Za trochu srandy šla bych světa kraj. Šla s hlavou děravou a šlápla bych na kosa. Šla v lednu a teklo by mi z nosa. Nebo tak něco.

...večírek, kterému se říká Vánoční

23. července 2010 v 21:43 | Š-kíps |  Část první - Nulová inteligence
20. prosince 2008 v 13:27

"...crrrr..." zvoní zvonek nevrle. Děvče usedlo do lavice. Hned nato muselo zase vstát. Její opožděná spolusedící se loudá. Vše utichlo s příchodem paní profesorky. V ruce držela kabelku. Byla to pravá a nefalšovaná kůže z umělé hmoty. Položila...NE! Hodila ji na stůl. Kovová spona ze dřeva rozkmitala předmět, na který dopadla. Zvuk jako z děla! I paní profesorka se lekla. "Posaďte se...". Potom se uvelebila na nepohodlné židli. Cosi napsala do knihy návštěv. Podívala se do třídy. Vyvalila oči tak, že je málem nedala zpátky. Dívka v první lavici pořád stojí a vůbec jí to nepřijde divné. Po nějaké té době si dívka všimla, že je jediná co nesedí. "Bystrý žák!" jak by řekl jeden z profesorů českého jazyka. Ach! Takové faux pas. Připadá si jako prostředníček jednoho neslušného hocha. Ještě pár nechápavých pohledů. Konečně se posadila.
Než stačila vyučující něco říct, přihlásila se jedna dívka. Vůbec ji nešlo rozumět, ale na toto je už paní profesorka zvyklá. Tiše si povzdychla a pokynula rokou k tabuli. Děvče vyskočilo a rozběhlo se opačným směrem. Trklo ji to do hlavy až poté, co narazila do stěny. Nemotorně vstala a až na druhý pokus se vydala k tabuli. Začla čmárat po tabuli latinská hesla slavných spisovatelů. Najednou se zarazila a všechno to smazala. Teď vytvářela křížovku. Prý k pobavení. Ve skutečnosti ovšem k tomu, aby se poslední hodina v tomto školním roce nevyužila k učení. Pokládala nesmyslné otázky, na které byla odpověď jasná už předtím. Tajenka byla jednoduchá, asi jako dostat v pátek pár lidí do čajky.
Přišla hra, na kterou se netrpělivě čekalo už od začátku. Kukačky. Bohužel zrovna v nejlepším zazvonilo. Opravdu to bylo všem líto. Dokonce padl návrh, že zůstanou a dohrajou tuto zábavnou hru. Potom ale všichni usoudili, že bude nejlepší, když co nejrychleji opustí tento ústav.

No a hurá do pokrmů připravených z těch nejlepších surovin. Jako přípitek: Nektar. Dívky hodovaly jako řečtí bohové na Olympu. Druhým chodem se stal bažant nadívaný brusinkovou a arašídovou pomazánkou s povidly. Chlapci v brnění začli tančit na stolech jako za starých časů ve středověku. A teď měl přijít zákusek. Osmdesáti patrový čokoládový dort s lentilkama na povrchu a bebečkama uvnitř. Och, jaká slast! A jako poslední na řadu přišel kaviár se šampaňským...

Toto všechno se ovšem nikdy nestalo, neboť dívky zavítaly do kantýny poblíž školy. Jídlo, které dostaly se nedalo nazývat jídlem. Šavlozubá rýže se jim smála do očí a to maso mělo lstivý pohled asi jako ta omáčka. Tato nezbedná trojice zákeřně padala do žaludku a tam je pojídala kyselina chlorovodíková. Byla to krvežíznivá bitva mezi těmito chemikáliemi. Scéna jako by byla vytržena z nějakého horroru. Tak strašné to bylo a bylo by horší, kdyby je nezachránila střeva...
Jen opravdu silní přežili a jen opravdoví hrdinové neměli střevní potíže. Vydali se tedy do nedalekého podniku, kde podávali mok jménem káva, aby oslavili tuto chvíli. Skupina těchto nadlidí a polobohů si objednalo. Za chvíli znovu. Až teda napočtvrté se to povedlo.
Místní kapele dali noty, aby zahrály songy. Kapelníci vypadali, že neumí ani do pěti napočítat, ale na kytaru váleli jak Ferda mravenec: "...na kytaru válí, zpívá ze všech sil, tak pojď, půjdem s ním!..."

Ani neví jak, ale zanedlouho se dostali na stanoviště, kde po chvíli přijel i vhodný spoj. Při cestě vlakem na kolečkách se začlo uvažovat o oslavení blížících se Vánoc. Ano, rozhodnuto! Dnes ve 14:30. Ne, v 15:00. Nemůžou se dohodnout. Tak tedy ve 14:30. "Počkej!" ozvalo se najednou. Dívka už ale vystupovala. Zastavila se ve dveřích a čekala na pointu. "Tak teda v 15:00!" Dívka začala brečet. Samozřejmě ze smíchu. Vrátila se domů celá rozradostnělá. Vánoční večírek! Doopravdový večírek, o kterém sní každý večer před spaním. Spousta spolužáků ve slavnostních šatech za doprovodu noblesní hudby. Otevřela svou šatní skříň a tam visely. Hned si je oblékla. Byly podivné a strašně nepohodlné. Něco nebylo v pořádku. Zašla se podívat do zrcadla. Málem omdlela. Oblékla si pytel od brambor. Vrátila se tedy ke skříni, ale své nádherné večerní šaty nebyly k nalezení. Myslela si, že je v nějakém hrozném snu. No a tak chtěla využít situace. Když teda není nic reálné, prohledávala věci na různých místech. Rozhazovala a porážela skříně jednu za druhou, hlava nehlava. Počítala s tím, že se probudí a věci nebudou zničené a budou na svých místech. Ale počkat! Toto není sen!! Ruce měla plné třísek. To asi od těch proražených skříní. A hnáty zlámané asi z toho, jak zkoušela skákat z okna za těmi skříněmi, které vyhodila...legrace! Ale třísek bylo hodně. Málem se rozbrečela, když zjistila, že všechny její věci jsou rozbité. Dokonce i ta tužka s Krtečkem...Rozhodla se jít na večírek v civilu.

Když došla na místo konání, přepadl ji strach a ukradl ji poslední kuráž a odvahu. Místo aby zaklepala a chlapci ji otevřeli, tak tam nehybně stála. Kdyby nebylo pana hostitele, asi by tu byla ještě do teď. Ten ji oslovil jménem. Nechtěla tomu uvěřit. Chtěla se rozutíkat ke vchodu. Přišlo ji to ovšem tak SENTIMENTÁLNÍ. Tak ubrala to SENTI.
Pan hostitel se nestačil divit. Bylo to jako parodie na Esmeraldu...
Čekala nějaký velkolepý večírek. Místo toho to byl takový komorní dýchánek s moderní hudbou. Ještěže nenašla ty šaty. Byla by tu jako pěst na oko. Jako sáně v létě. Nebo asi jako kdyby v létě někdě byly sáně... Ze začátku proběhlo pár her stolního tenisu. Wimbledon mohl začít. Chyběly jen bílé svršky a jahody...Takže z toho stejně nic nebylo. Semtam někdo zatancoval, ale na taneční to taky nebylo. Už možná tou hudbou.
Zábava byla v plném proudu, ale z ničeho nic přišel pan hostitel s tím, že se hosté musí vydat na cestu. Nikdo jeho slova nebral vážně. Až teda potom, když vypnul hudbu a začal uklízet. Hostům se udělalo nejspíš špatně. Jindy by je tam ještě chvilku nechal, ale dnes ho asi tlačil čas a tak uklízel i jejich věci. Návštěvníci si řekli dost, až když je oblíkal a vázal jim tkaničky. Tak tedy vyšli ty nekonečné schody a vyrazili. Jejich první zastávkou byl podnik, ve kterém byste nenašli ani zežvýkanou žvýkačku. Ale i tak byly koupeny malé, kapesní čínské ohňostroje. Och, ta krása!!! Potom se loučili celou věčnost. Dorazili do svých domovů vyčerpaní dnešním odpolednem a večerem, který byl plný fotek a smíchu...

Tento příběh se opravdu stal...ač to tak nevypadá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama