Za trochu srandy šla bych světa kraj. Šla s hlavou děravou a šlápla bych na kosa. Šla v lednu a teklo by mi z nosa. Nebo tak něco.

...chvilka, která se vryje do paměti

23. července 2010 v 13:49 | Š-kíps |  Část první - Nulová inteligence
8. října 2008 v 18:15

...Suchá tráva, prach, silueta velikého obra jménem Vesuv. Blíží se poledne. Teplota okolo 37°C, bio jednička mírná zátěž. Z dálky si to míří vůz. Na něm obchodník s plnými koši fíků. V očích má strach z výdělku. Jaký bude? Neví... Možná by měl to ovoce zlevnit. Možná... Vjíždí do města. Je plné hrajících si dětí, bičovaných otroků, chudých staříků...Obchodník dorazí na místo. Na fórum města Pompeje. Rozloží své zboží a volá do dálky. Semtam se zastaví nějaká žena, prohlédne stánek a pokračuje dál v chůzi. Den uběhl rychle. Západ slunce napověděl, že je čas jít. Člověk sbalil krámek a odjíždí. Slunce zapadlo kamsi do moře. Ticho, vítr, šlapot topánků. Všichni jdou spát. Najednou se sopka probudila. Vyšlehla svůj hněv na blízké okolí. Line se prach a popel. Pohltil vše kolem…


Ale o tom jsem nechtěla. Náš příběh se odehrává mnohem později. Zhruba o dva tisíce let. Doma u jedné z dívek…


"Doprkýnka…na bus to už nestihnu…půjdu pěšky…tak čau!"
Jen co dveře zaklaply, dívka letí ze schodů. Cupitá: pravá, levá, pravá levá, hlava…pravá, levá. Menší kolize dívku nezastavila. Obula si své boty a honem ze dveří.
Vyšla z domu s úsměvem na tváři. Vydala se stezkou pro pěší. Už jakoby tušila, že den nebude ideální. Tak ideální jako ten příběh z knížky Králíček Ušáček, co má nad postýlkou. "...Králíček Ušáček si jde pěšinkou. Tu a tam cvrlikající ptáčci, zpívající trpaslíci a peče babička perníček. Jde si lesíkem kde je plno zábavy, her a jídla... Králíčkovi div nevypadnou oči. Jahody!!! Chutné, zralé, šťavnaté..."

Koněčně dorazila do školy. Ve třídě byla zvláštní atmosféra... Co se bude dít? Dívka ovšem netuší. Její kamarádka sedí a tluče si do hlavy vědomosti. Proč?... PÍSEMKA!!! Jak by člověk mohl zapomenout na tuto nezapomenutelnou událost? Děvče položilo svou brašnu na židli a postupně odkládalo sešity a knihy. První hodina - počty. Smrt je jistá. Asi jako zdražení benzinu. Zbývá jen pár minut...ale už nemá cenu nic...LEDAŽE!?!...
Dívka cosi vytáhne z kapsy. Časostroj??? Byla by to jejich záchrana, poslední naděje! Ano! Mohly by zastavit čas a potkat nehybnou profesorku a nenápadně si vzít písemku, sednout si, vypočítat ji a pak ten papír, tu zakletou písemku vrátit a napsat test správně! Poprvé!!!
Bohužel, to co dívka vytáhla, nebyl časostroj, ale zrcátko... No a teď jim nepomůže ani svěcená voda...
Paní profesorka vrazila do třídy. Rozdělila děti na dvě skupiny: A a B. Dvě dívky hledají ve vzduchu kyslík, ale jako by ho bylo málo...Tak málo...
"Nechť poprava začne!!!" slyšela jedna z dívek. Ovšem ve skutečnosti paní profesorka vyslovila: "Můžete psát." Dívky v hrůze začaly psát opačným koncem propisky a všimly si toho až u posledního příkladu...
"...crrrrrr...." Konec hodiny tu byl rychle jak V2 v Londýně.

Přestávka byla krátká a hned za ní další mentální klystýr. "Vy nechcete psát písemku?" ptala se udiveně profesorka Oxfordské angličtiny. "...no šupity šup do 2.B..." Osudná to třída. Naplněná negativní energií. Dobru vstup zakázán! Něco jako "doupě zla". Děvčata musela sedět odděleně...ačkoli byla siamská dvojčata...ne...to byl jenom žert...
Papíry byly rozdány. Těch 45 minut uletělo jako hejno potápěčů...tak surralistické.
Dívky zdrceně odcházejí. Další pětky do foroty. Byly prostřílené ze všech stran jako Sparťané u Thermopyl. Zhroucené dušičky plují přes řeku Styx... Charon jim účtuje 7 Kč. Tak jako v autobuse...Dívky žádají permanentku. On jim však vysvětluje, že to není třeba...
Už nikdo neví, jak se všechno seběhlo, ale zvonění konce poslední hodiny dívky rozesmál. Ačkoli den stál za zlámanou grešli...

Děvčata čekala dlouhá pouť do kantýny...cca. 100 m. Postavily se do fronty která byla až venku. Přichystaly si barevný papírek. Bylo na výběr...ne, NEBYLO na výběr. Nikdo se nezajímal o to, že všichni podle a zákeřně pozřeli jídlo, na které se dívky toliko těšily.
Jedna z děvčat byla rychlejší. Nebylo to umění. Naopak. Umění bylo to sníst.
Odnesla tác a odešla do šatny. Popadla zimník a postavila se před dveře. Jeden z návštěvníků této jídelny se tázal:
"...ty na ně čekáš?"
"jo...na ni.."
"hm...ony už nejí, ale kecají"
"hm.....já..."
Najednou cítila bolest. Bolest na srdci. Ale defibrilátor to nebyl. Zranilo ji to. Její jediná kamarádka zapomněla...
"ať jdou k šípku.....AŤ JDOU VŠICHNI K ŠÍPKU!!"
Dívka vrazila do dveří. Div sklo radši samo neuhlo. Seskočila ze schodů. A se slzami v očích odešla... Směr hlavní stanice. Nechtěla nikoho vidět. Ani tu tužku s Krtečkem, kterou si koupila v tom žalu u Lva Bílka a ani toho pana autobusáka, který ji vždy vozí domů...

Přišla domů. Dveřmi. Zlepšila se jí nálada? To nikdo neví. Ale začala psát seznam. Seznam lidí které by měla zabít? NE! Seznam lidí, kterým nepošle přání k narozeninám. O něco později se v ní nejspíš hnulo svědomí.
"...čau...hmm.....jak bylo ve škole?" trochu s rozpačitým smíchem řekla do telefonu. Nejdřív bylo ticho ale potom:
"...kvůli tomu mi asi nevoláš, že?"
Vedl se dlouhý rozhovor o tom co se stalo před výdejnou nechutných pokrmů. A také o tom, co se mohlo stát. Celých 20 vteřin se jenom smály. Dvě dívky se udobřily a těšily se na další den ve škole...ikdyž ta druhá nepříjde...nebo právě proto?

Tato povídka je založena na pravdivé události...převoz přes řeku Styx opravdu stojí 7 Kč...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama