Za trochu srandy šla bych světa kraj. Šla s hlavou děravou a šlápla bych na kosa. Šla v lednu a teklo by mi z nosa. Nebo tak něco.

Revoluční odpoledne

30. října 2010 v 22:48 | Š-kíps |  Část druhá - Boj s blbostí
Mysleli jste si snad, že dívka umřela? Ano, část dívky opravdu umřela! Ta hloupá a naivní. Zakopala ji do nejbližší díry!
Ale bude blbosti konec? To rozhodně ne! Protože jak známe koloběh přírody, blbost se rozloží, vsákne do půdy, vypaří, zkondenzuje a pak zase dívce spadne na hlavu. Takže…takže je to pořád stejné, ale dívce to říkat pochopitelně nebudeme.


"Poslední dobou…jsem nějak sama. Víte, jak to myslím. Je sice kolem mne spousta lidí, chodím do školy, vídám se s kamarády... Jsem spíše vnitřně izolovaná od ostatních. Nevím, kdy naposledy jsem se někomu svěřila. Až teď, tady, vám. Určitě mi rozumíte a dokážete mi poradit pane…pane…" Až teď si dívka uvědomila, že neleží na lehátku u svého osobního psychologa (kterého ani nemá), ale že sedí v MHD vedle nějakého dědka s kloboukem.
Neznámý spolucestující ihned vstal. Nejspíš mu nebylo příjemné, že se mu svěřuje nějaká labilní slečna. No, anebo už musel prostě vystoupit. Ale tento příběh ponecháme stranou.
Jede právě ze školy. Je to přesně ten okamžik, kdy už nejste ve škole a ještě nejste doma. Dokonalá chvíle. Bohužel trvá pouhých deset minut. Mohla by jet déle, ale to už by byl výlet a kouzlo cesty domů by se vytratilo.
Vystoupila. O zastávku dřív, než kde ráno do školy nasedá. Proč vlastně? Je to rychlejší? Je delší, ale zato horší cesta? Jednou tomu přijde na kloub...
Otevřela dveře do bytu. Má ráda tu vůni. A tikající hodiny na stěně. Odpolední paprsky slunce dopadající na parkety. Dívka odhodila tu těžkou brašnu do pokoje, sundala kabátek, umyla ruce, napila se, vzala si něco k snědku a usedla k počítači... Každovšednodenní-postškolní rituál. Zamračila se. Uvědomit si takovou věc přeci nepotěší. Jindy by nad tím mávla rukou a v té ruce by měla ještě nějakou plácačku, aby ten proud vzduchu byl větší, ale dneska ne. Dneska se rozhodla to změnit, ten stereotyp rozbít. Ale jak?
Zavřela notebook, vrátila jídlo do lednice, zašpinila si ruce, oblékla si kabátek, posadila se do křesla a čekala co se bude dít. Ale nedělo se nic. Akorát ji bylo horko, měla lepkavé ruce a měla chuť na to jídlo, které nedojedla. Takhle to asi nepůjde, pomyslela si. Seděla tam dál a koukala do stěny. Mnozí by si řekli, že se už definitivně pomátla. Ale v hlavě se jí rýsoval plán na dnešní odpoledne. V myšlenkách byla teprve u venkovních dveří. Ale to stačilo. Půjde ven! Neplánované, nedomyšlené, ale spontánní. Ano! Spontánnost. Otřela si ruce od toho odporného hnusu, popadla deníček, propisku a vyrazila.
Vyšla ven. Má jít doleva nebo doprava? Ach, ona neví. Stojí tam a bezradně otáčí hlavou. "Tak…tak…tak půjdu rovně!" řekla si. Tak šla. Ale po chvíli došla ke vchodu protějšího domu. Celá spontánní akce přerušena. Zasmála se své naivitě, že se změní a začne žít zajímavý život plný nečekaných událostí. Trochu zahanbeně pohlédla do svého odrazu ve skle dveří a otočila se ke svému domu. Ne, nemůže se teď vrátit domů, protože by zklamala sama sebe (ale hlavně protože si zabouchla dveře a neměla klíče…). Otočila se zpátky ke dveřím a zkusila je otevřít. Nebylo zamčeno, takže se dostala dovnitř! Dveře za ní klaply. Co teď? Vyšla po schodech. Najednou se z vrchu ozval klapot bot. A sakra! Nemá tady co dělat! Co se stane, když ji tu někdo uvidí? Honem pryč! Ale zpátky nemůže, protože někdo právě vchází (hlavně protože by to nebylo nápadité a vůbec ne spontánní!). A hele! Nějaké dveře ven. Vběhla do nich. Ocitla se na dvorku toho starého domu. Vzpomínky. Vybavilo se jí, jak tu bývala s kamarádkou. Jak si tu hrály. Jak tady jednou spadla a odřela si koleno… Usmála se. "Jó, to byly doby…" řekla si. Všimla si nějaké babičky na balkóně. Hleděla do dálky a mumlala si to samé. Uvědomila si jak pateticky a stařecky to zní. Tamta babička si to může dovolit. Ale taková mladá holka? Které je teprve…Kolik jí vůbec je??… Ale jo, to vlastně ví. Co neví je své jméno! Tak je to!! Ťukla si radostně do čela a vzápětí sklonila hlavu. Ještě pořád neví své jméno. Je to směšné… Ne. Tohle je spíš smutné. Směšná je kombinace šedých oprýskaných zdí s bílými plastovými okny. Musí si začít nějak říkat. Ale jak? Na jaké jméno se hodí? Jaké si vybrat? Pojmenuje se podle oblíbené postavy z knihy nebo filmu! A jaké bude mít příjmení? Podle nějakého oblíbeného spisovatele či hudebníka. Bude poetická a spontánní a vůbec ne nudná a stejná. Chtělo se jí běžet domů a prohrabovat se v knihách a vybírat to správné jméno. Tak tedy vyběhla ze dvorka, běžela ulicí, málem vyrazila vchodové dveře (taky je vyrazila, neboť neměla přeci ty klíče…), po schodech nahoru, v předsíni odhodila kabátek a letěla ke knihovně, co mají v obýváku.
Amélie Tiersenová? Ester Seifertová? Julie Verdi? Nataša Puškinová? Jessica McDonaghová? Jarmila Máchová? Helene May? Beatrice Puccini? Holly Cunninghamová?... Ani jedno se jí nezdálo vhodné. Asi navždy bude jen "dívka". Nikdo to nezmění, má to napsané i v občance.
Večer si lehla do postele. Trochu smutná, trochu bolavá. Pak se maličko pousmála při pomyšlení na tento den. Dnešek byl jiný. Spontánní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama