Za trochu srandy šla bych světa kraj. Šla s hlavou děravou a šlápla bych na kosa. Šla v lednu a teklo by mi z nosa. Nebo tak něco.

...den, který není všední

23. července 2010 v 22:28 | Š-kíps |  Část první - Nulová inteligence
18. ledna 2009 v 10:57

Velké a skleněné. Takové byly dveře do velké a honosné budovy. Dívka jen co vkročila, tak zaškobrtla o rohožku a několikrát uklouzla na mokré podlaze, i když opodál stála cedule: "Pozor! Mokrá podlaha!" Všude kolem byly věci jako z budoucnosti. Nemohla se vynadívat. Kráčela po skleněných schodech a obdivovala moderní umění. Hle! Na zdi bylo nějaké sklo. Nevěděla, co to je, a tak neváhala a zeptala se kolemjdoucího: "Dobré jitro mistře...zdalipak víte, co je to za skulptúru a co vyjadřuje?" Ten člověk se zarazil, ušklíbl se a odvětil: "...hmm...to je okno a vyjadřuje pohled ven..." Začal se hlasitě smát...Dívka nepochopila. Ale to není překvapivé. Její chápaní se vyhýbalo veškerému standardu. Její chápání neznalo mezí. Její chápání bylo na úrovni petláhve, igelitového sáčku, šlupky od banánu, jízdenky z pátečního odpoledne, rozvrhu hodin, nápisu na dveřích, obrázku v učebnici, plakátu na stěně a pingpongového míčku. Byl pro ni problém pochopit i cedulku na toaletách. Nedokázala rozpoznat rozdíl mezi dekou a polštářem, hochem a dívkou, černou a bílou. Ale i přes to všechno se tento rok chystá vydat skripta pro třetí ročník matematicko-fyzikální fakulty. Nechápavá, ale ambiciózní... Dívka šla dál. Už si začala vzpomínat, proč se nachází v tomto domě. Cítila z něj umění a kulturu, ale také nervozitu a stres. Potom ji překvapilo, když potkala kamarádku, kterou viděla naposledy o prázdninách...až poté, co spatřila jednoho kamaráda, se jí vnukla myšlenka. Co když je tady za nějakým účelem?! To snad ne! I ona pochopila, že je to nemožné. Pak zaslechla rozhovor neznámých vrstevníků: "Tak tam chtějí i vlastní etudu..." řekl naštvaně jeden hoch. Dívka s mimozemským účesem ve tvaru Q si sedla zdrceně na schody a začala hříšně konstatovat tuto situaci. Dívka si konečně vzpomněla! Zkoušky!!!

Probudila se, koukla se na hodiny. Ach, jaké to zjištění! Nezvonil budík, ale nezaspala. Má dnes ale štěstí...Oddychla si tak, že i papíry na psacím stole odletěly o tři metry dál. Vstala, promnula si oči, zívla, podrbala se, kýchla, prdla si, uchichtla se a šla do kuchyně. Ani se nevzpamatovala a už bylo na čase jít spát...teda - do školy. Vzala švestky a odešla. Autobus už nestihla, tak šla pěšky. Bála se, že nepřijde včas. Znepokojovala ji druhá hodina ve škole. Co dostane z toho testu? Pak najednou uviděla, jak si to jede po chodníčku pan kominík. "To mám dnes ale štěstí, co všechno mě dnes čeká." Usmála se a vykračovala cestou dál. Už se blížila ke škole. Začala něco tušit. Co se stane? První hodina byla tak krátká, asi jako ta přestávka potom. Znovu zvonilo. Celých 45 minut byla v bezvědomí. Nebo jinak si to nedokáže vysvětlit. Měla sen, ve kterém jí nějaké hlasy pořád opakovaly: "...dobře, dobře, dobře..." Dnes škola posloužila jako děsivý středověký nástroj pro mučení. Měla pocit, jako kdyby ze světa odešla veškerá radost, legrace, potěšení, smích, přátelství, láska...ale pan profesor občanské výchovy byl stále tady. Pak šla do kantýny a tam ji čekal poslední oběd a nevěřící kuchařka... Opustila jídelnu a pokračovala v cestě. Bylo pošmourno a čas plynul strašně pomalu. Asi tou zimou. Měla jí plné kecky, i když byly doma v botníku. Náladu jí nezlepšil ani ten pán, který ji vždycky rozesměje...Byla na dně. Konec světa se blížil, tak jako ona ke svému domovu. Opustila autobus, který se rozpadal a kusy karoserie poletovaly volně vzduchem...jeden z nich vrazil i do dívky. Normálně by se vzteky rozpustila, nebo smíchy rozsypala...ale dnes, právě dnes, si toho ani nevšimla. Přišla domů, odhodila brašnu, zalezla pod stůl a brečela. Pak jí došly papírové kapesníčky, tak vylezla a snažila se něco dělat... Nejdříve se začala zoufale učit...ale bylo jí to k ničemu. Je rozhodnuto. Nešťastník to jeden...Tak zkusila kreslit. Ale vždy z toho vyšel nějaký depresivní obrázek, na kterém většinou byla šibenice, elektrické křeslo nebo babiččiny závitky. Dívka byla znuděná a v těžké depresi. Co by měla dělat? Odejít z tohoto světa? Možná...

Pak si vzpomněla na ten sen, co se jí zdál. Ale nevzpomínala si na přesné detaily. Věděla ovšem, o co přibližně šlo. Zkoušky! Musí se dokonale přichystat, aby všem dokázala, že má talent. Po nějaké době zkoušení připravených textů začala sama pochybovat, že je na něco talentovaná. Potom si chtěla zkusit písničky. Po prvním taktu omdlela. Probrala se a se zděšením zjistila, že už musí jít do hudebky k paní učitelce. Nachystala pár věcí, zabalila je do batohu a vydala se na cestu. Přišla k budově, otevřela velké dřevěné dveře a vstoupila. Hned vzápětí se zavřely. Všude byla tma. Zapálila pochodeň a postupovala dál. Cítila starou, zatuchlou a oprýskanou omítku, i když se minulý rok malovalo. Zima vstoupila i s dívkou. Zlehka našlapovala po schodech. Nevšimla si krápníku a zakopla. Pár kotrmelců dozadu ji neprospělo. Znovu lehce našlapovala, avšak teď už si na onen kras dala pozor. Toto místo bylo depresivní a plné tajemna. Připadala si jako hlavní hrdinka nějakého hororu nebo jako Lara Croft. Otevřela dveře do nějaké učebny. Nacházel se zde starý klavír a opodál ležely na mramorovém stole housle. Tak strašně si na ně chtěla zahrát...touha byla mocnější než nějaké společenské a ohleduplné chování k lidem. Co na tom, že dívka nikdy nehrála na tomto nástroji. Co na tom, že nemá sluch. Co na tom, že její zručnost byla na úrovni chromého bezrukého chudáka. Jěštěže se už nikdo nenacházal poblíž. Kdyby ji někdo někdy slyšel hrát, už by nikdy nemohl poslouchat hudbu bez strachu, obav a nervozity. Blížila se k místnosti, kvůli které tu byla. Překvapilo ji, že nikdo neotvíral. Teď měla mít hodinu! Když se dobře nepřipraví, bude vše ztraceno!!! Co jen bude dělat... Podívala se na hodinky a naštvaně řekla: "Co je to za škola, že neučí v jedenáct večer..." pravila naštvaně dívka. Potom jí to došlo! "Vždyť je jedenáct hodin!! Jak jsem se zde dostala?" Měla strach a zároveň převelikou touhu zažít dobrodružství. Postupně jí docházely věci, které by byly normálnímu člověku hned jasné. Proto tu byla tma. Nikdo ji neseřval, když hrála na housle, protože tu NIKDO nebyl! Byl to zvláštní pocit pobývat v tak staré budově v takovou pozdní hodinu...Odcházela pryč. Byl čas jít. Uvědomila si, že už nedostane šanci zlepšit své představení. Určitě se na školu umění nedostane...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama