Za trochu srandy šla bych světa kraj. Šla s hlavou děravou a šlápla bych na kosa. Šla v lednu a teklo by mi z nosa. Nebo tak něco.

...oslava, na kterou by se němělo zapomínat

23. července 2010 v 15:52 | Š-kíps |  Část první - Nulová inteligence
12. prosince 2008 v 21:22

"...mládeži, zbystřete! Tak takhle by to nešlo! Musíte se učit..." kárala profesorka třídu. Rozhlédla se po laboratoři přísným pohledem. Zastavil se až na lavici, kde seděly dvě dívky. Snažily se soustředit a zapisovat to co jim právě diktuje paní profesorka. Jedna z dívek se podrbala za uchem a dělala, že si něco čte v sešitě. Přitom myslela na úplně jiné věci:
Ta druhá si vytáhla noviny, dala nohy na stůl a dopila kávu. Po chvíli poskládala noviny a vytáhla pilník. Profesorka se tázala: "To se mi snad jenom zdá! Vy si zde míníte dělat manikúru??" "Ne...pedikůru." A ospale si sundala ponožku...
Dívka se uchichtla scéně, kterou si vymyslela a pak jen pozorovala nechápavý pohled své spolusedící. "Čemu se zase směješ?" "Ale ničemu!!" A znovu se smála. Neustále se dívala kolik je hodin. Cože?!? Je 0 ??? To už musí domů! Budou ji hledat... Ale né! Dívka se podívala místo na hodiny na teploměr. Plácla si do čela. Tam se jí optiskl tahák. Naštěstí si toho nikdo nevšiml, ona také ne.
"Napište si dnešní datum..." zvolala profesorka a zahlédla děvče s popsaným čelem. Promnula si oči, zavrtěla hlavou a psala na tabuli. Dívka si vytáhla sešit a přitom marně vzpomínala co je dneska za datum. Nevydržela a drkla do kamarádky vedle: "Kterého je dneska?" "Ješišmarjá!......12." "No jo vlastně!!!" Znovu se plácla do čela. Zázrak! Text se obtiskl zpátky na ruku. Ale ona si znovu ničeho nevšimla.
Když psala datum na okraj sešitu, bylo jí poněkud zvláštní a povědomé. 12.prosince. Kde to proboha slyšela? No jo!! Minulý rok bylo taky 12.12. přece. Dívka byla ráda, že přišla na to, co jí vrtalo hlavou. No jo...ale to není ono. Čím je toto datum tak jedinečné? Tloukla hlavou o lavici, aby si rozpomněla. Tímto úhlem viděla svou brašnu. Byla pootevřená a v ní cosi bylo. Nejen učebnice, ale i nějaký předmět! Byl nedbale zabalen do růžového papíru. Nejdřív nechápala...ale pak pochopila! Její spolužák slaví 15.narozeniny a to je dárek pro něj. Nemohla si vzpomenout co mu vlastně daruje. Potom mávla rukou a řekla si, že to zjistí až dárek otevře na oslavě.
Usmála se. Už našla něco, na co se po celé trvání dne může těšit. Oslava...

A tak ubíhaly sekundy, minuty, hodiny...až pak zazvonilo. Byl to nejen zvuk, co ohlašuje konec hodiny, ale také ten, co ohlašuje konec mučivého dne. Dívky se zaradovaly a pospíchaly na oběd. "Copak bude dnes dobrého?...Aha, nic!" Tato věta byla dříve vtipnou, avšak dnes už jen pravdivou. Odkráčely s knedlíky a zelím ke stolu. Dívka se dala do jídla. Nepodívala se moc dobře, takže si ani nevšimla, že všechny knedlíky byly patky. Ale ani toto ji nezaskočilo, neboť byla v dobré náladě. Pak vrátila jídlo zpět.

Cestou na autobus pomýšlela na to, co by mohla zažít dnes večer. Tak strašně moc se těšila. Už chtěla být doma, aby všechno nachystala a mohla VYRAZIT. Bohužel zapomněla na Y a poté co přišla domů, nachystala dárky, tak VRAZILA na cestu. Její au se rozlehlo po ulici. Každý kdo prošel si pro sebe nejspíš řekl: "Šmankote, to je nemehlo!"
Vykračovala si to po cestě a pak ji napadlo: Kolik je vlastně hodin? Neměla po ruce žádné hodiny. Nikde žádné nebyly. Sedla si zoufale k "Holubicím". Napadlo ji, že se může vrátit domů. Když přišla, tak se zděšením zjistila, že už tam má být za 10 minut. Pospíchala co jí nohy stačily. Dorazila s mírným zpožděním. Vešla do čajovny, ale vzápětí zase odešla. Lekla se totiž. Co když je ta oslava někde úplně jinde? Co když ji to řekli schválně, aby se jí konečně zbavili. Byla ovšem pořád v dobré náladě, takže vešla podruhé. Sundávala si boty velice pomalu a přes vlasy sledovala, jestli nevidí někoho povědomého. Pak zaslechla známý dětský hlas. Oslavenci čekali. Nebylo jich mnoho..."ale to nevadí" řekla si. Nejdříve se usadila do místa, kde by si nikdo v životě nesedl. Po pár divných pohledech hostitelů si přesedla na přijatelnější místo.

Zaznělo pár vtípků, kterým se s těží dalo zasmát. Ale právě tyhle měla nejraději. Bylo načase předat dárek. Dala mu jej do ruky. Stále ovšem nevěděla, co ta krabice skrývá. Zazněl zvuk odlepování lepící pásky. Jako přátelká herda do zad ji vrazila vzpomínka do hlavy na včerejší večer, kdy balila dárek kamarádovi. Do té krabičky dala bonbon, přáníčko, obal na kartičku a...a...bože!!! Ona tam zapomněla dát ten hlavní dárek. Nové ROLEXKY! Bylo jí trapné se přiznat a tak mlčela. I po zbytek večera...
Pak lidí stále přibývalo. Vzduch byl stále více vydýchanější. Až potom v něm žádný kyslík nebyl. Najednou byl tento běžný plyn tak vzácný, že se ho pár nadšenců přes chemii pokusilo hledat. Vytratili se.
Po nějaké té době začla dívka pochybovat o smyslu své existence právě zde a tak si vzala svůj kabátek a vyrazila do noční ulice...

Celou cestu přemýšlela, domýšlela, kritizovala, litovala, prosila, doufala...až potom se objevila před vchodem svého bydliště. Nevnímala cestu domů. V teple a v pohodlí si dala sýrový a salámový koláč. A tak dívka dotrávila tento večer trochu jinak než ostatní...

Nebo bylo to nějak jinak? Kdo ví. Třeba někdy tuto dívku potkáme a zeptáme se jí na to...

Tento příběh je založen na pravdivé události vyprávěný z úhlu pohledu jedno ze zúčastněných.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama