Za trochu srandy šla bych světa kraj. Šla s hlavou děravou a šlápla bych na kosa. Šla v lednu a teklo by mi z nosa. Nebo tak něco.

Sedmého května dva tisíce deset

23. července 2010 v 23:28 | Š-kíps |  Část první - Nulová inteligence
8. května 2010 v 10:45

"Co to krucinál svítí?!…A jo, už je den…" Dívka jen co zavřela oči večer, znovu je otevřela, neboť musela vstávat. "Škola volá" jak by řek' jeden nejmenovaný. Dívce se tak nechtělo. Ve škole ji nečeká nic dobrého, ba nic užitečného. Že by zaspala? Ale to ne. Nechce být jako ty ostatní dívky. Tak tedy vstala.
Přála si být někdo jiný. Vždyť ji čekají tři písemky a aby pravdu řekla, tak se moc neučila, spoléhala na vrozenou inteligenci…o kterou nejspíš přišla, když den co den mlátila hlavou o skříň…Dělalo se jí mdlo, když pomyslela, jaké to bude mít následky, jestliže špatně pochodí. Ale v tu ránu se jí zlepšila nálada, jen co otevřela -

Co dívka otevřela? Otevřela snad dveře a za nimi stál její milovaný? Byl to Brian? V plné polní? S kytarou, trsátkem a ladičkou???

- jen co otevřela svůj oblíbený jogurt. Jahodový. Řekla si: "…mmmm…" Ale jen co ho dojedla, vrátila se jí ta deprese. Už se blížila hodina H, minuta M, sekunda S. Nebo pro fyzikální chladnost, jednoduchost a bezosobnost… čas t. Šla tedy na autobus. Každým krokem si trochu fňukla. Pak to vypadalo asi takto: "Klap, fňuk…klap, fňuk…klap, fňuk…škobrc, bééé…" spadla dívka. Ale kupodivu se jí nic nestalo. Asi někdo chtěl, aby do té školy došla.
První hodina. Matematika. Písemka. Dívka si sedla ke své inteligentní kamarádce. Doufala, že ta chytrá aura ovlivní i ji…Vzala si papír a začala čmárat kružnice a přímky a tečny…až poté, co se vybrala písemka, zjistila, že to mělo být podle pravítka…krucipísek.
Druhá hodina. Angličtina. Ale paní profesorka nepřišla. To byla asi jediná záchrana. Věnovala se celou tuhle hodinu chemii. Nejspíš jí to vůbec nepomohlo, ale za ten pocit to přeci stojí.
Na další hodiny si ani nevzpomíná, jsou oproti té páté naprosto nepodstatné.
Pátá hodina. Pan profesor rozdal zadání i s papíry. Z jedné strany popsané. Je na něm chvályhodné pouze tohle. Myslí ekologicky. Dívka ani nedočetla první příklad a už nevěděla, jak se to počítá. "Je to v pytli" řekla si. Nahlas. "Ják v pýtlí, tý có tó říkáš, tý póčítéj, čás kvápí" odvětil velmi krátce a rychle pan profesor.
Dívka už neví, co tam za bludy napsala. Teď už je to jedno. Možná se pan profesor zasměje.
Další dvě hodiny byly ve znamení prudkého rozhořčení a nenávisti k hudbě. Ale jenom na ty dvě hodinky. Když šla dívka domů, zazoufala si, že si nevzala svůj ruční gramofonek. Mohla by si pustit takovou Bohémskou Rapsodii.
Večer dívka nevěděla do čeho by vrtla. Bloumala po bytě jako duchové o půlnoci v Májové romanci, když čekali na Viléma. Dívka čekala na renesanční myšlenku. Ale napadla ji jen klasicistní. Tak si sedla za klavír a hrála jako virtuóz. Škoda, že to někdo neslyšel. Hrála tak dobře, že jí to nikdo nebude věřit. Tak dobře, že by se divil i pan Mozart s panem Beethovenem a panem Haydnem…
Den není nekonečný, a tak ho dívka ukončila skladbou, kterou si slibovala už od konce školy…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama