Za trochu srandy šla bych světa kraj. Šla s hlavou děravou a šlápla bych na kosa. Šla v lednu a teklo by mi z nosa. Nebo tak něco.

...večírek, na který se nezapomíná

23. července 2010 v 14:51 | Š-kíps |  Část první - Nulová inteligence
22. listopadu 2008 v 19:49

Dívka přišla domů ze školy tak rychle, že málem nestačila otevřít dveře. Odhodila svou brašnu do pokoje. Potom nervózně pobíhala po bytě a sháněla všechno možné, co by se hodilo na večírek studentů navštěvující druhý ročník gymnázia. Tu našla starý gramofon, tam oprýskané šachy, na půdě uniformu pradědečka z první světové a v lednici kvasící mošt. Všechno nabrala do velikánského batůžku. Cestou pomýšlela na to, jak budou chlapci tančit ve vojenském za doprovodu hudby linoucí se z gramofonu. Pak si zahrají šachy a budou popíjet ten slastný mok jménem burčák. Celou tu dobu se nacházela někde ve snu, takže si ani nevšimla, že byla okradena. Zloděj jí vzal pár drobných. Zhruba 30 Kč. Ale to nebylo to nejhorší. Jeho lup také tvořila ta uniforma a gramofon! No a pak ten mošt, který stejně nebyl moc dobrý. A šachy - je to stejně hloupá hra pro chytré lidi. Prostě nic pro ni. Pak se jí zlepšila nálada. Myšlenka na to, že bude mít více místa v pokoji a na půdě, ji udělala na krátkou chvíli šťastnou. Dorazila na místo, které bylo něčím zvláštní a povědomé. Ale pořád si nemohla uvědomit proč je jí takové známé. Pak zahlédla vchod do domu. Težké si vzpomenout co se zde přihodilo. Bylo jí asi jako po kocovině. Ale počkat! Na něco si ovšem vzpomněla...ale vzápětí na to hned zapomněla. Zaujal ji totiž ten zvonek...ty dveře...ty zdi! Bože! Ona už tady byla! Ale je to tak dávno...Měla před očima úsměvy. Koho? Nedokáže si vzpomenout. Promne si oči a čeká na své kamarádky. Mají zpoždění. Tak tam stála a pokud nezemřela, tak tam stojí dodnes...

Domníváte se, že už je konec? Že dívka je tak naivní a stojí tam nadále? No, to je sice možné, ale náš příběh nekončí...nýbrž naopak - pokračuje (...no... to už je vlastně zbytečné psát...)...

...pak zahlédla dvě siluety. Jedna skákala po hlavě a druhá máchala rukama a podlamovala se jí kolena. Dívka se lekla a chtěla začít utíkat. Bylo mokro. Klouzalo to. A tak si teď ze všeho nejvíc přála tretry. HA! A měla je na nohou. Okolí se začlo měnit a přetvářet. Kolem sebe viděla diváky a tartan. Vůbec jí to nepřišlo divné a tak běžela dál. Někoho dobíhala? Ona?? Začla se tomu taky smát. Spoluběžícímu se podívala do tváře...propánajána! Vždyť to je Usain Bolt!!! Vytáhla památníček a podávala mu jej. Soustředila se na předání a nevšimla si, že se blíží do jeho dráhy a zakopla o tu nakreslenou čáru a padala a padala do temnoty...

Pak se probudila na schodech, kousek od vchodu domu. Přicházející dívky viděla už z dálky. Potom šly společně ke kamarádům, kteří přichystali ten velkolepý mejdan. Šly do podzemí tajnou chodbou. Chlapec je vedl s pochodní v ruce. Na stropě seděli netopýři... Zastavili se u velkých dřevěných dveří. Chlapec zabouchal a cosi zamumlal: "Januam reserare!" Asi latinsky... Dveře se otevřely a oni vstoupili. Sedělo se na velikánských křeslech v empírském stylu. No a večírek mohl začít...

Pro dívku ten večer uplynul asi jako stojatá voda. Možná to bylo tou zimou. Semtam ji zahřál smích. Ale hlučnější než onen smích bylo její drkotání zubů. Soustředila se na to, aby nešlo vidět, že se třese. Byla hloupá. Proč si nezašla pro ten svetřík? Bylo to daleko? Pro ni je všechno daleko! Pro ni určitě neplatí: Za trochu lásky šel bych světa kraj... Vrchlický by neměl radost. Pak bylo na čase jít. Jeden z hochů ji zastavil před východem. Nastavil dlaň. Něco do ní dala. Vrátil ji zpět s tím, že lentilkama se neplatí a ať mu dá dnešní měnu. No jo...ale co mohla dělat, když neměla. Pak si vzpomněla, že byla vlastně okradena. Nikdo jí to nechtěl věřit (ostatně...ani já bych jí to nevěřila). Slibovala hory doly... Smiloval se nad ní. Děvče si trochu oddychlo. Ale věděla, že už bude vždycky považována za nemajetnou lhářku... Ani na to nechtěla pomyslet. Vyběhla schody doufajíc, že zastihne svou odcházející kamarádku. Vyšla ven a tam jako by se po ní slehla zem. Kolem jen pouliční lampy a páni v rozepnutých kabátech...
Společně s kamarádkami prohledala různá zákoutí okolí domu. Nebyla k nalezení. Dívka měla jen černé myšlenky. Co se jí mohlo stát? Radši na to nemyslet. Třeba ji někdo přepadl? Doprovodila jednu ze spoluúčastnic večírku na autobusovou zastávku. Rozloučila se a šla kvapem domů. Přišla domů, pověsila zimník na háček v předsíni. Zrovna někdo volal. Přišel otec a zvedl aparát: "Prosím tady...COŽE?" a podíval se na dívku. Najednou nemohla dýchat. Srdce jí bušilo, jako by chtělo utéct z jejího těla. Slábla kolena. Věděla, že je zle. Určitě se teď matka zmizelé kamarádky ptá, jestli není u nich doma. "Ne...to netuším kde je...Nashledanou". Děvče se kolísavým hlasem zeptalo, kdo volal. "To byl omyl. Někdo chtěl k telefonu paní Kudláčkovou...a že ještě prý jestli nevím kde je...jak to mám vědět?!" smál se. Dívka se usmála, aby zakryla svou ztrápenou tvář. Po nějaké době se odhodlala a zavolala k ní domů. "Dobrý den, je tam vaše dcera?" Ticho. Odporné mrazivé ticho. Znenadání se ozvalo: "BAF!!....lekla ses aspoň?" Dívce vyskočilo sluchátko z rukou a křáplo sebou o zem. Byla ráda, že zas slyšela její hlas. Smála se. Po chvilce na druhé straně: "Proč se vůbec směješ?" "...já vlastně nevím...jen tak" vyhrkly ji slzy štěstím. Ale měla důvod proč být šťastná. A to velký. Vždyť její kamarádka...žije.

Tato povídka je založena na pravdivé události. Pro lepší atmosféru byly některé prvky vymyšleny...Např: cesta do sklepa a další...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama