Za trochu srandy šla bych světa kraj. Šla s hlavou děravou a šlápla bych na kosa. Šla v lednu a teklo by mi z nosa. Nebo tak něco.

...chvilka, které se přezdívá Štědrý den

23. července 2010 v 22:03 | Š-kíps |  Část první - Nulová inteligence
30. prosince 2008 v 16:16

Bílá stěna a na ní pár ve tmě svítících hvězdiček. Tento pohled již moc dobře zná. Dívka si promnula oči. A hle! Ruce jsou na kloubech zedřené až do krve! A co to?! Nové povlečení! Nové pyžamo, které je čisté a voňavé! Je doma? Rychle vstala. Musí to zjistit. Jak na to přijde? Ha! Pod psacím stolem mívá přilepené žvýkačky. Ty žvýkačky, kvůli kterým se s otcem hádá...

"Co to má znamenat? Můžeš mi to nějak vysvětlit??"
"Ale papá. Každá dívka mého věku má pod stolem nalepené žvýkačky."
Otec se nasupil ještě více. "Tak každá, ano? No dobrá tedy...Zavoláme tedy mamince Benedikty a zeptáme se. Ta jistě nemá pod stolem žvýkačky!"
Otec vzal do ruky aparát a vytočil číslo. "Dobrý den...Chtěl jsem se vás zeptat jestli..."
"Jé, dobrý den, jsem tak ráda že mi voláte. Jak se daří paní? Již jsem ji dlouho neviděla. Není nemocná? Mám doma bylinky od své babičky. Ty by ji určitě pomohly. No a nechtěl byste kupříkladu sušenou levanduli? Je čerstvá a na čajík by se určitě hodila do vaší domácnosti. Je z Chorvatských plantáží." Drmolila Benediktina maminka. Pan otec se zprvu ročílil, ale potom jen strnule stál a nebyl schopen ani slůvka. Tak byl vyděšen! Byl jako v tranzu. Mechanicky se zeptal, jestli její dcera nemá pod stolem nalepené žvýkačky. "Co prosím? Žvýkačky? To nejspíš ne... Vaše dcera ano? No, tak na to se nejvíc hodí šťáva ze hlohu! Jemně žvýkačku naleptá a pak se snadno odlepí. Mám to odzkoušené. Jednou mě požádali, abych umyla sedadla v biografu. Bylo to tak nechutné! Ale když jsem přišla na ten hloh, měla jsem to raz dva." Pan otec jen položil sluchátko a celou cestu do obývacího pokoje vrtěl hlavou. Sedl si na sofá a hned usnul.
Dívka se vyhla smrti asi jako smrtka se vyhla té dívce.

Takže by měly být ty žvákačky pod stolem. Sklonila se a přitom se praštila do stolu. Koukla se, ale žvýkačky byly pryč! Nemohla tomu uvěřit! Hned vstala a znovu se praštila do stolu. Hledala všude. Prohledala všechny přihrádky. Byla zoufalá. Tahala ty věci ze skříněk a rozhazovala je kolem. V duchu se pořád ptala: "Jsem doma? Jsem doma??" Pak utekla ze dveří. Za malý moment se vrátila. Věci byly poházené na posteli, pod postelí, na stole, pod stolem, na koberci, pod kobercem. Prostě všude kolem, ale jen ve skříni ty věci nebyly...Ach ano! Všechno se jí vybavilo! Nepořádek. Už se konečně cítila jako doma.
Teď musí přijít na to, proč tady bylo uklizeno a kdo za to může. Mimozemšťané! Ano! Všechno uklidili, aby zde mohli postavit svou novou základnu. Klepla si do čela. To je ono! Ufoni!
Ale proč má tak červené ruce? Jako kdyby něco uklízela... Úklid!! Včera až do noci odlepovala žvýkačky ze stolu. Všechno to včera uklidila a zrovna před chvílí to zase rozházela. Je to ale neinteligentní dítě.
Naházela věci znovu do skříní a letěla po schodech do obýváku, div si zase hnáty nezlámala. Ale co to? Stromek? Proč? Kterého je dneska? Šla se nevěřícně kouknout do kalendáře. Vypla studenou sprchu a znovu se podívala do kalendáře. To snad né...opravdu je dneska 30.února? Kalendář jí nebyl zrovna nápomocný. Nevěděla ani který je měsíc natož který je den. Jak to ovšem zjistí? Ha! Už ví! Půjde na poštu a pošle pohled. Ale než to dají paní pošťačce do brašny, vrazí tam razítko s dnešním datem a tak to zjistí. Ó, jak geniální plán. Smála se tak škodolibě a zlověstně, že se začala sama bát.

Dorazila tedy na poštu. Ale co to? Dveře nešly otevřít a ani vylomit. "Mám to ale smůlu. Ani na poštu se dneska nedostanu...Hmmmmmmm. Prý: 24.12. pošta uzavřena..." Odešla dívka otráveně domů. Když šla po schodech, přehrávala si tu scénu. No ano! Vlastně!! Už ví co bylo špatně a chodbu zavalil hurónský smích. Plácla si do čela a utíkala nazpět. Teď už to ví. Špatně tlačila do dveří. Bylo TAM a ona tlačila SEM. "Ta inteligence!" řekla si. Došla na ono místo a zkusila to ještě jednou. Ale nic. Začla brečet na schodech a řvala si do kolen. Pak si všimla automatu. Hodila tam dvacet korun a čekala kdo nebo co vyleze. Třeba ti mimozemšťani! ... A hele, Coca-Cola!
Až teď! Až teď jí to docvaklo! Vánoce jsou tady!!

Přišla domů a otec jí hned ve dveřích podával krabici s ozdobami. Bylo to znamení, že musí ozdobit stromek nebo že má vyvenčit psa. Jelikož domácího mazlíčka nemají, usoudila, že se jedná o stromek. Šlo ji to celkem rychle. Za pár minut měla krabici prázdnou. Byla s tím tak rychle hotova! Jen trošku ji zdrželo sbírání střepů. "Kde se tady vzaly?" pomyslela si. Pokrčila rameny a odkráčela k rádiu. Dávali pantomima. Tak ráda je poslouchala...

Začalo se stmívat. Bylo načase se upravit a počkat na Ježíška. Och! Dneska vypadá obzvlášť krásně. Ten klobouk z květin jí ale sluší. A to boa...No nádhera. - Ale ne. Dívka se nepodívala do zrzadla, nýbrž na obraz nějaké slečny. To je nemehlo. Když nakoukla, málem jí oči vypadly. Vypadá...vypadá jako kartáček a pasta na zuby! ... Dívka si ťukla do čela a zavřela skříňku se zrcadlem. Konečně se uviděla.
Dalo jí hodně práce dát se trochu do kupy. Ale co měla dělat. Když vyšla z umývárny, všichni seděli u stolu a netrpělivě čekali. Co to? Někdo určitě posunul čas. Chtěla ty skřítky konečně potrestat, ale rodina celá nevrlá ji už už chtěla usadit ke stolu.
NE! To byli ti mimozešťané! Nejdřív ten úklid, potom ten automat, ve kterém stejně nebyli. A pak ty hodiny! Už na ně přišla. Chtěla je usadit do salónu a celou situaci popsat. Jako v detektivce Hercule Poirot! Bylo to tak záhadné...
Matka vstala od stolu a táhla nesvéprávnou dívku ke stolu.

Když dovečeřeli, čekala je pouť k babičce. Och jak úmorná tato hodina. Snad ani pravda nemohla být. Dívka celá nervozní a nedočkavá zvolala přes celý sál: "Hoří!"
To snad ne. Za tuhletu větu nedostane žádný dárek. Ani náhodou. Všechno to pokazila jedním malým výrokem a od teď ji nikdo nebude mít rád. Ani sousedé, ani spolužáci a ani ministerstvo obrany, protože přerušila debatu babičky, prababičky a maminky. Byla sama sebou zklamaná.
Ovšem co se přihodilo teď, nikdo neuvěří. Místo toho, aby jí řekli, ať si nechá ty drzé a hubaté řeči, se začali rychle zvedat z židlí a začali chtít hasit oheň, který si vymyslelo to rozverné, nedočkavé a ne zrovna vychované a ne zrovna inteligentní dítko. Děvče se zaradovalo, využilo situace a pořvávalo: "Už je to dobrý, už jsem to uhasila" Lhala. Ale lhala by víc, kdyby řekla, že by ještě ráda počkala, dokud si s babičkou pořádně nepopovídají. A tak se konečně schylovalo k otevírání dárků...

Stromeček svítil asi jako ty tříoké kočky poblíž Černobylu. Bylo krásně. Ta atmosféra, to cukroví, ty pohádky... Dívka se radovala z darů, které dostala. Nejvíce však z kapesního cimbálu a zmutované harfy.
Pak si vzala s sebou do postele ten cimbál a celou noc na něm vyhrávala, rodiče nerodiče, bratr nebratr, sousedé nesousedé...Ještě ráno jí pištělo v uších...aha ne...to maminka už vařila čaj.

Tento příběh je jen z 20% pravdivý, avšak lidé z "Věřte, nevěřte" by toto považovali za FAKT.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama