vypadalo asi takto: "Klap, fňuk…klap, fňuk…klap, fňuk…škobrc, bééé…" spadla dívka. Ale kupodivu se jí nic nestalo. Asi někdo chtěl, aby do té školy došla.
První hodina. Matematika. Písemka. Dívka si sedla ke své inteligentní kamarádce. Doufala, že ta chytrá aura ovlivní i ji…Vzala si papír a začala čmárat kružnice a přímky a tečny…až poté, co se vybrala písemka, zjistila, že to mělo být podle pravítka…krucipísek.
Druhá hodina. Angličtina. Ale paní profesorka nepřišla. To byla asi jediná záchrana. Věnovala se celou tuhle hodinu chemii. Nejspíš jí to vůbec nepomohlo, ale za ten pocit to přeci stojí.
Na další hodiny si ani nevzpomíná, jsou oproti té páté naprosto nepodstatné.
Pátá hodina. Pan profesor rozdal zadání i s papíry. Z jedné strany popsané. Je na něm chvályhodné pouze tohle. Myslí ekologicky. Dívka ani nedočetla první příklad a už nevěděla, jak se to počítá. "Je to v pytli" řekla si. Nahlas. "Ják v pýtlí, tý có tó říkáš, tý póčítéj, čás kvápí" odvětil velmi krátce a rychle pan profesor.
Dívka už neví, co tam za bludy napsala. Teď už je to jedno. Možná se pan profesor zasměje.
Další dvě hodiny byly ve znamení prudkého rozhořčení a nenávisti k hudbě. Ale jenom na ty dvě hodinky. Když šla dívka domů, zazoufala si, že si nevzala svůj ruční gramofonek. Mohla by si pustit takovou Bohémskou Rapsodii.
Večer dívka nevěděla do čeho by vrtla. Bloumala po bytě jako duchové o půlnoci v Májové romanci, když čekali na Viléma. Dívka čekala na renesanční myšlenku. Ale napadla ji jen klasicistní. Tak si sedla za klavír a hrála jako virtuóz. Škoda, že to někdo neslyšel. Hrála tak dobře, že jí to nikdo nebude věřit. Tak dobře, že by se divil i pan Mozart s panem Beethovenem a panem Haydnem…
Den není nekonečný, a tak ho dívka ukončila skladbou, kterou si slibovala už od konce školy…

Sen noci dávnojisté

23. července 2010 v 23:27 | Š-kíps |  Část první - Nulová inteligence
14. února 2010 v 16:53

"Kam si sedneme?" ptala se dívka své spolužačky vcházejíc do kina. Chtěla si sednout do známé společnosti, aby si užila ten film. Jaký? To netuší. Kdo ví, co škola zase vybrala. Jestli to bude Malý Buddha II, tak ihned odchází. Tohle si slíbila v duchu. A jak si tak mluvila v duchu, ani nezpozorovala, že se před ní postavil pan profesor českého jazyka a zeptal se jí, jestli nepostřehla, zda paní pořadatelka je již v sále. Dívka pochopitelně začala vnímat, až když domluvil. Tušila, že se jí na něco ptal. Ale na co? A tak řekla první co ji napadlo: "Tu knihu jsem ještě nečetla, omlouvám se." Ano, zase se projevila inteligence hloupé dívky. Horší odpověď si najít nemohla. Pan profesor chvíli zůstal v tranzu. A potom jako by ignoroval to, na co se ptal, a pokračoval: "Tak to já vám ji půjčím, raději druhé české vydání, má novější překlad...zmodernizovaný...ale já si rád přečtu i tu staročeskou verzi. A ten příběh je tak působivý a půvabný. Určitě se vám bude líbit." "Jé, děkuji, pane profesore. Je to nejspíš na dlouhé povídání...ale teď bychom už měli jít si sednout, ať nezmeškáme film..." řekla dívka.

Dívka procházela očima řady a hledala svou kamarádku. Ano! Tam sedí! Ale né! Celá řada je už plná, nevleze se tam ani somálec. Kam jen si sednout. Když tu najednou slyší pana profesora: "Pojďte si sednout tady do první řady ke mně. Je tu volné místo a také lépe uvidíme na plátno." Dívka se zděsila. Bude sedět u filmu vedle pana profesora?


Jak dívka vyřeší tento problém? Sedne si k panu profesorovi? Nebo si snad kouzelnou hůlkou přičaruje sedadlo ke své kamarádce? Čtěte dál!


Dívka se musela rychle rozhodnout. Zda se posadit na samotku s panem profesorem anebo si sednout na hlavu své spolužačky za předpokladu, že by ji měla narvanou až po uši v sedačce. To nemohla udělat. Vybrala si tedy první řadu... Měla strach... Z čeho? Že ji bude obtěžovat až se v sále zhasne? Čím??!! Představila si rychle scénu: Pan profesor by dal ruku na dívčinu nohu a zeptal by se: "Nemáte svítilnu? Nic nevidím.."

Dívka začala křičet. "Pššššt," sykla paní pořadatelka "nejsme přeci v nemravném podniku..." Dívenka, vědoma si scény, kterou si představila, přistoupila k té paní a pošeptala jí: "Jsme."
Odhodlala se sestoupit schody a sedla si do první řady o jedno místo dál od pana profesora. Asi ze strachu. Ale pak ji došlo, že by si to snad mohl vyložit jako urážku. Ale už jí bylo blbé se posunout. Vymyslela proto záminku, a to takovou: Vylovila by z kabelky pomocí rybařského prutu šroubovák, povolila by šroby své sedačce...ale nenápadně, samozřejmě!!! Potom by už stačilo jen se nahnout a židle by se rozbila a ona by si musela přesednout....
"Přisedněte si, přece nebudete sedět tak osamocena..." vyzval najendou dívku profesor. Celý plán byl tentam...

Začal film. Dívka po chvilce usnula...

Probudila se a zjistila, že má hlavu na rameni pana profesora a že celou jeho pravou paži poslintala...Pan profesor si toho asi nevšiml, takže měla šanci to spravit. Ale jak? Škoda že tu nemá fén...




Zazvonil budík a dívka se probudila. Zavrtěla hlavou nad tímto úchylným snem...






Tato povídka je založena na pravdivé události, některé zvraty v příběhu jsou ovšem smyšlené.

Stála v okně v pokoji potmě

23. července 2010 v 23:24 | Š-kíps |  Část první - Nulová inteligence
24. listopadu 2009 v 15:30

Otevřela dveře. Zahlédla v okně tmavě modrou oblohu.Zatoužila jej otevřít a nadechnout se toho studeného večerního vzduchu. Má totiž euforizující účinky, ale to ostatně poslední dobou všechno... Jenže její otec byl vedle v pokoji. Uslyšel by, jak otevírá okno. "Ty větráš? Výtápění stojí hromadu peněz a ty větráš??" ...
Ne. Dívku touha přešla... Ale ne asi tak moc, protože o chvíli později, když tatínek odešel do koupelny, zavěsila se na otvírací madlo střešního okna. Ten venkovní vichr ji praštil přes obličej. Ale bylo to příjemné. To se ovšem nedá říct o úderech jejího bratra. Koukala ven. Chtěla se jen tak procházet po městě. V noci. Co jí bránilo? Nemoc? No, možná. Ale nezkusila to ani když byla zdravá...Ale kdy to naposledy bylo? Pořád je nemocná...na hlavu. Také proto teď hledí z okna a poslouchá vítr. Jak absurdní! Vždyť vítr neumí mluvit! Ale ona mu rozumí. Má k tomu lingvistickou příručku "Jak šveholit větrnicky". První lekce má název: "Fú, fí" a ta druhá: "Proč ne fů ale fú..." Možná, že by se měla živit simultárním překládáním v USA, tam jak jsou ta tornáda...
Vůně toho vzduchu je jiná. Odlišná od rána či odpoledne. Je to pravda? Anebo další výmysl její pomatené mysli? Ač tak, či onak, celé venkovní prostředí se jí zamlouvalo. Zvláště ta nálada, kterou zná ze svých snů. Och, jak ráda sní. Má ráda své sny. Ve snu se dějí věci bez příčin. Často nemají ani následek.
Ráda o nich přemýšlí.
Ráda přemýšlí...jak vtipné...
Ráda přemýšlí o hloupostech...jak pravdivé.
Ráda přemýšlí o věcech, které se staly dávno a třeba ne tas tak dávno.
Ráda přemýšlí o věcech, které se nestaly, o lidech, které nepotkala, o citech, které neprožila...
Ano, často bývá takto sentimentální. Ale poté co jí to dojde, ubere to "SENTI", jak má ve zvyku.

Dívka ulehla a usnula.

Zapomněla zavřít okno?
Ne.




Tato úvahoidní povídka je kupodivu pravdivá, až mne to děsí...:D

Kterak dívka stonala

23. července 2010 v 23:24 | Š-kíps |  Část první - Nulová inteligence
14. září 2009 v 9:35

Krásné ráno. Dokonale stvořeno pro nějaký ten piknik, či výlet do nedalekého lesíku. Dívka už už vybírala jaké turistické kalhoty si obléct, když tu najendou z čista jasna si vzpomněla, že se musí učit. Hned na to se uklidnila, že je teprve sobota... Copak, že se musí učit? Zeměpis...a fyziku...a dějepis! A biologii!!! U všech hlupáků! Tohle nemůže stihnout! To dřív přiletí i Hellyova kometa!!!
Tak co teď? Musí se do toho urychleně pustit...ale nejdřív...si musí dát snídani. Kdo to kdy viděl, aby člověk studoval bez nějakého toho žvance v břiše...ale hned potom....si dá čajíček. Přeci to musí něčím zapít! A pak se do toho dá...do další buchty od babičky.
Tak tedy až teď usedla ke stolu a začla vytahovat sešity a učebnice z tašky a skládala je na stolek, na pohovku, na zem...kam se jen vešlo. Byla přímo zavalena tím množstvím knih.
"Hepčí!...Hepčí!" a potom ještě silněji "HEPČÍ!!!!!!!!!!"
Než byste řekli "u všech hlupáků" už spotřebovala první balíček kapesníčku, potom ten druhý...a hle, z dívenky je marod.
Ale připravovat se do školy nepřestala. To je přece jenom rýma...a trochu škrábání v krku. To dívku nzastaví! Do školy půjde a basta!
Už ji celá ta Afrika přecházela přes hlavu. Jak má vědět co je to "vádí"? A kde leží Džibutsko? A tu tatínek pravil svým mohutným hlasem dívce: "Změř si teplotu!"
A tak dívka šla. Sedla si před okno, tam kde mají ten venkovní teploměr a začla na něj foukat a dýchat a prskat a křičet a kdo ví co by ještě udělala, kdyby ji to tatínek nezatrhl. Vrazil jí...do ruky teploměr pro lidi a usadil ji na židli. Dívka celá nedočková, ani ten krám nezapípal, jak to má ostatně ve zvyku, vytáhla ho a kouká, jako kdyby přiletěla z Dürnkrutt. 38,54 °C!!! U všech marodů, vždyť to je skoro horečka! "Honem do postele!" rozkázal tatínek. Tak tedy dívka šla. Ale ještě nejdřív se šla umýt a trochu učesat, podívat se na tři pohádky a až potom si lehla. Ale za chvilku ji to přestalo bavit a tak se jen tak opřela o čelo postele a přemýšlela a bylo jí líto, že nepůjde do školy...NE! Nebylo jí to líto, byla ráda, protože by jistě dostala špatné známky a teď má alespoň trochu šanci to dohnat.
Ale jak známe dívku, zajisté se toho nedočkáme.


Tato krátká povídka-nepovídka bez děje je vlastně celá pravdivá, až na pár vymyslů. Ale bez nich by to nebyla prostě povídka jak se patří.

...cesta do vesmíru

23. července 2010 v 23:23 | Š-kíps |  Část první - Nulová inteligence
29. května 2009 v 21:49

"…trrrr….trrrr…..trrrr…" brní mobil…
"…Bum! Bác!" padá mobil.
"Ježíši!" křičí dívka.

Dívka vzala mobil ze země a vypnula budík. Ach né! Hodin jako na kostele! Co bude dělat? Musí do školy! Musí do školy! Vždyť dnes jedou na prohlídku vesmíru!…Oddychla si. Nemusí spěchat. Odjezd až v devět…Ale počkat! Její škola není tak hodná, aby odpustila studentům první hodinu! Vše při starém!

"Ááááá!" řve dívka.
"Šast prásk!" sešit letí do tašky.
"Hlt, škyt!" snídaně v žaludku.

"Ťap ťap ťap…" utíká dívka na autobus.
"Psssssskš!" zastavuje autobus.
"Cink…" podává minci řidiči.
"Pardon…" dívka na babku.
"Ahoj!" kamarádka na dívku.

"Škobrt!" vystupuje dívka.
"Au!!" vříská dívka.

"Slečno pozor! Tady je schod!" zařval dědek. Ale dívka šla dál. Když člověk spěchá, holt občas zakopne o svou vlastní nohu a pak to vypadá, že zavadil o schod. A to není vůbec pravda. Dívka neměla čas na vysvětlování neinteligentnímu dědkovi a utíkala dál. Jde o poslední minutu, kdy pan profesor zavírá dveře a pak zapisuje absenci.

"Jsem tady!" volá dívka.
"Vidíme…" konstatují přítomní.

Přežila to. Přežila úmornou hodinku, přesněji 45 minut, zeměpisu. A pak hurá do vesmíru! Dívka celá se celá nedočkavá těšila na velkou kosmickou loď s raketovými pohony ve velikosti školy. A místo toho tam byl autobus. Malý bílo-modrý autobus. Ale i tak nasedla.
Sedla si. "Komu bývá špatně v autobuse?" ptala se paní profesorka. "Komu nebude špatně.." řekla si pro sebe dívka. "Vždyť jedem do vesmíru autobusem…AUTOBUSEM!! Dneska jsou lidé tak hloupí…špatně bude každému…" vrtěla hlavou dívka a přitom si vytahovala igelitový sáček ohromné velikosti. Byla jediná. Všichni si vesele jedli, pili, povídali…jen dívka nervózně čekala na start.

"10…9…8…7…6…5…3…2…1…." odpočítával hlas. "Ale ne! Vždyť zapomněl 4!! Zapomněl 4!!" řvala dívka. Pak jen slyšela motor. Přetížení… Zaryla se do sedadla asi jako ta myšlenka na … to je jedno…
Zvláštní…necítila nevolnost. Necítila nic. Žádné působící síly. Připadala si jako v beztížném stavu…No ano! Už opustili zemskou atmosféru!!! A rychlostí světla si to mířili do neznáma.

"Haló! Vzbuď se! Už jsme tady" najednou vyhrkla na dívku kamarádka. "Cože? My už jsme jako tady?" nevěřícně koukala…
Třída vystoupila z autobusu. Byli na zvláštní planetě. Nacházela se zde dýchatelná atmosféra a také přibližně stejná gravitace…divné. Odešli do nějaké budovy. Zvenku šla vidět nějaká vysoce moderní střecha ve tvaru polokoule. "…vyspělá civilizace…" pomyslela si dívka. Vkročila dovnitř a zahlédla obrázky na stěnách. "To je jako u nás!!" vykřikla nadšením dívka. Pak se usadili v sále a na tu polokouli jim promítali vesmír. "To je ale hloupé," znovu si pomyslela dívka "proč nejdeme ven?! Tam je to opravdové…"
Nudnější proslov nezažila. Pan průvodce nemá moc bohatý slovník. Když po dvou hodinách opustili onu budovu, myslela, že se vydají na cestu vesmírem až na domovskou Zemi… Ale co to? Po 30 minutách pan řidič zastavil. Po cestě temnotou vesmíru nikde ani stopa. Nespletl se? Přeci byli na cizí planetě!…Najednou byli u školy a všechny děti i paní profesorka opustili autobus…Aháá. Oni přemístili celé město na tu vzdálenou planetu, která je tak podobná Zemi. Teď jen doufá, že o stěhování neřekli panu profesorovi občanské výchovy…

Tato povídka je z 10 % pravdivá a to je stále víc než články z některých nejmenovaných novin.

...den, jako každý osmý

23. července 2010 v 23:21 | Š-kíps |  Část první - Nulová inteligence
12. května 2009 v 18:12

"Ach né! Safriš, krucipísek…zase vstávat…zase nestíhám!!" lamentuje dívka v duchu. Podívajíc se na hodiny znovu lamentuje: "U všech hlupáků…teprve šest! Který troubelín mě vzbudil!" Koukla na postel svého sourozence. Vesele si chrupká s peřinkou až k uším. Nemohl to být on. Určitě ne. Nestihl by si tak rychle lehnout a dělat, že spí.
Dívka zase nepřišla na to, která zlomyslná bytost ji probudila. Ale dnes se tím už nebude zabývat. Znovu si lehla.
Klídek, pohoda, žádný spěch, ještě půl hodiny do kvapného vstávání. Pomalu zavírala očka, přicházela do světa snů a představ…


…viděla krásný strom a vedle něj lavičku a vedle další krásný strom a vedle…a vedle krásný stříbrný, zlatou nití prošívaný, hedvábím vyleštěný kopačák. Byl tak krásný. Ani koupnout do něj nechtěla. Ale napadlo ji, že by si mohla spočítat kolik kůže spotřebovali na výrobu…ale zapomněla na onen jednoduchý vzorec. Nedává ve škole pozor. Pak ji napadlo, že by si mohla spočítat polohovou energii kulatého tělesa vůči zemi, tak jak to vždycky dělávali ve škole. Když tu najednou zpoza stromu vylezla paní profesorka fyziky. "Ty dítě nevděčné! Ty uličníku! Ty budižkničemu! Ty odpadku lidstva! Ty nevzdělanče! Ty bezmozká osobo! Cos' to řekla? Zopakuj to a já ti zopakuji školní řád! Dítě, jenž vypustí z úst nesmysl nekonečného rozměru, bude ukamenováno!!!" Z okolí pak vystupovali známí profesoři. "Ale fuj!" řekla paní profesorka chemie. A pak i pan profesor dějepisu přistoupil blíž a podíval se zdrceně dívce do očí a řekl: "Tak to jsem nevěděl…nemyslel jsem si, že jste tak…já se domníval, že jste defakto chytrá dívka, ale…" Pak se přiblížila jiná osoba a ta řekla: "Kdyby to bylo z mého oboru…hmm…dal bych ti 100 dřepů a 50 kliků…"
Všechny postavy se přibližovaly k dívce, tlačily ji ke zdi a třímaly v ruce povětšinou ostrý kámen…jen jeden z učítelů držel svůj černý zápisníček…



"Á Á Á Á Á Á Á Á Á!" vykřikla dívka do řinčivého zvuku budíku. Vstávat! Vstávat! Rozcvička! Raz dva, raz dva…dívka nedbala na svou fyzičku a promenádovala se okolo kolonád a kolonádovala se okolo promenád…až došla do koupelny.


Malá, bledá, tváři divé

pod košilkou osoba;

o beďárech, hnáty křivé,

hlas - dívence podoba!



Pak jí to došlo. To je ona! A myslila si, že to jest nějaká zrůda. No…poprvé myslila správně. Po nějaké době se rozhodla odejít do školy. Nasedla do autobusu, který jel kolem. Co na tom, že neví, co je to zač. Doufala, že ji to někam zaveze. A tak se stalo. Dojelo to až k budově kam chodí druhým rokem. Ale navštěvovat tuto instituci má za povinnost už devět let! Devět let ji nutí teta Terka chodit do školy. Ale dnes se tím nebude zabývat. Proč také. Když jí to nevadilo tak dlouho.


První hodina. "Tužku, papír, jedem!" zvolal pan profesor zeměpisu. Děti ve třídě se divily, koukaly po sobě a naznačovaly pěsti na jednu dívenku, která tvrdila, že se z ničeho nepíše. Chyba se vloudila. Nesmyslná otázka č. 1 vystřídala nesmyslná otázka č. 2. A pak ještě dvě. Och, jak nesmyslné!! Dívka nerozuměla ani jedné položce…a pak: "Odložit tužky a na kraj!" vypískl pan profesor. A najednou zvonilo. Dívka loudavým krokem opouštěla učebnu a stejnou rychlostí vešla do další. A pak se rozpomněla. Vždyť budou psát písemku!! Ale teď už nic nenatlačí do té své makovice. Leda tak další pastelku.
Pan profesor dějepisu zde byl dříve než jeho mapa. Zapsal do třídní knihy a slavnostně prohlásil, aby si vytáhli papír. Pak pověřil dívku i její spolusedící, aby rozdaly zadání. Až potom, co usedly zpět, mohla třída psát. Dívka si nejprve přečetla všechny otázky, pak položila zadání na lavici a vzdychla. Podívala se do stropu a řekla si pro sebe: "Proč?!" … pak se rozhodla, že tedy něco napíše, ač nic neumí. Ale co to? Žádný papírek na lavici! Že by se zrušila písemka?? To by ji zachránilo! Třeba by nepropadla! … Ale ne. Všichni ostatní vrývali různé znaky na papíry a horlivě přemýšleli. Musí najít to zadání! Ale kde jen může být?? Hledala na lavici, pod lavicí, za lavicí…Co když ho vdechla?


Vdechla dívka zadání? Anebo je skryto pod papírem? Čtěte dál!


Pro jistotu se koukla pod list papíru, který měla přichystaný. Tady nebyl. "Táák…ještě minutku…" sdělil pan profesor třídě… Tak kde je!! A pak ho zahlédla u tabule. Jak se tam dostal?…asi jak si tak zavzdychala…ach ne…trouba jedna!.. Možná, že něco stihne napsat. Nejdříve musí získat to zadání. Nenápadně vystrčila nožku a snažila se jí dosáhnout na ten papírek. Litovala, že si nekoupila ten malý domácí skřipec, teď by se hodil…Tak se tedy sklonila víc a pak na něj dosáhla. Má ho! Zamávala šťastně lístkem a hned na to jí ho vyrval z ruky chlapec. "Co to děláš?" zeptala se nechápavě dívka. "Sbírám zadání, VOE!" odvětil chlapec. Zakroutila hlavou nad jeho neslušností…a pak jí to došlo! Už nestačí nic napsat. 5!


Další hodiny uplynuly jako voda, utekly jak zloději z banky, vyprchaly jako nový osvěžovač vzduchu…A pak najednou přišla fyzika! Dívenka se šla zeptat ještě s jednou dívenkou paní profesorky, zda-li píšou písemku, když jich mají dnes tolik. Paní profesorka řekla: "Ne." Oběma dívkám se ulevilo. "Holky…až na záchodě…" řekla jiná paní učitelka.
Šťastně odkvačily do třídy a rozhlásily, že se psáti nebude. Ale pak, když už zazvonilo na hodinu, skončilo veselí ze vteřinky na vteřinku. Paní profesorka přišla a také zapsala do třídní knihy. Začala vykládat o polovodičích typu N a polovodičích typu P a blá blá blá blá blá… "Tak dobře! Vytáhněte si papíry…když nedáváte pozor…" řekla paní profesorka najednou. Dívka se zeptala spolusedící: "Hele, co je? Já nedávala pozor…my jako píšem?" Ještěže to neslyšela paní učitelka. Určitě by ji trefil šlak, kdyby zjistila, že ani tato hodná dívka nedává pozor…Napsala cosi a odevzdala papír. Třeba se paní profesorka večer pobaví.

Tato povídka je založena na pravdivé události, ale z větší části je smyšlená.

(Věnováno K.J.Erbenovi)

...den prvomájový

23. července 2010 v 23:19 | Š-kíps |  Část první - Nulová inteligence
1. května 2009 v 23:20

Byl pozdní večer - první máj -
večerní máj - byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.



(K.H.Mácha)





Dívka si zamilovala tuto báseň. Nemohla se jí nabažit. Až potom, když odbila devátá hodina dopoledne, konečně vstala z postele. Ach, jak krásný je tento den. Stvořený pro tu májovou romanci…Kterého je dnes? Dívka si zase nemohla vybavit. "Hmm…co je po třicátém dubnu? Aha…třicátého prvního dubna...ach jo." posmutněle řekla. Ale toto datum ne a ne najít v kalendáři. Špatný kalendář! A tak se vypravila koupit jiný. Oblékla se a vyrazila do papírnictví.
Došla ke dveřím, lomcovala s nimi, ale neotevřely se. Divné. Pomyslela si: To už odbilo dvanáct? Takže dnes v sobotu už šli všichni domů?
Ale na kostele bylo teprve deset…Něco tu nehraje…ani ta kapela ve zkušebně opodál. Sedla si na schody obchodu a probírala poslední dny…A přemýšlela nahlas: "Takže…včera byl čtvrtek…a dneska je sobota…tak proč…" … Ne, nedošlo jí to. Je tak hloupá.
"Já chci do obchodu!!" řvala do dveří. Nutně potřebovala ten kalendář…nebo transplantaci mozku. Kopla do těch dveří...A najednou byla podlaha pokryta střepy…a náhle začal ten zvuk…zvuk…nebo spíš řvaní alarmu, bezpečnostního zařízení co zde mají. Hledání zločince vystřídalo zatýkaní. Dívka musela vrátit ten kalendář, který držela, na původní místo v regálu. A už ji vedli. Z obchodu do policejního auta. Dívka byla zmatená. Netušila co provedla. Policie ji dovedla ke kriminalistům. Výslech byl dlouhý. Hlavní detektiv hltal už desátou koblihu…a pak ji zavřeli...Pořád nevěděla čím se provinila. Až potom, co ji to vysvětlili vězňové ve vedlejších celách.
Dívka rozhořčena nespravedlností začala přemýšlet, jak se odtud dostat. Napadlo ji, že by se mohla podle nějakého plánu dostat ven…podle nějakého nakresleného…třeba na zádech…No ano! Je úplně tupá, ale na Prison Break se ráda koukala…ale zvláštní…nemohla se kouknout na ta svá… "Ach, taková smůla…proč ten plánek musí být na zádech…to už by bylo lepší v žaludku.." Ale pak ji napadlo, že kdyby ji donesli zrcadlo…
Za chvilku ho přivezli a dali před celu. Čekala až všichni usnou. A pak si vyhrnula tričko… "Sakra!" zvolala tiše. Kromě pár bebínek a modřin tam nic nebylo. Žádná tetovačka. Jen ta ze žvýkačky.
Potom ji napadlo vytvořit z těch fleků a flíčku, bebínek a pupínku obrazec. Proto je spojila přímkami a vzešel z toho plánek podzemí. Alespoň si to myslela…
A začala dlabat…dlabala a dlabala…až se podle plánu vydlabala ven. Ale nebyla venku. Byla v nějaké místnosti, kde byly židle jedna vedle druhé a naproti jen jedna židle…spíš křeslo. A vedle něj kbelík a houbička… "A sakra." řekla, aniž by věděla, kde vlastně je. Měla ten plánek zrcadlově…ale co naplat. Pak přišla k nějakému přístroji. A hele páka! A tak se do ní opřela. Najednou žárovka zablikala. "Hmm…takže tento přístroj koriguje elektřinu.." řekla si dívka a odešla venkovními dveřmi a šla klidně domů.
Šla parkem, pod rozkvetlými třešněmi a vedle zamilovaných lidí…



Až teď…až teď jí to došlo…proto v kalendáři nebylo 31.4., proto bylo zavřeno v obchodě, proto není po čtvrtku sobota…proto všechno tady kolem…
Ach né!! A na prvního máje byla domluvená s jedním hochem…Ten jí jistě neuvěří, že nemohla přijít kvůli tomu, že byla na policii a později ve vězení…

A myslíte, že to tak policie nechá?? Že nechá zloděje na svobodě???.........Ano, máte pravdu!
Dívka se vrátila šťastně domů a policii nezajímala víc než ty koblihy v pekárně...Takže zase unikla o vlásek zákonu...

Tato povídka je založena na faktech, hlavně na těch vymyšlených.

...jeden den z jarních prázdnin

23. července 2010 v 23:18 | Š-kíps |  Část první - Nulová inteligence
15. března 2009 v 9:39

Dívka letí ze schodů do jídelny na snídani. Už zdaleka cítila "vůni" spálených vaflí, zkažené rybízové marmelády a kvašeného moštu...Praštilo jí to přes nos až upadla. Paní Johanna, služebná rodiny, se už zase pokoušela udělat snídani. Ale pořád jí nemá nikdo odvahu vysvětlit, že to neumí. Ale tak proč ji zaměstnávají? Tato záhada se zcela určitě objeví v knize "Záhady lidstva" společně s kruhy v obilí, UFO, proužky na zubní pastě, Bermudským trojúhelníkem a s tím, proč kantoři jsou vždycky dříve na obědě než žáci...
"Drahoušku, přichystej si věci, za chvíli odjíždíme!" řekla maminka a přistoupila k zrcadlu a začala si vázat klobouček. Dívka si poněkud rychle vzpomněla. Jede s matkou a otcem nakupovat. Každou třetí neděli a sedmý čtvrtek jezdili na tržnici. Zaslechla motor automobilu. "Drahoušku, nestihnem to! Auto už je tady," volala maminka na dívku, která si zrovna usmyslila, že se naučí německy. Zavřela knihu, vzala do rukou kabátek a utíkala do onoho kočáru.
Všude kolem byly nádherné staré domy vytvořeny těmi nejlepšími architekty. Ale zima zde napáchala škodu. Některé střechy méně povedených domů (chaloupek a chatrčí) to nevydržely a spadly. Tráva byla hnědá. Připomínala spálenou, ale ve skutečnosti byla jen čtvrt roku pod bílou studenou pokrývkou.
Silueta velkého města se přibližovala stále víc a víc. Rodina vystoupila a mířila si to do centra. Dívka se rozhlížela, oči mohly přecházet. Tu a tam zaslechla výjeky umanutých slečen: "Mamá! Papá! Ten náhrdelník chci!" "Mamá! Papá! Kupte mi to!" Dívka nevěřila svým uším... "Drahoušku, pojď, půjdem se někam naobědvat." Dívka najednou dostala zlost! Proč jí mamá pořád říká "drahoušku" už toho má dost. Začne se chovat jako dáma. "Mamá, už mi tak neříkejte," najednou vykřikla dívka. "Co jsi říkala drahoušku? Je tady hluk," odpověděla maminka. Dívka se rozlobila, ale nedala to na sobě znát. Cestou do restaurace rozkopla dvě lavičky, tři odpadkové koše, jeden podstavec na noviny a jednu pouliční lampu. Ale nikdo si ničeho nevšiml...
Když dorazili do restaurace, vzpomněla si dívka na to, co si řekla. Bude se chovat jako dáma. Odložila kabátek a pak pomalu plula prostorem dál ke stolu, kde už čekal otec. Zanedlouho přišel číšník a pravil: "Budete chtít šampaňské?" Rodičové přikývli "A tady pro dítě ovocnou šťávu?" pokračoval číšník. Dívka se vzepjala, odsunula židli a uraženě odešla se slovy: "Nejsem dítě! Už nejsem dítě!" Rodiče se mohli hanbou propadnout. Dívka vyšla ven. Ale ne. Nechala tam kabát. Ale už neměla odvahu se vrátit...bylo by to pod její úroveň. A tak šla ulicemi bez kabátu v bělounké halence. Už jí byla zima, ale nechtěla se vrátit. Doufala, že ji rodiče budou hned hledat, ale ze dveří nikdo nevyšel. Rozhodla se prozkoumat město. Všude jen nějaké továrny a obchodní domy nikde. Co je to za město? Nejspíš ocelové...Pak si všimla, že její bělounká halena už nění tak bílá jak před chvílí. Jsou na ní takové černé tečky, možná saze...To tedy maminka nebude mít radost. No to snad ani nepůjde vyprat!

...Najednou se dívka probudila. Nemohla uvěřit tomuto snu. Vždyť byla v nějaké staré době. Město, ve kterém žije vypadalo jinak. Byly tam krásné staré domy a dnes tu jsou jen paneláky. Pokrčila rameny a vstala. Převlékla se a pak si uvědomila, co ji dneska čeká. Nakupování! V Ostravě! V ocelovém městě plném sazí! Zavrhla bílou košili, kterou si chtěla vzít. Ale to hlavní jí nedošlo. Je tak hloupá! S maminkou vyrazila na vlak a tramvají se dopravily až k obchodnímu domu...

Nacházelo se zde tolik obchodů, tolik věcí, tolik lidí. Dívka se rozhlížela, oči mohly přecházet. Tu a tam zaslechla výjeky umanutých slečen: "Mami, tati! Tu mikinu chci!" "Mami! Tati! Kupte mi to!" Dívka nevěřila svým uším... "Pojď, půjdem se někam naobědvat."
Bylo ji to strašně povědomé. Deja vu? Ne, nebylo to deja vu. Je jí to povědomé, neboť se jí zdál sen, který je této situaci tak podoben. Šli se naobědvat do místní restaurace. Och, jak dobré pochutiny zde vydávají. Když dojedli, vydali se na cestu po obchodech. Dívka postupně ztrácela touhu něco kupovat, chtěla být co nejdříve doma. Bylo jí špatně? NE! Bylo jí jen tak trochu špatně. Byla unavená, všechno jí bolelo. I vlasy! A pak se to stalo. Začlo jí být nevolno. "Mami, já tady počkám, jo?" řekla najednou dívka matce. "Ty se nechceš jít podívat do tohoto luxusního obchodu plného triček, kalhot, mikin a šatů?" divila se matka. Zpozorovala, že není něco jak má být. Byla bledá a měla červené oči. Z pláče nad tak drahými věcmi? Ne. Nejspíš je jen nemocná.
Když dorazili domů, dívka rychlostí hlemýždě na procházce se dobelhala do postele. Cestou si vzala teploměr a změřila si teplotu, uvařila vodu na čaj, nechala vylouhovat sáček a vypít ten čaj. Dále se stihla umýt a přečíst bibli. Pak si lehla do postele i s chřipkou a navzájem si popřály dobrou noc.

Tato příhoda je pravdivá. Menší výmysly zde sice naleznete, ale pochybuji, že by to někomu vadilo.

...poslední den života...možná

23. července 2010 v 23:15 | Š-kíps |  Část první - Nulová inteligence
27. února 2009 v 18:01

Bylo ráno. Ráno jako stvořené pro ranní procházku mezi kapkami rosy, pro piknik pod duby v lesíku, pro skotačení mezi rozkvetlými zahradami...nic z tohoto se nestane, neboť je zima a jaro v nedohlednu. Alespoň to tak vypadá. Dívka vstala, pohlédla z okna a nestačila se divit. Místo sáňkujících dětí na palouku a postavených sněhuláků pod vršky se zde rozkládá ne přiliš bílá hmota rozbředlé konzistence...ne jak ji popisují Ladovy obrázky. Dívka začala brečet. Jaký má smysl žít na tak ohavném a nespravedlivém světě? Kde jsou ty doby, kdy se laňky promenádovaly po zasněžené louce? Život je jedna velká zkorumpovaná a nespravedlivá společnost...Dívka rozhořčena opustila dům a vydala se na cestu do školy.

Stihne autobus, který jí skoro jistě ujede? Chcete vědět jak vše dopadne? Jestli si dívka vezme život nebo k obědu mandarinku? Neváhejte a pusťte se urychleně do čtení!!

Kupodivu autobus stihla, a to v rekordním čase, zbývala jí ještě minuta. Ale ve skutečnosti autobus měl zpoždění, a tak měla o nějaký ten čas navíc. Autobus byl plný...Plný lidí samozřejmě. Dívka nastoupila, začala se radovati. Vše ustalo s pohledem na brašnu, která byla ponechána osudu. Rozdrtily ji zavírající se dveře. Nic by tolik nevadilo, ale dnes, právě dnes měla za úkol donést rovný list papíru a vajíčka babičce. Ach, špatná karma. Vejce nechala napospas téci ve směru jízdy po vozovce. Zahlédla svou kamarádku, ale byla až na konci autobusu...nezbývalo než počkat, až se sejdou ve škole.

Zvonilo. Dívka nevěděla kudykam, byla zmatená, nevěděla, co dělat, a tak zůstala bezmocně stát, až se vše vyřeší samo. Ze třídy odcházel pan profesor... Počkat! On odchází? Jak je to jen možné? Aha, dívka zase nezaznamenala první hodinu. Zase si bude muset vypůjčit sešit a učivo dopsat...jako vždy. Copak ji čeká druhou hodinu? Písemka!! Ale už je rozhodnuta, dnes si vezme život. Ale kde? To musí promyslet. Pan profesor rozdal písemky. Nemohla se soustředit. Tato písemka bude výstavní kus. Nemá cenu dál žít. Dnes odpoledne...vytáhla si zápisník a poznačila si ke čtvrtku a ke 14:00 - smrt. Další hodinu byla hudební výchova. Ach, jak ráda ji měla...pan profesor nabádal žáky, aby vymýšleli nějaké rýmy do nové písně...
Každý žák vymyslil jeden verš. Když došla řada na dívku a měla vymyslet něco na předchozí verš, který zněl asi takto: "Haló, kamaráde! Stůj!", nezmohla se na nic víc, než na: "...zítra bude pohřeb můj..."

Dívka odhodlána si vzít život, odešla i se spolužačkami na oběd. Pizza! Opravdová pizza! Bohužel na tu nešťastnici žádný kousek nezbyl. Dnes je opravdu vhodný den...nic se nedaří!
Kamarádky šly na soutěž a tak je doprovodila až do učebny, kde se ta sláva měla konat. Posadila se a čekala, co se bude dít. Slečna, nejspíš pořadatelka, vytáhla papírky s čísly. Dívka byla zamyšlená nad tím, kde by měla spáchat sebevraždu. A tak si vzala papírek také, i když není přihlášená a recitovat neumí. Už šla před porotu, když se rozpomněla, že tu nemá, co dělat. Chtěla to nějak vysvětlit, jenže porota ji přerušila: "Tak vy jste ta Nataša...Nataša Pleskotová, viďte?" Dívka nevěděla, jak má vysvětlit, že se jmenuje úplně jinak a že ta chudinka je asi nemocná, takže nemohla přijít. Když už chtěla něco říct tak ji zastavili a pobízeli ji, ať začne recitovat. Ale ne! Co teď? Tak odrecituje a bude. Na žádnou básničku si nemohla vzpomenout. Pak ji jedna trkla. Škoda, že většinu zapomněla. Ale doufala, že porota nic nepozná...

Kamarádky oslňovaly vynikajícími výkony. Dívka čekala, co řeknou jí. Vyhlašovalo se. Spolužačky postupují do okresního kola. A dívka, která se sem dostala čistou náhodou dostala účastnický list. Och, jaká sláva! Radovala se, že dostala tak cenný papír. Nemá smysl si brát život, má zas proč žít. Tolik ji potěšil. Dala si jej do složky opatrně, asi jako kdyby to byla flaška s nitroglycerínem...Doma si ten list vytáhla....Pak jí to došlo! Každý dostal takovýto papír a nezáleželo na tom, jestli byl dobrý, anebo to stálo za zlámanou grešli...a ke všemu tam není ani její jméno...

Myšlenka z dnešního rána se vrátila a uvažuje, kde natáhne brka...nebo kde oloupe mandarinku? To se dovíte v další povídce...

Tato povídka je založena na pravdivé události, jména, místa a bližší informace jsou utajeny...

...den, který byl nudný asi jako každý

23. července 2010 v 23:08 | Š-kíps |  Část první - Nulová inteligence
18. února 2009 v 15:44

Dívka vyběhla z domu doufajíc, že stihne autobus. Pronásledoval ji nepříjemný pocit. Ohlédla se. Nikdo tam nebyl. Divné. Dorazila na zastávku a před nosem si nechala schválně ujet autobus číslo 3. Tak čekala na autobus číslo 2 i se svou spolužačkou a spoluuživatelkou městské hromadné dopravy. Ale jako kdyby to ten autobusák udělal schválně. Přijel pozdě a ještě měl drzé poznámky (které teda měla dívka sama, ale aby se tím netrápila tak to svedla na ubožáka, který řídí autobus).

Dívka vkročila do budovy, která prý za starých časů sloužila ke vzdělávání, avšak dnes je to distributorem předražených chipsů a pepsi. Děti zde tráví 1/3 dne a asi 1/7 života...tuto ponurou myšlenku vysřídala ještě ponurejší myšlenka na to, že teď žáky 2.A čeká hodina občanské výchovy. Do třídy vkročila milá paní s milým výrazem a s milým úsměvem, řekla dobrý den, představila se že je z České inspekce a že nás nebude rušit - jako kdyby tu nebyla.

... Pan profesor po žácích začal řvát jako obvykle. Začal zkoušet a všem dal 5...dívka v první lavici, div si nerozhryzala všechny nehty a propisky. "Tak kdopak bude zkoušen dál?!? Tak to vezmem podle abecedy..." Dívce se najednou udělalo mdlo...asi jako kdyby před chvílí pozřela jídlo z místní kantýny...nebo asi jako kdyby začal zkoušet profesor OV...vyslovil její jméno...
"Tak nám řekni jaké má pravomoce poslanecká sněmovna!" Ticho. "Neví! Máš 5." Dívka na zemi v bezvědomí nevydala ani hlásky...

Tak takhle to nebylo. Pan profesor byl jako vyměněný. Kladl jednoduché otázky a nikomu v této hodině nedal 5. Příští hodinu si ale vše nejspíš vynahradí...

Konec školy tu byl rychle asi jako žáci po zvonění v učebně. Dívku čekal oběd, na který se obzvlášť těšila. Pizza quattro formaggi...ale počkat! Dívka se omylem podívala na jídelníček pizzerie a né školní kantýny...jak by řekl jeden nejmenovaný člověk: "Je marná!".
Oblékala se u jídelny, když vtom tam vtrhly dvě osoby. Jeden byl malý a smál se a druhý byl vysoký a smál se ještě podivněji. Z tohoto smíchu číšela inteligence asi jako z houpacího koně... Pár (ne)vtipných hlášek a keců a šlo se domů. Dívka se smála směle s nimi, avšak nechápala podstatu. Smála se a smála až pak doma jí to došlo. Vždyť oni se smáli jí!!! Ale co naplat. Život jde dál a je zbytečné se zabývat těmito lidmi. Dívku ale toto tvrzení zrovna neuspokojilo. Ovšem - i když je hloupá a naivní, dostala nápad a má plán...

Když přišla domů, tak si řekla, že si přečte jednu z povídek, aby se rozveselila. Ale zanedlouho usnula. Slova dvou hochů z jídelny nabývalo na váze...

Tato povídka je inspirována událostí onoho dne....

...den smůly, pátek třináctého

23. července 2010 v 23:00 | Š-kíps |  Část první - Nulová inteligence
13. února 2009 v 20:36

Už je světlo. Dívka celá rozespalá se obrátí na druhý bok domnívajíc, že jsou tři ráno a že je ještě spousta času do ranního vstávání. Nepřišlo jí vůbec divné, že již venku skřehotají ptáci a vykukuje slunce. Nic ji nepřijde divné...Bůh ji sice neobdařil chytrostí a krásou, ale drží nad ní ochranou moc...no a tak vedl její ruku, aby se podívala na mobil kolik je hodin. Už je třičtvtě na sedm! Zachránil ji. Díky němu nezaspí! Dívka se nemohla vymotat z peřiny. Nakonec se jí to podařilo a jako dobře vychovaná si začla skládat svou přikrývku...ovšem...ale z neznámého důvodu to nešlo. Pořád hladela roh, ale jako kdyby tady žádný nebyl! No ovšem! Dívka zapomněla, že si minulý týden pořídila kulatou peřinu! Potom konečně opustila ložnici a zanedlouho taky dům.
Prozpěvovala si, točila se kolem pouličních lamp a tancovala...jako v tom muzikálu. Potom začla přemýšlet...PŘEMÝŠLET!!! Dokonce i Bůh se začal radovat...Přemýšlela nad tím, co ji dnes ve škole čeká...U všech plantážníků! Mají tělesnou výchovu a ona zapomněla cvičební úbor. Úprkem se vracela domů. Nejdřív nemohla otevřit vstupní dveře. Pak je nemohla zavřít. Dále nemohla otevřit dveře do bytu a pak je taky nemohla zavřít..dítko Štěstěny? Ne! Dítko soudní znalkyně!
Kde to jen dala? Nemůže si vzpomenout. Ta hlava děravá! Možná byla v noci náměsíčná a tu tašku spláchla do záchoda nebo ji dala do trouby...Jen tak pro zajímavost se teda zašla kouknout, zda-li není v troubě. Smála se už předem. Ale počkat! Vždyť tam nějaká taška je! To je její tělocvik!!! Šťastná jak tasemnice v pr.... pospíchala na autobus. Ale stihne ho? Počká na ni pan autobusák?

Chcete vědět jak to dopadne? Tak čtěte!!!

Dívka neviděla žádný autobus, žádné auto a žádné lidi...město bylo prázdné a opuštěné jak po zkáze světa...divné...možná zde proběhla "Válka světů"...ale to by bylo ještě divnější. Byla tma. Tma černá jako uhel, jako někde uprostřed lesa. Dívka se bála...Slyšela nějaké zvuky, ale jako kdyby chyběl obraz. No jo! Děvče jedno nešťastné! Je tak hloupá! Tu čepici si moc narazila na hlavu!
Najednou se všechno vyjasnilo. Viděla úplně všechno...bohužel i ujíždějící autobus. Přidala do kroku. A ejhle! Autobus stihla! Cesta uběhla docela rychle. Zdálo se skoro, že cesta od šatny ke třídě byla delší.

Sedm hodin ve škole...jak úmorné. Na oběd měly být nějaké buchty. Ale ty jistě nezbyly tak si to dívka vykračovala dál, směr autobusová zastávka. Zahlédla tam dva studenty z vedlejší třídy. Už už jim chtěla říct ahoj, ale byla zbabělejší než kdy jindy (Nebo ji bolelo v krku? Neřekla bych...). Zahlédla, že jeden z nich má něco v ruce. Nejspíš nějaký svitek, ale vypadalo to jako kytka zabalená do papíru. Dívku napadlo, že to nějak souvisí s tím svátkem...konečně ji to docházelo. Je tak hloupá a naivní - a to není novinka. Ten svátek!! Svátek všech hloupých a naivních...no! To aby si koupila dárek...Ale co když ten chlapec na ni myslel a koupil ji dárek dřív...tak to by pak nemělo smysl si něco kupovat sama, když ji to koupil tady ten hoch...dala si facku...proč by na ni někdo myslel??

Vystoupila z autobusu a šla domů. Sníh ji padal do obličeje, ať šla jakýmkoli směrem. Prostě smůla. Když šla po chodníku a ač byl posypaný, tak stoupla na místo kde nebyl a uklouzla a spadla. Prostě smůla. Když se potom doma chtěla napít, před jejími zraky její bratr dopil její zbytek coly. Prostě smůla...ach, ten pátek třináctého ...

Tato povídka je pravdivá asi jako leták z TESCA...

...den, kterému se tajně přezdívá "pátek"

23. července 2010 v 22:46 | Š-kíps |  Část první - Nulová inteligence
7. února 2009 v 22:42

Dívka se probudila. Najednou uslyšela rozhovor dvou lidí. Byl plný strachu a napětí. O co jde? Chvilku se zaposlouchá...už ví. Její bratr má zase záchvat. Honem se mu má dostat přísun čokolády...jak dlouho ji neměl...

"...pane doktore, pacient má záchvat...na pokoji číslo pět," sestřička oznamuje. Ticho na chodbě. Ale v zápětí se všechno změní. Vtrhne tam celý tým a v nemocničních pláštích pospíchají na onen pokoj. Jde o vteřiny...Vešli do něj. Chlapec celý bledý a v křečích. Leží už skoro na zemi. Pan doktor k němu přistoupí, dopije kávu a setře si drobky z pusy. Postavy v zelených hábitech a rouškou na obličeji chlapce zvedají zpátky na lůžko. Pan doktor dává povely: "Přísun kyslíku! Adrenalin!!" Teď se všechny osoby v místnosti obrátili na doktora s dotazem: "...a jaký?" "ČOKOLÁDOVÝ!" odvětil pan doktor...

Dívka celá vyplašená ze snu se podívá na hodiny. Už je čas vstávat. Měla by si pospíšit, neboť ji čeká zase úmorný den ve škole. Přemýšlela, jestli se bude ve škole psát nějaká prověrka...ach né! Jen tři jsou jisté! Nešťastné to dítě. Vyhrkly jí slzy. Co když propadne...úplně ze všeho! Nebude jí pomoci...ale kdyby přestoupila na pomocnou školu, byla by za nadané dítě a excelovala by. Byla by premiant třídy...ne školy! Možná i v síti všech škol pro slabomyslné...Hověla si v této představě. V duchu si říkala: "Být tak premiant mezi slabomyslnými..." Pak jí ta hrůzná představa došla a začala si hrozit pěstí. Oblékla si bundu a odešla na autobus. Když autobus dorazil, nasedla a podávala řidiči 4 Kč, ač všichni vědí, že měla zaplatit 5 Kč. Pan řidič řekl: "Slečno, vy máte nižší IQ a ne jízdné." Zatím ji ještě nikdo neřekl, že je hloupá a naivní. Ona si myslí, že když půjčí chlápkovi ze solárka mobil, tak jí ho hned vrátí, jak slíbil. Pomalu jí to ovšem docházelo. Všechno jí to došlo, když uviděla hocha z vedlejší třídy, co má IQ okolo 135. Bylo jí do breku. Proč jí to ještě nikdo nikdy neřekl? Nikdo se neodvážil? Dívka už pochopila, proč asi propadne, proč jí nic nejde, proč jí dělá problém sčítání čísel x,y, kde x,y patří do N; x,y < 11. Je tak hloupá. Hoch nastoupil do autobusu. Styděla se na něj promluvit. Její ahoj by vyznělo tak nedostatečně chytře.

První hodina ve škole byla celkem zábavná. Měla vcelku dobrou náladu, ale vždy ji rozhodilo pomyšlení na inteligenci. Teď měl přijít zeměpis a také písemka. Dívka se hroutila v lavici. Nic neumí. Dříve doufala, že ji pomůže vrozená inteligence, ale teď už ví, že se na ni nemůže spolehnout. Pročpak ji asi bůh obdařil demencí? Nejspíš měl nějaký důvod...anebo se jen trochu nudil. Pan učitel přišel a ukazovátko hned za ním, jak poslušný pejsek. Zavelel, ať si všichni otevřou sešity. Dívka měla velmi nízké IQ, ale pochopila, že prověrka se psát nebude. Málem začla oslavovat a otevírat šampus, ale dřív ji to zatrhl poslední zbytek rozumu, který měla. Další hodinu ani nezaznamenala, neboť celých 45 minut si vytahovala zbytky po jídle z rovnátek. Ale další hodina měla být matematika a písemka na nerovnice. Byla celá nervózní, ani nezaregistrovala, že paní profesorka již začala psát příklady. Začla počítat hlava nehlava. U posledního příkladu si nevěděla rady a tak z nudy začala háčkovat šálu. "Takže můžeme sbírat písemky," řekla paní profesorka a dívka v první lavici se usmála a dala si hotovou šálu kolem krku. Paní profesorka se pozastavila nad tímto úkazem a pečlivě si ho zaznamenala do notesu a dodatečně si dívku vyfotila a přitom kroutila hlavou různě do stran, protáčela jí o 360° a tloukla jí o tabuli. Dívka odevzdala prověrku bez posledního příkladu. Nebo něco napsala? To ale nic nezmění. Pět jako pět. Možná by jí mohla dát čtyřku za tu šálu...

No a na závěr dne měla přijít angličtina a také test. Ale kdo z toho nepřišel byla paní profesorka, tudíž nepřišla ani písemka. Och. Tak dívka je naprosto neinteligentní, ale občas má i štěstí. Bohužel učitelka druhé skupiny byla děsnější než veškeré testy Oxfordské angličtiny. Donutila je přečíst...PŘEČÍST!!...pohádku bratří Grimmů v angličtině...V ANGLIČTINĚ!!...žáci byli tak vyděšení, div neskákali z okna. Jeden psychicky nevydržel, až skončil ve školní psychiatrické léčebně, kterou náhodou vedl pan profesor Axman. Ale dnes ho zastupoval pan profesor Kamp. Chlapec utekl a prorazil hlavou zeď a utíkal a utíkal a pak zjistil, že je ve školní kantýně tak provedl HARAKIRI dostupným nožem. Záchranka ho zachránila a odvezla ho do městské nemocnice, kde se poté, co zjistil, kde leží, uškrtil nějakou hadičkou...Informace naleznete v knize "Osudy lidí"...
A pak zazvonilo. Dívka nemohla uvěřit tomuto zvuku a tak si ho raději nahrála a pak na WC si ho pustila. Celá rozradostnělá spěchala na oběd. Och - buchtičky s krémem. Celá natěšená a nedočkavá přešlapovala na místě. Jeden maturant si nechal naložit trochu víc a tak na dívku zbylo jen nějaké podivuhodné maso ve tvaru O. Bohužel chutnalo jak usmažené fusekle a tak trochu, jako kdyby prošlo třikrát trávicím traktem jedné z místních kuchařek. I přesto všechno se dala dívka do jídla. Potom všeho litovala. Nějaký neslušný student do ni trochu vrazil a ona to omylem polkla...chudák. Odešla z této kantýny a vydala se na cestu. Chtěla počkat na spolužáky, kteří končili trochu později a tak šla na autobus velice pomalu. Když došla na zastávku, s úlekem zjistila že už je 5 hodin. Kudy to vůbec šla? Možná to vzala přes nedalekou vesnici...kdo ví. Ale už nemělo smysl na někoho čekat. Vždyť na dívku nepočkal ani Čas! Nastoupila do autobusu a zdrceně odjela. Přišlo jí zvláštní být obsahem autobusu č.1. A tak po chvíli vystoupila a stala se obsahem ulice a potom také domu, který za dva měsíce bude obývat skoro 14,5 let...

Doma už jí bylo dobře. Snědla všechno, na co přišla, a potom šla spát. Trochu ji mrzel celý tenhle den, neboť se jí nepřihodilo nic, na co by mohla ještě dlouho vzpomínat. Kdyby ten den nezvěčnila tato povídka, upadl by do zapomnění asi jako tato dívka mezi spolužáky...


Tato povídka je založena na pravdivé události, ovšem objevují se zde malé odchylky, a to velice často.

...den, který není všední

23. července 2010 v 22:28 | Š-kíps |  Část první - Nulová inteligence
18. ledna 2009 v 10:57

Velké a skleněné. Takové byly dveře do velké a honosné budovy. Dívka jen co vkročila, tak zaškobrtla o rohožku a několikrát uklouzla na mokré podlaze, i když opodál stála cedule: "Pozor! Mokrá podlaha!" Všude kolem byly věci jako z budoucnosti. Nemohla se vynadívat. Kráčela po skleněných schodech a obdivovala moderní umění. Hle! Na zdi bylo nějaké sklo. Nevěděla, co to je, a tak neváhala a zeptala se kolemjdoucího: "Dobré jitro mistře...zdalipak víte, co je to za skulptúru a co vyjadřuje?" Ten člověk se zarazil, ušklíbl se a odvětil: "...hmm...to je okno a vyjadřuje pohled ven..." Začal se hlasitě smát...Dívka nepochopila. Ale to není překvapivé. Její chápaní se vyhýbalo veškerému standardu. Její chápání neznalo mezí. Její chápání bylo na úrovni petláhve, igelitového sáčku, šlupky od banánu, jízdenky z pátečního odpoledne, rozvrhu hodin, nápisu na dveřích, obrázku v učebnici, plakátu na stěně a pingpongového míčku. Byl pro ni problém pochopit i cedulku na toaletách. Nedokázala rozpoznat rozdíl mezi dekou a polštářem, hochem a dívkou, černou a bílou. Ale i přes to všechno se tento rok chystá vydat skripta pro třetí ročník matematicko-fyzikální fakulty. Nechápavá, ale ambiciózní... Dívka šla dál. Už si začala vzpomínat, proč se nachází v tomto domě. Cítila z něj umění a kulturu, ale také nervozitu a stres. Potom ji překvapilo, když potkala kamarádku, kterou viděla naposledy o prázdninách...až poté, co spatřila jednoho kamaráda, se jí vnukla myšlenka. Co když je tady za nějakým účelem?! To snad ne! I ona pochopila, že je to nemožné. Pak zaslechla rozhovor neznámých vrstevníků: "Tak tam chtějí i vlastní etudu..." řekl naštvaně jeden hoch. Dívka s mimozemským účesem ve tvaru Q si sedla zdrceně na schody a začala hříšně konstatovat tuto situaci. Dívka si konečně vzpomněla! Zkoušky!!!

Probudila se, koukla se na hodiny. Ach, jaké to zjištění! Nezvonil budík, ale nezaspala. Má dnes ale štěstí...Oddychla si tak, že i papíry na psacím stole odletěly o tři metry dál. Vstala, promnula si oči, zívla, podrbala se, kýchla, prdla si, uchichtla se a šla do kuchyně. Ani se nevzpamatovala a už bylo na čase jít spát...teda - do školy. Vzala švestky a odešla. Autobus už nestihla, tak šla pěšky. Bála se, že nepřijde včas. Znepokojovala ji druhá hodina ve škole. Co dostane z toho testu? Pak najednou uviděla, jak si to jede po chodníčku pan kominík. "To mám dnes ale štěstí, co všechno mě dnes čeká." Usmála se a vykračovala cestou dál. Už se blížila ke škole. Začala něco tušit. Co se stane? První hodina byla tak krátká, asi jako ta přestávka potom. Znovu zvonilo. Celých 45 minut byla v bezvědomí. Nebo jinak si to nedokáže vysvětlit. Měla sen, ve kterém jí nějaké hlasy pořád opakovaly: "...dobře, dobře, dobře..." Dnes škola posloužila jako děsivý středověký nástroj pro mučení. Měla pocit, jako kdyby ze světa odešla veškerá radost, legrace, potěšení, smích, přátelství, láska...ale pan profesor občanské výchovy byl stále tady. Pak šla do kantýny a tam ji čekal poslední oběd a nevěřící kuchařka... Opustila jídelnu a pokračovala v cestě. Bylo pošmourno a čas plynul strašně pomalu. Asi tou zimou. Měla jí plné kecky, i když byly doma v botníku. Náladu jí nezlepšil ani ten pán, který ji vždycky rozesměje...Byla na dně. Konec světa se blížil, tak jako ona ke svému domovu. Opustila autobus, který se rozpadal a kusy karoserie poletovaly volně vzduchem...jeden z nich vrazil i do dívky. Normálně by se vzteky rozpustila, nebo smíchy rozsypala...ale dnes, právě dnes, si toho ani nevšimla. Přišla domů, odhodila brašnu, zalezla pod stůl a brečela. Pak jí došly papírové kapesníčky, tak vylezla a snažila se něco dělat... Nejdříve se začala zoufale učit...ale bylo jí to k ničemu. Je rozhodnuto. Nešťastník to jeden...Tak zkusila kreslit. Ale vždy z toho vyšel nějaký depresivní obrázek, na kterém většinou byla šibenice, elektrické křeslo nebo babiččiny závitky. Dívka byla znuděná a v těžké depresi. Co by měla dělat? Odejít z tohoto světa? Možná...

Pak si vzpomněla na ten sen, co se jí zdál. Ale nevzpomínala si na přesné detaily. Věděla ovšem, o co přibližně šlo. Zkoušky! Musí se dokonale přichystat, aby všem dokázala, že má talent. Po nějaké době zkoušení připravených textů začala sama pochybovat, že je na něco talentovaná. Potom si chtěla zkusit písničky. Po prvním taktu omdlela. Probrala se a se zděšením zjistila, že už musí jít do hudebky k paní učitelce. Nachystala pár věcí, zabalila je do batohu a vydala se na cestu. Přišla k budově, otevřela velké dřevěné dveře a vstoupila. Hned vzápětí se zavřely. Všude byla tma. Zapálila pochodeň a postupovala dál. Cítila starou, zatuchlou a oprýskanou omítku, i když se minulý rok malovalo. Zima vstoupila i s dívkou. Zlehka našlapovala po schodech. Nevšimla si krápníku a zakopla. Pár kotrmelců dozadu ji neprospělo. Znovu lehce našlapovala, avšak teď už si na onen kras dala pozor. Toto místo bylo depresivní a plné tajemna. Připadala si jako hlavní hrdinka nějakého hororu nebo jako Lara Croft. Otevřela dveře do nějaké učebny. Nacházel se zde starý klavír a opodál ležely na mramorovém stole housle. Tak strašně si na ně chtěla zahrát...touha byla mocnější než nějaké společenské a ohleduplné chování k lidem. Co na tom, že dívka nikdy nehrála na tomto nástroji. Co na tom, že nemá sluch. Co na tom, že její zručnost byla na úrovni chromého bezrukého chudáka. Jěštěže se už nikdo nenacházal poblíž. Kdyby ji někdo někdy slyšel hrát, už by nikdy nemohl poslouchat hudbu bez strachu, obav a nervozity. Blížila se k místnosti, kvůli které tu byla. Překvapilo ji, že nikdo neotvíral. Teď měla mít hodinu! Když se dobře nepřipraví, bude vše ztraceno!!! Co jen bude dělat... Podívala se na hodinky a naštvaně řekla: "Co je to za škola, že neučí v jedenáct večer..." pravila naštvaně dívka. Potom jí to došlo! "Vždyť je jedenáct hodin!! Jak jsem se zde dostala?" Měla strach a zároveň převelikou touhu zažít dobrodružství. Postupně jí docházely věci, které by byly normálnímu člověku hned jasné. Proto tu byla tma. Nikdo ji neseřval, když hrála na housle, protože tu NIKDO nebyl! Byl to zvláštní pocit pobývat v tak staré budově v takovou pozdní hodinu...Odcházela pryč. Byl čas jít. Uvědomila si, že už nedostane šanci zlepšit své představení. Určitě se na školu umění nedostane...

...chvilka, které se přezdívá Štědrý den

23. července 2010 v 22:03 | Š-kíps |  Část první - Nulová inteligence
30. prosince 2008 v 16:16

Bílá stěna a na ní pár ve tmě svítících hvězdiček. Tento pohled již moc dobře zná. Dívka si promnula oči. A hle! Ruce jsou na kloubech zedřené až do krve! A co to?! Nové povlečení! Nové pyžamo, které je čisté a voňavé! Je doma? Rychle vstala. Musí to zjistit. Jak na to přijde? Ha! Pod psacím stolem mívá přilepené žvýkačky. Ty žvýkačky, kvůli kterým se s otcem hádá...

"Co to má znamenat? Můžeš mi to nějak vysvětlit??"
"Ale papá. Každá dívka mého věku má pod stolem nalepené žvýkačky."
Otec se nasupil ještě více. "Tak každá, ano? No dobrá tedy...Zavoláme tedy mamince Benedikty a zeptáme se. Ta jistě nemá pod stolem žvýkačky!"
Otec vzal do ruky aparát a vytočil číslo. "Dobrý den...Chtěl jsem se vás zeptat jestli..."
"Jé, dobrý den, jsem tak ráda že mi voláte. Jak se daří paní? Již jsem ji dlouho neviděla. Není nemocná? Mám doma bylinky od své babičky. Ty by ji určitě pomohly. No a nechtěl byste kupříkladu sušenou levanduli? Je čerstvá a na čajík by se určitě hodila do vaší domácnosti. Je z Chorvatských plantáží." Drmolila Benediktina maminka. Pan otec se zprvu ročílil, ale potom jen strnule stál a nebyl schopen ani slůvka. Tak byl vyděšen! Byl jako v tranzu. Mechanicky se zeptal, jestli její dcera nemá pod stolem nalepené žvýkačky. "Co prosím? Žvýkačky? To nejspíš ne... Vaše dcera ano? No, tak na to se nejvíc hodí šťáva ze hlohu! Jemně žvýkačku naleptá a pak se snadno odlepí. Mám to odzkoušené. Jednou mě požádali, abych umyla sedadla v biografu. Bylo to tak nechutné! Ale když jsem přišla na ten hloh, měla jsem to raz dva." Pan otec jen položil sluchátko a celou cestu do obývacího pokoje vrtěl hlavou. Sedl si na sofá a hned usnul.
Dívka se vyhla smrti asi jako smrtka se vyhla té dívce.

Takže by měly být ty žvákačky pod stolem. Sklonila se a přitom se praštila do stolu. Koukla se, ale žvýkačky byly pryč! Nemohla tomu uvěřit! Hned vstala a znovu se praštila do stolu. Hledala všude. Prohledala všechny přihrádky. Byla zoufalá. Tahala ty věci ze skříněk a rozhazovala je kolem. V duchu se pořád ptala: "Jsem doma? Jsem doma??" Pak utekla ze dveří. Za malý moment se vrátila. Věci byly poházené na posteli, pod postelí, na stole, pod stolem, na koberci, pod kobercem. Prostě všude kolem, ale jen ve skříni ty věci nebyly...Ach ano! Všechno se jí vybavilo! Nepořádek. Už se konečně cítila jako doma.
Teď musí přijít na to, proč tady bylo uklizeno a kdo za to může. Mimozemšťané! Ano! Všechno uklidili, aby zde mohli postavit svou novou základnu. Klepla si do čela. To je ono! Ufoni!
Ale proč má tak červené ruce? Jako kdyby něco uklízela... Úklid!! Včera až do noci odlepovala žvýkačky ze stolu. Všechno to včera uklidila a zrovna před chvílí to zase rozházela. Je to ale neinteligentní dítě.
Naházela věci znovu do skříní a letěla po schodech do obýváku, div si zase hnáty nezlámala. Ale co to? Stromek? Proč? Kterého je dneska? Šla se nevěřícně kouknout do kalendáře. Vypla studenou sprchu a znovu se podívala do kalendáře. To snad né...opravdu je dneska 30.února? Kalendář jí nebyl zrovna nápomocný. Nevěděla ani který je měsíc natož který je den. Jak to ovšem zjistí? Ha! Už ví! Půjde na poštu a pošle pohled. Ale než to dají paní pošťačce do brašny, vrazí tam razítko s dnešním datem a tak to zjistí. Ó, jak geniální plán. Smála se tak škodolibě a zlověstně, že se začala sama bát.

Dorazila tedy na poštu. Ale co to? Dveře nešly otevřít a ani vylomit. "Mám to ale smůlu. Ani na poštu se dneska nedostanu...Hmmmmmmm. Prý: 24.12. pošta uzavřena..." Odešla dívka otráveně domů. Když šla po schodech, přehrávala si tu scénu. No ano! Vlastně!! Už ví co bylo špatně a chodbu zavalil hurónský smích. Plácla si do čela a utíkala nazpět. Teď už to ví. Špatně tlačila do dveří. Bylo TAM a ona tlačila SEM. "Ta inteligence!" řekla si. Došla na ono místo a zkusila to ještě jednou. Ale nic. Začla brečet na schodech a řvala si do kolen. Pak si všimla automatu. Hodila tam dvacet korun a čekala kdo nebo co vyleze. Třeba ti mimozemšťani! ... A hele, Coca-Cola!
Až teď! Až teď jí to docvaklo! Vánoce jsou tady!!

Přišla domů a otec jí hned ve dveřích podával krabici s ozdobami. Bylo to znamení, že musí ozdobit stromek nebo že má vyvenčit psa. Jelikož domácího mazlíčka nemají, usoudila, že se jedná o stromek. Šlo ji to celkem rychle. Za pár minut měla krabici prázdnou. Byla s tím tak rychle hotova! Jen trošku ji zdrželo sbírání střepů. "Kde se tady vzaly?" pomyslela si. Pokrčila rameny a odkráčela k rádiu. Dávali pantomima. Tak ráda je poslouchala...

Začalo se stmívat. Bylo načase se upravit a počkat na Ježíška. Och! Dneska vypadá obzvlášť krásně. Ten klobouk z květin jí ale sluší. A to boa...No nádhera. - Ale ne. Dívka se nepodívala do zrzadla, nýbrž na obraz nějaké slečny. To je nemehlo. Když nakoukla, málem jí oči vypadly. Vypadá...vypadá jako kartáček a pasta na zuby! ... Dívka si ťukla do čela a zavřela skříňku se zrcadlem. Konečně se uviděla.
Dalo jí hodně práce dát se trochu do kupy. Ale co měla dělat. Když vyšla z umývárny, všichni seděli u stolu a netrpělivě čekali. Co to? Někdo určitě posunul čas. Chtěla ty skřítky konečně potrestat, ale rodina celá nevrlá ji už už chtěla usadit ke stolu.
NE! To byli ti mimozešťané! Nejdřív ten úklid, potom ten automat, ve kterém stejně nebyli. A pak ty hodiny! Už na ně přišla. Chtěla je usadit do salónu a celou situaci popsat. Jako v detektivce Hercule Poirot! Bylo to tak záhadné...
Matka vstala od stolu a táhla nesvéprávnou dívku ke stolu.

Když dovečeřeli, čekala je pouť k babičce. Och jak úmorná tato hodina. Snad ani pravda nemohla být. Dívka celá nervozní a nedočkavá zvolala přes celý sál: "Hoří!"
To snad ne. Za tuhletu větu nedostane žádný dárek. Ani náhodou. Všechno to pokazila jedním malým výrokem a od teď ji nikdo nebude mít rád. Ani sousedé, ani spolužáci a ani ministerstvo obrany, protože přerušila debatu babičky, prababičky a maminky. Byla sama sebou zklamaná.
Ovšem co se přihodilo teď, nikdo neuvěří. Místo toho, aby jí řekli, ať si nechá ty drzé a hubaté řeči, se začali rychle zvedat z židlí a začali chtít hasit oheň, který si vymyslelo to rozverné, nedočkavé a ne zrovna vychované a ne zrovna inteligentní dítko. Děvče se zaradovalo, využilo situace a pořvávalo: "Už je to dobrý, už jsem to uhasila" Lhala. Ale lhala by víc, kdyby řekla, že by ještě ráda počkala, dokud si s babičkou pořádně nepopovídají. A tak se konečně schylovalo k otevírání dárků...

Stromeček svítil asi jako ty tříoké kočky poblíž Černobylu. Bylo krásně. Ta atmosféra, to cukroví, ty pohádky... Dívka se radovala z darů, které dostala. Nejvíce však z kapesního cimbálu a zmutované harfy.
Pak si vzala s sebou do postele ten cimbál a celou noc na něm vyhrávala, rodiče nerodiče, bratr nebratr, sousedé nesousedé...Ještě ráno jí pištělo v uších...aha ne...to maminka už vařila čaj.

Tento příběh je jen z 20% pravdivý, avšak lidé z "Věřte, nevěřte" by toto považovali za FAKT.

...večírek, kterému se říká Vánoční

23. července 2010 v 21:43 | Š-kíps |  Část první - Nulová inteligence
20. prosince 2008 v 13:27

"...crrrr..." zvoní zvonek nevrle. Děvče usedlo do lavice. Hned nato muselo zase vstát. Její opožděná spolusedící se loudá. Vše utichlo s příchodem paní profesorky. V ruce držela kabelku. Byla to pravá a nefalšovaná kůže z umělé hmoty. Položila...NE! Hodila ji na stůl. Kovová spona ze dřeva rozkmitala předmět, na který dopadla. Zvuk jako z děla! I paní profesorka se lekla. "Posaďte se...". Potom se uvelebila na nepohodlné židli. Cosi napsala do knihy návštěv. Podívala se do třídy. Vyvalila oči tak, že je málem nedala zpátky. Dívka v první lavici pořád stojí a vůbec jí to nepřijde divné. Po nějaké té době si dívka všimla, že je jediná co nesedí. "Bystrý žák!" jak by řekl jeden z profesorů českého jazyka. Ach! Takové faux pas. Připadá si jako prostředníček jednoho neslušného hocha. Ještě pár nechápavých pohledů. Konečně se posadila.
Než stačila vyučující něco říct, přihlásila se jedna dívka. Vůbec ji nešlo rozumět, ale na toto je už paní profesorka zvyklá. Tiše si povzdychla a pokynula rokou k tabuli. Děvče vyskočilo a rozběhlo se opačným směrem. Trklo ji to do hlavy až poté, co narazila do stěny. Nemotorně vstala a až na druhý pokus se vydala k tabuli. Začla čmárat po tabuli latinská hesla slavných spisovatelů. Najednou se zarazila a všechno to smazala. Teď vytvářela křížovku. Prý k pobavení. Ve skutečnosti ovšem k tomu, aby se poslední hodina v tomto školním roce nevyužila k učení. Pokládala nesmyslné otázky, na které byla odpověď jasná už předtím. Tajenka byla jednoduchá, asi jako dostat v pátek pár lidí do čajky.
Přišla hra, na kterou se netrpělivě čekalo už od začátku. Kukačky. Bohužel zrovna v nejlepším zazvonilo. Opravdu to bylo všem líto. Dokonce padl návrh, že zůstanou a dohrajou tuto zábavnou hru. Potom ale všichni usoudili, že bude nejlepší, když co nejrychleji opustí tento ústav.

No a hurá do pokrmů připravených z těch nejlepších surovin. Jako přípitek: Nektar. Dívky hodovaly jako řečtí bohové na Olympu. Druhým chodem se stal bažant nadívaný brusinkovou a arašídovou pomazánkou s povidly. Chlapci v brnění začli tančit na stolech jako za starých časů ve středověku. A teď měl přijít zákusek. Osmdesáti patrový čokoládový dort s lentilkama na povrchu a bebečkama uvnitř. Och, jaká slast! A jako poslední na řadu přišel kaviár se šampaňským...

Toto všechno se ovšem nikdy nestalo, neboť dívky zavítaly do kantýny poblíž školy. Jídlo, které dostaly se nedalo nazývat jídlem. Šavlozubá rýže se jim smála do očí a to maso mělo lstivý pohled asi jako ta omáčka. Tato nezbedná trojice zákeřně padala do žaludku a tam je pojídala kyselina chlorovodíková. Byla to krvežíznivá bitva mezi těmito chemikáliemi. Scéna jako by byla vytržena z nějakého horroru. Tak strašné to bylo a bylo by horší, kdyby je nezachránila střeva...
Jen opravdu silní přežili a jen opravdoví hrdinové neměli střevní potíže. Vydali se tedy do nedalekého podniku, kde podávali mok jménem káva, aby oslavili tuto chvíli. Skupina těchto nadlidí a polobohů si objednalo. Za chvíli znovu. Až teda napočtvrté se to povedlo.
Místní kapele dali noty, aby zahrály songy. Kapelníci vypadali, že neumí ani do pěti napočítat, ale na kytaru váleli jak Ferda mravenec: "...na kytaru válí, zpívá ze všech sil, tak pojď, půjdem s ním!..."

Ani neví jak, ale zanedlouho se dostali na stanoviště, kde po chvíli přijel i vhodný spoj. Při cestě vlakem na kolečkách se začlo uvažovat o oslavení blížících se Vánoc. Ano, rozhodnuto! Dnes ve 14:30. Ne, v 15:00. Nemůžou se dohodnout. Tak tedy ve 14:30. "Počkej!" ozvalo se najednou. Dívka už ale vystupovala. Zastavila se ve dveřích a čekala na pointu. "Tak teda v 15:00!" Dívka začala brečet. Samozřejmě ze smíchu. Vrátila se domů celá rozradostnělá. Vánoční večírek! Doopravdový večírek, o kterém sní každý večer před spaním. Spousta spolužáků ve slavnostních šatech za doprovodu noblesní hudby. Otevřela svou šatní skříň a tam visely. Hned si je oblékla. Byly podivné a strašně nepohodlné. Něco nebylo v pořádku. Zašla se podívat do zrcadla. Málem omdlela. Oblékla si pytel od brambor. Vrátila se tedy ke skříni, ale své nádherné večerní šaty nebyly k nalezení. Myslela si, že je v nějakém hrozném snu. No a tak chtěla využít situace. Když teda není nic reálné, prohledávala věci na různých místech. Rozhazovala a porážela skříně jednu za druhou, hlava nehlava. Počítala s tím, že se probudí a věci nebudou zničené a budou na svých místech. Ale počkat! Toto není sen!! Ruce měla plné třísek. To asi od těch proražených skříní. A hnáty zlámané asi z toho, jak zkoušela skákat z okna za těmi skříněmi, které vyhodila...legrace! Ale třísek bylo hodně. Málem se rozbrečela, když zjistila, že všechny její věci jsou rozbité. Dokonce i ta tužka s Krtečkem...Rozhodla se jít na večírek v civilu.

Když došla na místo konání, přepadl ji strach a ukradl ji poslední kuráž a odvahu. Místo aby zaklepala a chlapci ji otevřeli, tak tam nehybně stála. Kdyby nebylo pana hostitele, asi by tu byla ještě do teď. Ten ji oslovil jménem. Nechtěla tomu uvěřit. Chtěla se rozutíkat ke vchodu. Přišlo ji to ovšem tak SENTIMENTÁLNÍ. Tak ubrala to SENTI.
Pan hostitel se nestačil divit. Bylo to jako parodie na Esmeraldu...
Čekala nějaký velkolepý večírek. Místo toho to byl takový komorní dýchánek s moderní hudbou. Ještěže nenašla ty šaty. Byla by tu jako pěst na oko. Jako sáně v létě. Nebo asi jako kdyby v létě někdě byly sáně... Ze začátku proběhlo pár her stolního tenisu. Wimbledon mohl začít. Chyběly jen bílé svršky a jahody...Takže z toho stejně nic nebylo. Semtam někdo zatancoval, ale na taneční to taky nebylo. Už možná tou hudbou.
Zábava byla v plném proudu, ale z ničeho nic přišel pan hostitel s tím, že se hosté musí vydat na cestu. Nikdo jeho slova nebral vážně. Až teda potom, když vypnul hudbu a začal uklízet. Hostům se udělalo nejspíš špatně. Jindy by je tam ještě chvilku nechal, ale dnes ho asi tlačil čas a tak uklízel i jejich věci. Návštěvníci si řekli dost, až když je oblíkal a vázal jim tkaničky. Tak tedy vyšli ty nekonečné schody a vyrazili. Jejich první zastávkou byl podnik, ve kterém byste nenašli ani zežvýkanou žvýkačku. Ale i tak byly koupeny malé, kapesní čínské ohňostroje. Och, ta krása!!! Potom se loučili celou věčnost. Dorazili do svých domovů vyčerpaní dnešním odpolednem a večerem, který byl plný fotek a smíchu...

Tento příběh se opravdu stal...ač to tak nevypadá.

Vlastní

23. července 2010 v 21:11 | Š-kíps |  Dásně
Vlastní

Vlastní šála mě objímá,
vlastní blbost mě dojímá.

Dáseň večera

23. července 2010 v 21:09 | Š-kíps |  Dásně
Dáseň večera

Světlo lampy,
ticho noci.
Jsem ve velké
lásky moci.

Ctitel,
mstitel,
pytel,
porybný.

Sním

23. července 2010 v 21:07 | Š-kíps |  Dásně
Sním

Sním si krásný sen,
Sním o Tobě každý den,
sním o chvilce s Tebou jen,
sním i tento kedluben...

Mé lásce

23. července 2010 v 20:59 | Š-kíps |  Dásně
Mé lásce

Ó, ty má lásko jediná,
oplývám láskou k Tobě,
jak ten červ k pravé noze
toho nebožtíka v hrobě.

...oslava, na kterou by se němělo zapomínat

23. července 2010 v 15:52 | Š-kíps |  Část první - Nulová inteligence
12. prosince 2008 v 21:22

"...mládeži, zbystřete! Tak takhle by to nešlo! Musíte se učit..." kárala profesorka třídu. Rozhlédla se po laboratoři přísným pohledem. Zastavil se až na lavici, kde seděly dvě dívky. Snažily se soustředit a zapisovat to co jim právě diktuje paní profesorka. Jedna z dívek se podrbala za uchem a dělala, že si něco čte v sešitě. Přitom myslela na úplně jiné věci:
Ta druhá si vytáhla noviny, dala nohy na stůl a dopila kávu. Po chvíli poskládala noviny a vytáhla pilník. Profesorka se tázala: "To se mi snad jenom zdá! Vy si zde míníte dělat manikúru??" "Ne...pedikůru." A ospale si sundala ponožku...
Dívka se uchichtla scéně, kterou si vymyslela a pak jen pozorovala nechápavý pohled své spolusedící. "Čemu se zase směješ?" "Ale ničemu!!" A znovu se smála. Neustále se dívala kolik je hodin. Cože?!? Je 0 ??? To už musí domů! Budou ji hledat... Ale né! Dívka se podívala místo na hodiny na teploměr. Plácla si do čela. Tam se jí optiskl tahák. Naštěstí si toho nikdo nevšiml, ona také ne.
"Napište si dnešní datum..." zvolala profesorka a zahlédla děvče s popsaným čelem. Promnula si oči, zavrtěla hlavou a psala na tabuli. Dívka si vytáhla sešit a přitom marně vzpomínala co je dneska za datum. Nevydržela a drkla do kamarádky vedle: "Kterého je dneska?" "Ješišmarjá!......12." "No jo vlastně!!!" Znovu se plácla do čela. Zázrak! Text se obtiskl zpátky na ruku. Ale ona si znovu ničeho nevšimla.
Když psala datum na okraj sešitu, bylo jí poněkud zvláštní a povědomé. 12.prosince. Kde to proboha slyšela? No jo!! Minulý rok bylo taky 12.12. přece. Dívka byla ráda, že přišla na to, co jí vrtalo hlavou. No jo...ale to není ono. Čím je toto datum tak jedinečné? Tloukla hlavou o lavici, aby si rozpomněla. Tímto úhlem viděla svou brašnu. Byla pootevřená a v ní cosi bylo. Nejen učebnice, ale i nějaký předmět! Byl nedbale zabalen do růžového papíru. Nejdřív nechápala...ale pak pochopila! Její spolužák slaví 15.narozeniny a to je dárek pro něj. Nemohla si vzpomenout co mu vlastně daruje. Potom mávla rukou a řekla si, že to zjistí až dárek otevře na oslavě.
Usmála se. Už našla něco, na co se po celé trvání dne může těšit. Oslava...

A tak ubíhaly sekundy, minuty, hodiny...až pak zazvonilo. Byl to nejen zvuk, co ohlašuje konec hodiny, ale také ten, co ohlašuje konec mučivého dne. Dívky se zaradovaly a pospíchaly na oběd. "Copak bude dnes dobrého?...Aha, nic!" Tato věta byla dříve vtipnou, avšak dnes už jen pravdivou. Odkráčely s knedlíky a zelím ke stolu. Dívka se dala do jídla. Nepodívala se moc dobře, takže si ani nevšimla, že všechny knedlíky byly patky. Ale ani toto ji nezaskočilo, neboť byla v dobré náladě. Pak vrátila jídlo zpět.

Cestou na autobus pomýšlela na to, co by mohla zažít dnes večer. Tak strašně moc se těšila. Už chtěla být doma, aby všechno nachystala a mohla VYRAZIT. Bohužel zapomněla na Y a poté co přišla domů, nachystala dárky, tak VRAZILA na cestu. Její au se rozlehlo po ulici. Každý kdo prošel si pro sebe nejspíš řekl: "Šmankote, to je nemehlo!"
Vykračovala si to po cestě a pak ji napadlo: Kolik je vlastně hodin? Neměla po ruce žádné hodiny. Nikde žádné nebyly. Sedla si zoufale k "Holubicím". Napadlo ji, že se může vrátit domů. Když přišla, tak se zděšením zjistila, že už tam má být za 10 minut. Pospíchala co jí nohy stačily. Dorazila s mírným zpožděním. Vešla do čajovny, ale vzápětí zase odešla. Lekla se totiž. Co když je ta oslava někde úplně jinde? Co když ji to řekli schválně, aby se jí konečně zbavili. Byla ovšem pořád v dobré náladě, takže vešla podruhé. Sundávala si boty velice pomalu a přes vlasy sledovala, jestli nevidí někoho povědomého. Pak zaslechla známý dětský hlas. Oslavenci čekali. Nebylo jich mnoho..."ale to nevadí" řekla si. Nejdříve se usadila do místa, kde by si nikdo v životě nesedl. Po pár divných pohledech hostitelů si přesedla na přijatelnější místo.

Zaznělo pár vtípků, kterým se s těží dalo zasmát. Ale právě tyhle měla nejraději. Bylo načase předat dárek. Dala mu jej do ruky. Stále ovšem nevěděla, co ta krabice skrývá. Zazněl zvuk odlepování lepící pásky. Jako přátelká herda do zad ji vrazila vzpomínka do hlavy na včerejší večer, kdy balila dárek kamarádovi. Do té krabičky dala bonbon, přáníčko, obal na kartičku a...a...bože!!! Ona tam zapomněla dát ten hlavní dárek. Nové ROLEXKY! Bylo jí trapné se přiznat a tak mlčela. I po zbytek večera...
Pak lidí stále přibývalo. Vzduch byl stále více vydýchanější. Až potom v něm žádný kyslík nebyl. Najednou byl tento běžný plyn tak vzácný, že se ho pár nadšenců přes chemii pokusilo hledat. Vytratili se.
Po nějaké té době začla dívka pochybovat o smyslu své existence právě zde a tak si vzala svůj kabátek a vyrazila do noční ulice...

Celou cestu přemýšlela, domýšlela, kritizovala, litovala, prosila, doufala...až potom se objevila před vchodem svého bydliště. Nevnímala cestu domů. V teple a v pohodlí si dala sýrový a salámový koláč. A tak dívka dotrávila tento večer trochu jinak než ostatní...

Nebo bylo to nějak jinak? Kdo ví. Třeba někdy tuto dívku potkáme a zeptáme se jí na to...

Tento příběh je založen na pravdivé události vyprávěný z úhlu pohledu jedno ze zúčastněných.

...večírek, na který se nezapomíná

23. července 2010 v 14:51 | Š-kíps |  Část první - Nulová inteligence
22. listopadu 2008 v 19:49

Dívka přišla domů ze školy tak rychle, že málem nestačila otevřít dveře. Odhodila svou brašnu do pokoje. Potom nervózně pobíhala po bytě a sháněla všechno možné, co by se hodilo na večírek studentů navštěvující druhý ročník gymnázia. Tu našla starý gramofon, tam oprýskané šachy, na půdě uniformu pradědečka z první světové a v lednici kvasící mošt. Všechno nabrala do velikánského batůžku. Cestou pomýšlela na to, jak budou chlapci tančit ve vojenském za doprovodu hudby linoucí se z gramofonu. Pak si zahrají šachy a budou popíjet ten slastný mok jménem burčák. Celou tu dobu se nacházela někde ve snu, takže si ani nevšimla, že byla okradena. Zloděj jí vzal pár drobných. Zhruba 30 Kč. Ale to nebylo to nejhorší. Jeho lup také tvořila ta uniforma a gramofon! No a pak ten mošt, který stejně nebyl moc dobrý. A šachy - je to stejně hloupá hra pro chytré lidi. Prostě nic pro ni. Pak se jí zlepšila nálada. Myšlenka na to, že bude mít více místa v pokoji a na půdě, ji udělala na krátkou chvíli šťastnou. Dorazila na místo, které bylo něčím zvláštní a povědomé. Ale pořád si nemohla uvědomit proč je jí takové známé. Pak zahlédla vchod do domu. Težké si vzpomenout co se zde přihodilo. Bylo jí asi jako po kocovině. Ale počkat! Na něco si ovšem vzpomněla...ale vzápětí na to hned zapomněla. Zaujal ji totiž ten zvonek...ty dveře...ty zdi! Bože! Ona už tady byla! Ale je to tak dávno...Měla před očima úsměvy. Koho? Nedokáže si vzpomenout. Promne si oči a čeká na své kamarádky. Mají zpoždění. Tak tam stála a pokud nezemřela, tak tam stojí dodnes...

Domníváte se, že už je konec? Že dívka je tak naivní a stojí tam nadále? No, to je sice možné, ale náš příběh nekončí...nýbrž naopak - pokračuje (...no... to už je vlastně zbytečné psát...)...

...pak zahlédla dvě siluety. Jedna skákala po hlavě a druhá máchala rukama a podlamovala se jí kolena. Dívka se lekla a chtěla začít utíkat. Bylo mokro. Klouzalo to. A tak si teď ze všeho nejvíc přála tretry. HA! A měla je na nohou. Okolí se začlo měnit a přetvářet. Kolem sebe viděla diváky a tartan. Vůbec jí to nepřišlo divné a tak běžela dál. Někoho dobíhala? Ona?? Začla se tomu taky smát. Spoluběžícímu se podívala do tváře...propánajána! Vždyť to je Usain Bolt!!! Vytáhla památníček a podávala mu jej. Soustředila se na předání a nevšimla si, že se blíží do jeho dráhy a zakopla o tu nakreslenou čáru a padala a padala do temnoty...

Pak se probudila na schodech, kousek od vchodu domu. Přicházející dívky viděla už z dálky. Potom šly společně ke kamarádům, kteří přichystali ten velkolepý mejdan. Šly do podzemí tajnou chodbou. Chlapec je vedl s pochodní v ruce. Na stropě seděli netopýři... Zastavili se u velkých dřevěných dveří. Chlapec zabouchal a cosi zamumlal: "Januam reserare!" Asi latinsky... Dveře se otevřely a oni vstoupili. Sedělo se na velikánských křeslech v empírském stylu. No a večírek mohl začít...

Pro dívku ten večer uplynul asi jako stojatá voda. Možná to bylo tou zimou. Semtam ji zahřál smích. Ale hlučnější než onen smích bylo její drkotání zubů. Soustředila se na to, aby nešlo vidět, že se třese. Byla hloupá. Proč si nezašla pro ten svetřík? Bylo to daleko? Pro ni je všechno daleko! Pro ni určitě neplatí: Za trochu lásky šel bych světa kraj... Vrchlický by neměl radost. Pak bylo na čase jít. Jeden z hochů ji zastavil před východem. Nastavil dlaň. Něco do ní dala. Vrátil ji zpět s tím, že lentilkama se neplatí a ať mu dá dnešní měnu. No jo...ale co mohla dělat, když neměla. Pak si vzpomněla, že byla vlastně okradena. Nikdo jí to nechtěl věřit (ostatně...ani já bych jí to nevěřila). Slibovala hory doly... Smiloval se nad ní. Děvče si trochu oddychlo. Ale věděla, že už bude vždycky považována za nemajetnou lhářku... Ani na to nechtěla pomyslet. Vyběhla schody doufajíc, že zastihne svou odcházející kamarádku. Vyšla ven a tam jako by se po ní slehla zem. Kolem jen pouliční lampy a páni v rozepnutých kabátech...
Společně s kamarádkami prohledala různá zákoutí okolí domu. Nebyla k nalezení. Dívka měla jen černé myšlenky. Co se jí mohlo stát? Radši na to nemyslet. Třeba ji někdo přepadl? Doprovodila jednu ze spoluúčastnic večírku na autobusovou zastávku. Rozloučila se a šla kvapem domů. Přišla domů, pověsila zimník na háček v předsíni. Zrovna někdo volal. Přišel otec a zvedl aparát: "Prosím tady...COŽE?" a podíval se na dívku. Najednou nemohla dýchat. Srdce jí bušilo, jako by chtělo utéct z jejího těla. Slábla kolena. Věděla, že je zle. Určitě se teď matka zmizelé kamarádky ptá, jestli není u nich doma. "Ne...to netuším kde je...Nashledanou". Děvče se kolísavým hlasem zeptalo, kdo volal. "To byl omyl. Někdo chtěl k telefonu paní Kudláčkovou...a že ještě prý jestli nevím kde je...jak to mám vědět?!" smál se. Dívka se usmála, aby zakryla svou ztrápenou tvář. Po nějaké době se odhodlala a zavolala k ní domů. "Dobrý den, je tam vaše dcera?" Ticho. Odporné mrazivé ticho. Znenadání se ozvalo: "BAF!!....lekla ses aspoň?" Dívce vyskočilo sluchátko z rukou a křáplo sebou o zem. Byla ráda, že zas slyšela její hlas. Smála se. Po chvilce na druhé straně: "Proč se vůbec směješ?" "...já vlastně nevím...jen tak" vyhrkly ji slzy štěstím. Ale měla důvod proč být šťastná. A to velký. Vždyť její kamarádka...žije.

Tato povídka je založena na pravdivé události. Pro lepší atmosféru byly některé prvky vymyšleny...Např: cesta do sklepa a další...

...chvilka, která se vryje do paměti

23. července 2010 v 13:49 | Š-kíps |  Část první - Nulová inteligence
8. října 2008 v 18:15

...Suchá tráva, prach, silueta velikého obra jménem Vesuv. Blíží se poledne. Teplota okolo 37°C, bio jednička mírná zátěž. Z dálky si to míří vůz. Na něm obchodník s plnými koši fíků. V očích má strach z výdělku. Jaký bude? Neví... Možná by měl to ovoce zlevnit. Možná... Vjíždí do města. Je plné hrajících si dětí, bičovaných otroků, chudých staříků...Obchodník dorazí na místo. Na fórum města Pompeje. Rozloží své zboží a volá do dálky. Semtam se zastaví nějaká žena, prohlédne stánek a pokračuje dál v chůzi. Den uběhl rychle. Západ slunce napověděl, že je čas jít. Člověk sbalil krámek a odjíždí. Slunce zapadlo kamsi do moře. Ticho, vítr, šlapot topánků. Všichni jdou spát. Najednou se sopka probudila. Vyšlehla svůj hněv na blízké okolí. Line se prach a popel. Pohltil vše kolem…


Ale o tom jsem nechtěla. Náš příběh se odehrává mnohem později. Zhruba o dva tisíce let. Doma u jedné z dívek…


"Doprkýnka…na bus to už nestihnu…půjdu pěšky…tak čau!"
Jen co dveře zaklaply, dívka letí ze schodů. Cupitá: pravá, levá, pravá levá, hlava…pravá, levá. Menší kolize dívku nezastavila. Obula si své boty a honem ze dveří.
Vyšla z domu s úsměvem na tváři. Vydala se stezkou pro pěší. Už jakoby tušila, že den nebude ideální. Tak ideální jako ten příběh z knížky Králíček Ušáček, co má nad postýlkou. "...Králíček Ušáček si jde pěšinkou. Tu a tam cvrlikající ptáčci, zpívající trpaslíci a peče babička perníček. Jde si lesíkem kde je plno zábavy, her a jídla... Králíčkovi div nevypadnou oči. Jahody!!! Chutné, zralé, šťavnaté..."

Koněčně dorazila do školy. Ve třídě byla zvláštní atmosféra... Co se bude dít? Dívka ovšem netuší. Její kamarádka sedí a tluče si do hlavy vědomosti. Proč?... PÍSEMKA!!! Jak by člověk mohl zapomenout na tuto nezapomenutelnou událost? Děvče položilo svou brašnu na židli a postupně odkládalo sešity a knihy. První hodina - počty. Smrt je jistá. Asi jako zdražení benzinu. Zbývá jen pár minut...ale už nemá cenu nic...LEDAŽE!?!...
Dívka cosi vytáhne z kapsy. Časostroj??? Byla by to jejich záchrana, poslední naděje! Ano! Mohly by zastavit čas a potkat nehybnou profesorku a nenápadně si vzít písemku, sednout si, vypočítat ji a pak ten papír, tu zakletou písemku vrátit a napsat test správně! Poprvé!!!
Bohužel, to co dívka vytáhla, nebyl časostroj, ale zrcátko... No a teď jim nepomůže ani svěcená voda...
Paní profesorka vrazila do třídy. Rozdělila děti na dvě skupiny: A a B. Dvě dívky hledají ve vzduchu kyslík, ale jako by ho bylo málo...Tak málo...
"Nechť poprava začne!!!" slyšela jedna z dívek. Ovšem ve skutečnosti paní profesorka vyslovila: "Můžete psát." Dívky v hrůze začaly psát opačným koncem propisky a všimly si toho až u posledního příkladu...
"...crrrrrr...." Konec hodiny tu byl rychle jak V2 v Londýně.

Přestávka byla krátká a hned za ní další mentální klystýr. "Vy nechcete psát písemku?" ptala se udiveně profesorka Oxfordské angličtiny. "...no šupity šup do 2.B..." Osudná to třída. Naplněná negativní energií. Dobru vstup zakázán! Něco jako "doupě zla". Děvčata musela sedět odděleně...ačkoli byla siamská dvojčata...ne...to byl jenom žert...
Papíry byly rozdány. Těch 45 minut uletělo jako hejno potápěčů...tak surralistické.
Dívky zdrceně odcházejí. Další pětky do foroty. Byly prostřílené ze všech stran jako Sparťané u Thermopyl. Zhroucené dušičky plují přes řeku Styx... Charon jim účtuje 7 Kč. Tak jako v autobuse...Dívky žádají permanentku. On jim však vysvětluje, že to není třeba...
Už nikdo neví, jak se všechno seběhlo, ale zvonění konce poslední hodiny dívky rozesmál. Ačkoli den stál za zlámanou grešli...

Děvčata čekala dlouhá pouť do kantýny...cca. 100 m. Postavily se do fronty která byla až venku. Přichystaly si barevný papírek. Bylo na výběr...ne, NEBYLO na výběr. Nikdo se nezajímal o to, že všichni podle a zákeřně pozřeli jídlo, na které se dívky toliko těšily.
Jedna z děvčat byla rychlejší. Nebylo to umění. Naopak. Umění bylo to sníst.
Odnesla tác a odešla do šatny. Popadla zimník a postavila se před dveře. Jeden z návštěvníků této jídelny se tázal:
"...ty na ně čekáš?"
"jo...na ni.."
"hm...ony už nejí, ale kecají"
"hm.....já..."
Najednou cítila bolest. Bolest na srdci. Ale defibrilátor to nebyl. Zranilo ji to. Její jediná kamarádka zapomněla...
"ať jdou k šípku.....AŤ JDOU VŠICHNI K ŠÍPKU!!"
Dívka vrazila do dveří. Div sklo radši samo neuhlo. Seskočila ze schodů. A se slzami v očích odešla... Směr hlavní stanice. Nechtěla nikoho vidět. Ani tu tužku s Krtečkem, kterou si koupila v tom žalu u Lva Bílka a ani toho pana autobusáka, který ji vždy vozí domů...

Přišla domů. Dveřmi. Zlepšila se jí nálada? To nikdo neví. Ale začala psát seznam. Seznam lidí které by měla zabít? NE! Seznam lidí, kterým nepošle přání k narozeninám. O něco později se v ní nejspíš hnulo svědomí.
"...čau...hmm.....jak bylo ve škole?" trochu s rozpačitým smíchem řekla do telefonu. Nejdřív bylo ticho ale potom:
"...kvůli tomu mi asi nevoláš, že?"
Vedl se dlouhý rozhovor o tom co se stalo před výdejnou nechutných pokrmů. A také o tom, co se mohlo stát. Celých 20 vteřin se jenom smály. Dvě dívky se udobřily a těšily se na další den ve škole...ikdyž ta druhá nepříjde...nebo právě proto?

Tato povídka je založena na pravdivé události...převoz přes řeku Styx opravdu stojí 7 Kč...

...chvilka naprosto bezvýznamné historie

23. července 2010 v 13:22 | Š-kíps |  Část první - Nulová inteligence
3. října 2008 v 23:20

...Tato příhoda je stará jako hnědé uhlí, jako rum námořníka Syndibáda, jako paraple paní Boháčkové z třetího patra...

Pusté místo, samota...ale vše se najednou změní. Úderem druhé hodiny. Začnou se linout davy, zástupy, řady, fronty, streptokoky, stafylokoky lidí. Tato masa lidí postupuje dál na známé místo. Mohl člověk zahlédnout tento kousek světa zavalen slunečním svitem, horkem a dusnem? Nikdo nepřemýšlí nad touto otázkou. Je zbytečná? Možná... Spěch...Kam? Tak stereotypní...
Ale najednou je to všechno jiné. Každý pohyb, gesto. Každá sekunda je tak odlišná. Něco se stalo. Něco to všechno, všechno změnilo...nebo spíš někdo to změnil...
Hluk ze silnice přehluší všechnu mluvu, smích...Někdo ovšem přeřve i startující raketoplán, který je nejhlučnější na světě...dvě dívky.
"...čím pojedem..."
"hm, hm...nic tu není....tak asi půjdem na autobusák"
"...a nebo pojedem do Tesca??"
Tlaková vlna smíchu přímo pohltila vše kolem. Pak najednou ztichly a pohlédly na sebe vážně. Asi tak, jako při poslechu Tokio Hotel.
A tak se stalo. Prvním autobusem odjely z tohoto místa zdevastovaného výbuchem smíchu.
Dokonalé odpoledne se rázem proměnilo ve špatný sen...no, tak strašně to neskončilo, ale děvčatům do smíchu zrovna nebylo. Autobus objel velkým obloukem zastávku, kde je čekal nákup.
"...holky, to je konečná"
 "aha????"
Dívky vysedly. Chvíli stály, ale potom se snažily situaci vyřešit. Návštěva blízkého aquaparku? Asi ne.. A tak se snažily někam dojít. Chyběly ovšem pohorky, lana, karabiny...Zkrátka, výbava  tak ubohá, jak svetřík se Stormu. Měly jen jedny balerínky, jedny Conversky, jednu minisukni a jedny bílé úzké kalhoty...oblečení vhodné tak akorát na doma
Dvě dívenky však nevěšely hlavu. A to ze dvou důvodů. Ten první: Neměly lano. A ten druhý: Neuměly uvázat smyčku. Proto šly podél silnice za velikánskou cedulí: TESCO.
Ruch, smrad, prach. Temná stránka silnic na kraji města. Projíždějící náklaďáky na ně troubili. Asi jim vadily v cestě. Nebo ne? To ta minisukně. Asi...
Došly až k místu plánované návštěvy. Vzaly košík do rukou a šly nakupovat. Prohlédly každý regálek, každou skrýš, podívaly se na nejtajnější místa toho supermarketu. Objevily taky díru, do které když něco hodíte, tak po chvíli uslyšíte: "au".
Po dlouhé exkurzi si uvědomily, že den má jen 24 hodin. Odebraly se k pokladnám a zaplatily každá své. Odešly.
Nabraly směr autobusová zastávka Tesco. Autobus tudy jel asi před 5-ti minutami. A další měl přijet až zítra!!! Co teď? Zbývala poslední naděje. Autobusová zastávka před autosalonem. 
Čekaly klečíce před výlohou. Byly bezradné a zoufalé. Neví jestli se vůbec dostanou domů. Třeba zde zůstanou přes noc. Kdo ví...
Naštěstí si to sem mířil jeden autobus. Neznámý. Jedna z dívek bleskurychle skočila do autobusu a ptala se, jestli je toto vozidlo dopraví na hlavní stanici. Řidič odpověděl klidným, teplým, sebejistým a sebevědomým hlasem: "jo". Na hlavní stanici přestoupily do obyčejné městské dopravy a každá dojela šťastně domů bez zranění a s dalším zážitkem v paměti.

Tento příběh je založen na pravdivé události. Jména, místa a bližší informace nejsou zveřejněny.