Za trochu srandy šla bych světa kraj. Šla s hlavou děravou a šlápla bych na kosa. Šla v lednu a teklo by mi z nosa. Nebo tak něco.

...cesta do vesmíru

23. července 2010 v 23:23 | Š-kíps |  Část první - Nulová inteligence
29. května 2009 v 21:49

"…trrrr….trrrr…..trrrr…" brní mobil…
"…Bum! Bác!" padá mobil.
"Ježíši!" křičí dívka.

Dívka vzala mobil ze země a vypnula budík. Ach né! Hodin jako na kostele! Co bude dělat? Musí do školy! Musí do školy! Vždyť dnes jedou na prohlídku vesmíru!…Oddychla si. Nemusí spěchat. Odjezd až v devět…Ale počkat! Její škola není tak hodná, aby odpustila studentům první hodinu! Vše při starém!

"Ááááá!" řve dívka.
"Šast prásk!" sešit letí do tašky.
"Hlt, škyt!" snídaně v žaludku.

"Ťap ťap ťap…" utíká dívka na autobus.
"Psssssskš!" zastavuje autobus.
"Cink…" podává minci řidiči.
"Pardon…" dívka na babku.
"Ahoj!" kamarádka na dívku.

"Škobrt!" vystupuje dívka.
"Au!!" vříská dívka.

"Slečno pozor! Tady je schod!" zařval dědek. Ale dívka šla dál. Když člověk spěchá, holt občas zakopne o svou vlastní nohu a pak to vypadá, že zavadil o schod. A to není vůbec pravda. Dívka neměla čas na vysvětlování neinteligentnímu dědkovi a utíkala dál. Jde o poslední minutu, kdy pan profesor zavírá dveře a pak zapisuje absenci.

"Jsem tady!" volá dívka.
"Vidíme…" konstatují přítomní.

Přežila to. Přežila úmornou hodinku, přesněji 45 minut, zeměpisu. A pak hurá do vesmíru! Dívka celá se celá nedočkavá těšila na velkou kosmickou loď s raketovými pohony ve velikosti školy. A místo toho tam byl autobus. Malý bílo-modrý autobus. Ale i tak nasedla.
Sedla si. "Komu bývá špatně v autobuse?" ptala se paní profesorka. "Komu nebude špatně.." řekla si pro sebe dívka. "Vždyť jedem do vesmíru autobusem…AUTOBUSEM!! Dneska jsou lidé tak hloupí…špatně bude každému…" vrtěla hlavou dívka a přitom si vytahovala igelitový sáček ohromné velikosti. Byla jediná. Všichni si vesele jedli, pili, povídali…jen dívka nervózně čekala na start.

"10…9…8…7…6…5…3…2…1…." odpočítával hlas. "Ale ne! Vždyť zapomněl 4!! Zapomněl 4!!" řvala dívka. Pak jen slyšela motor. Přetížení… Zaryla se do sedadla asi jako ta myšlenka na … to je jedno…
Zvláštní…necítila nevolnost. Necítila nic. Žádné působící síly. Připadala si jako v beztížném stavu…No ano! Už opustili zemskou atmosféru!!! A rychlostí světla si to mířili do neznáma.

"Haló! Vzbuď se! Už jsme tady" najednou vyhrkla na dívku kamarádka. "Cože? My už jsme jako tady?" nevěřícně koukala…
Třída vystoupila z autobusu. Byli na zvláštní planetě. Nacházela se zde dýchatelná atmosféra a také přibližně stejná gravitace…divné. Odešli do nějaké budovy. Zvenku šla vidět nějaká vysoce moderní střecha ve tvaru polokoule. "…vyspělá civilizace…" pomyslela si dívka. Vkročila dovnitř a zahlédla obrázky na stěnách. "To je jako u nás!!" vykřikla nadšením dívka. Pak se usadili v sále a na tu polokouli jim promítali vesmír. "To je ale hloupé," znovu si pomyslela dívka "proč nejdeme ven?! Tam je to opravdové…"
Nudnější proslov nezažila. Pan průvodce nemá moc bohatý slovník. Když po dvou hodinách opustili onu budovu, myslela, že se vydají na cestu vesmírem až na domovskou Zemi… Ale co to? Po 30 minutách pan řidič zastavil. Po cestě temnotou vesmíru nikde ani stopa. Nespletl se? Přeci byli na cizí planetě!…Najednou byli u školy a všechny děti i paní profesorka opustili autobus…Aháá. Oni přemístili celé město na tu vzdálenou planetu, která je tak podobná Zemi. Teď jen doufá, že o stěhování neřekli panu profesorovi občanské výchovy…

Tato povídka je z 10 % pravdivá a to je stále víc než články z některých nejmenovaných novin.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama