Za trochu srandy šla bych světa kraj. Šla s hlavou děravou a šlápla bych na kosa. Šla v lednu a teklo by mi z nosa. Nebo tak něco.

...jeden den z jarních prázdnin

23. července 2010 v 23:18 | Š-kíps |  Část první - Nulová inteligence
15. března 2009 v 9:39

Dívka letí ze schodů do jídelny na snídani. Už zdaleka cítila "vůni" spálených vaflí, zkažené rybízové marmelády a kvašeného moštu...Praštilo jí to přes nos až upadla. Paní Johanna, služebná rodiny, se už zase pokoušela udělat snídani. Ale pořád jí nemá nikdo odvahu vysvětlit, že to neumí. Ale tak proč ji zaměstnávají? Tato záhada se zcela určitě objeví v knize "Záhady lidstva" společně s kruhy v obilí, UFO, proužky na zubní pastě, Bermudským trojúhelníkem a s tím, proč kantoři jsou vždycky dříve na obědě než žáci...
"Drahoušku, přichystej si věci, za chvíli odjíždíme!" řekla maminka a přistoupila k zrcadlu a začala si vázat klobouček. Dívka si poněkud rychle vzpomněla. Jede s matkou a otcem nakupovat. Každou třetí neděli a sedmý čtvrtek jezdili na tržnici. Zaslechla motor automobilu. "Drahoušku, nestihnem to! Auto už je tady," volala maminka na dívku, která si zrovna usmyslila, že se naučí německy. Zavřela knihu, vzala do rukou kabátek a utíkala do onoho kočáru.
Všude kolem byly nádherné staré domy vytvořeny těmi nejlepšími architekty. Ale zima zde napáchala škodu. Některé střechy méně povedených domů (chaloupek a chatrčí) to nevydržely a spadly. Tráva byla hnědá. Připomínala spálenou, ale ve skutečnosti byla jen čtvrt roku pod bílou studenou pokrývkou.
Silueta velkého města se přibližovala stále víc a víc. Rodina vystoupila a mířila si to do centra. Dívka se rozhlížela, oči mohly přecházet. Tu a tam zaslechla výjeky umanutých slečen: "Mamá! Papá! Ten náhrdelník chci!" "Mamá! Papá! Kupte mi to!" Dívka nevěřila svým uším... "Drahoušku, pojď, půjdem se někam naobědvat." Dívka najednou dostala zlost! Proč jí mamá pořád říká "drahoušku" už toho má dost. Začne se chovat jako dáma. "Mamá, už mi tak neříkejte," najednou vykřikla dívka. "Co jsi říkala drahoušku? Je tady hluk," odpověděla maminka. Dívka se rozlobila, ale nedala to na sobě znát. Cestou do restaurace rozkopla dvě lavičky, tři odpadkové koše, jeden podstavec na noviny a jednu pouliční lampu. Ale nikdo si ničeho nevšiml...
Když dorazili do restaurace, vzpomněla si dívka na to, co si řekla. Bude se chovat jako dáma. Odložila kabátek a pak pomalu plula prostorem dál ke stolu, kde už čekal otec. Zanedlouho přišel číšník a pravil: "Budete chtít šampaňské?" Rodičové přikývli "A tady pro dítě ovocnou šťávu?" pokračoval číšník. Dívka se vzepjala, odsunula židli a uraženě odešla se slovy: "Nejsem dítě! Už nejsem dítě!" Rodiče se mohli hanbou propadnout. Dívka vyšla ven. Ale ne. Nechala tam kabát. Ale už neměla odvahu se vrátit...bylo by to pod její úroveň. A tak šla ulicemi bez kabátu v bělounké halence. Už jí byla zima, ale nechtěla se vrátit. Doufala, že ji rodiče budou hned hledat, ale ze dveří nikdo nevyšel. Rozhodla se prozkoumat město. Všude jen nějaké továrny a obchodní domy nikde. Co je to za město? Nejspíš ocelové...Pak si všimla, že její bělounká halena už nění tak bílá jak před chvílí. Jsou na ní takové černé tečky, možná saze...To tedy maminka nebude mít radost. No to snad ani nepůjde vyprat!

...Najednou se dívka probudila. Nemohla uvěřit tomuto snu. Vždyť byla v nějaké staré době. Město, ve kterém žije vypadalo jinak. Byly tam krásné staré domy a dnes tu jsou jen paneláky. Pokrčila rameny a vstala. Převlékla se a pak si uvědomila, co ji dneska čeká. Nakupování! V Ostravě! V ocelovém městě plném sazí! Zavrhla bílou košili, kterou si chtěla vzít. Ale to hlavní jí nedošlo. Je tak hloupá! S maminkou vyrazila na vlak a tramvají se dopravily až k obchodnímu domu...

Nacházelo se zde tolik obchodů, tolik věcí, tolik lidí. Dívka se rozhlížela, oči mohly přecházet. Tu a tam zaslechla výjeky umanutých slečen: "Mami, tati! Tu mikinu chci!" "Mami! Tati! Kupte mi to!" Dívka nevěřila svým uším... "Pojď, půjdem se někam naobědvat."
Bylo ji to strašně povědomé. Deja vu? Ne, nebylo to deja vu. Je jí to povědomé, neboť se jí zdál sen, který je této situaci tak podoben. Šli se naobědvat do místní restaurace. Och, jak dobré pochutiny zde vydávají. Když dojedli, vydali se na cestu po obchodech. Dívka postupně ztrácela touhu něco kupovat, chtěla být co nejdříve doma. Bylo jí špatně? NE! Bylo jí jen tak trochu špatně. Byla unavená, všechno jí bolelo. I vlasy! A pak se to stalo. Začlo jí být nevolno. "Mami, já tady počkám, jo?" řekla najednou dívka matce. "Ty se nechceš jít podívat do tohoto luxusního obchodu plného triček, kalhot, mikin a šatů?" divila se matka. Zpozorovala, že není něco jak má být. Byla bledá a měla červené oči. Z pláče nad tak drahými věcmi? Ne. Nejspíš je jen nemocná.
Když dorazili domů, dívka rychlostí hlemýždě na procházce se dobelhala do postele. Cestou si vzala teploměr a změřila si teplotu, uvařila vodu na čaj, nechala vylouhovat sáček a vypít ten čaj. Dále se stihla umýt a přečíst bibli. Pak si lehla do postele i s chřipkou a navzájem si popřály dobrou noc.

Tato příhoda je pravdivá. Menší výmysly zde sice naleznete, ale pochybuji, že by to někomu vadilo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama