Za trochu srandy šla bych světa kraj. Šla s hlavou děravou a šlápla bych na kosa. Šla v lednu a teklo by mi z nosa. Nebo tak něco.

...chvilka naprosto bezvýznamné historie

23. července 2010 v 13:22 | Š-kíps |  Část první - Nulová inteligence
3. října 2008 v 23:20

...Tato příhoda je stará jako hnědé uhlí, jako rum námořníka Syndibáda, jako paraple paní Boháčkové z třetího patra...

Pusté místo, samota...ale vše se najednou změní. Úderem druhé hodiny. Začnou se linout davy, zástupy, řady, fronty, streptokoky, stafylokoky lidí. Tato masa lidí postupuje dál na známé místo. Mohl člověk zahlédnout tento kousek světa zavalen slunečním svitem, horkem a dusnem? Nikdo nepřemýšlí nad touto otázkou. Je zbytečná? Možná... Spěch...Kam? Tak stereotypní...
Ale najednou je to všechno jiné. Každý pohyb, gesto. Každá sekunda je tak odlišná. Něco se stalo. Něco to všechno, všechno změnilo...nebo spíš někdo to změnil...
Hluk ze silnice přehluší všechnu mluvu, smích...Někdo ovšem přeřve i startující raketoplán, který je nejhlučnější na světě...dvě dívky.
"...čím pojedem..."
"hm, hm...nic tu není....tak asi půjdem na autobusák"
"...a nebo pojedem do Tesca??"
Tlaková vlna smíchu přímo pohltila vše kolem. Pak najednou ztichly a pohlédly na sebe vážně. Asi tak, jako při poslechu Tokio Hotel.
A tak se stalo. Prvním autobusem odjely z tohoto místa zdevastovaného výbuchem smíchu.
Dokonalé odpoledne se rázem proměnilo ve špatný sen...no, tak strašně to neskončilo, ale děvčatům do smíchu zrovna nebylo. Autobus objel velkým obloukem zastávku, kde je čekal nákup.
"...holky, to je konečná"
 "aha????"
Dívky vysedly. Chvíli stály, ale potom se snažily situaci vyřešit. Návštěva blízkého aquaparku? Asi ne.. A tak se snažily někam dojít. Chyběly ovšem pohorky, lana, karabiny...Zkrátka, výbava  tak ubohá, jak svetřík se Stormu. Měly jen jedny balerínky, jedny Conversky, jednu minisukni a jedny bílé úzké kalhoty...oblečení vhodné tak akorát na doma
Dvě dívenky však nevěšely hlavu. A to ze dvou důvodů. Ten první: Neměly lano. A ten druhý: Neuměly uvázat smyčku. Proto šly podél silnice za velikánskou cedulí: TESCO.
Ruch, smrad, prach. Temná stránka silnic na kraji města. Projíždějící náklaďáky na ně troubili. Asi jim vadily v cestě. Nebo ne? To ta minisukně. Asi...
Došly až k místu plánované návštěvy. Vzaly košík do rukou a šly nakupovat. Prohlédly každý regálek, každou skrýš, podívaly se na nejtajnější místa toho supermarketu. Objevily taky díru, do které když něco hodíte, tak po chvíli uslyšíte: "au".
Po dlouhé exkurzi si uvědomily, že den má jen 24 hodin. Odebraly se k pokladnám a zaplatily každá své. Odešly.
Nabraly směr autobusová zastávka Tesco. Autobus tudy jel asi před 5-ti minutami. A další měl přijet až zítra!!! Co teď? Zbývala poslední naděje. Autobusová zastávka před autosalonem. 
Čekaly klečíce před výlohou. Byly bezradné a zoufalé. Neví jestli se vůbec dostanou domů. Třeba zde zůstanou přes noc. Kdo ví...
Naštěstí si to sem mířil jeden autobus. Neznámý. Jedna z dívek bleskurychle skočila do autobusu a ptala se, jestli je toto vozidlo dopraví na hlavní stanici. Řidič odpověděl klidným, teplým, sebejistým a sebevědomým hlasem: "jo". Na hlavní stanici přestoupily do obyčejné městské dopravy a každá dojela šťastně domů bez zranění a s dalším zážitkem v paměti.

Tento příběh je založen na pravdivé události. Jména, místa a bližší informace nejsou zveřejněny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama