Za trochu srandy šla bych světa kraj. Šla s hlavou děravou a šlápla bych na kosa. Šla v lednu a teklo by mi z nosa. Nebo tak něco.

Červen 2011

Nedoceněná hnojařka

12. června 2011 v 14:17 | Š-kíps |  Dásně
Nedoceněná hnojařka

Vše samozřejmostí je.
Úsilí mě dělí vejpůl.
Vždycky z toho hovno je
a to hovno přijde na hnůj.

Ten hnůj do huby si berou,
hadry můžu stokrát vyprat.
S hnojařkou už mě pěkně serou,
Třikrát: Nasrat! Nasrat! Nasrat!

Předčasné vstávání

3. června 2011 v 23:01 | Š-kíps |  Část druhá - Boj s blbostí
Dívka otevřela oči. Všude tma. Jen její budíček na mobilu svítí a bliká jako semafor na přejezdu. Dívka celá rozespalá vyskočila z postele a už začala cvičit, když tu si všimla, že je vlastně tma. Rychle přestala, koukla se na hodiny, ale nevěřila jim! Posvítila si na ně lampičkou a vyslýchala je, dokud neukázaly 6:35 a z ničeho nic nezačaly zvonit. Ano. Dívka hloupá vyslýchala hodiny na poličce až do jitra. Byla z toho celá malátná, a tak není divu, že si oblékla košili naruby, vyhodila lžičku do koše a jogurt olízla a taky ho hodila do koše a pak začala hryzat ten kus plastu. Když odcházela, zamkla dveře a divila se potom, že nejdou otevřít. Vylezla tedy oknem. Z dvanáctého patra.
Ale naštěstí dole stála Rosinanta, dosedla na ni a pelášila - směr gymnaziální ústav. Dojeli ke starému hradu. Bylo sychravo a z dálky šlo slyšet krákání vran. Z chrličů stékala voda a všechno se tvářilo jako kakabus. Uvítaly ji famfáry a konfety. Ale co to? Dav vřískajících poddaných, kteří vypadali jako první a druhý ročník, odváděly dívku na koni dozadu na dvůr. Co se děje? Co se chystá? Podali ji dřevěné kopí. Na co? Když pohlédla před sebe, bylo ji jasno (teda ne úplně jasno, poněvadž jak známe dívku, té nikdy jasno nebude). Přijížděl rytíř v bílém plášti. Vše umlklo. Dojel k síti na beach-voleyball, uklonil se, nadzvedl své kopí a narazil si přilbici pěkně na hlavu. Dívka si odplivla, nadzvedla své kopí, které se najednou změnilo v párátko, narazila si na hlavu slamák a byla taktéž připravena. V tu chvíli nevěděla kolik je pí. Nevěděla Pythagorovu ani Euklidovu větu. Ba ani Newtonovy zákony. Ani kolik bylo sester ve slavné hře Tři sestry od Antona Pavloviče Čechova. Ale věděla, že je v nevýhodě. A to proto, že jí vítr fouká proti směru jízdy. A taky, že se párátko snadno zlomí. Jak z této situace ven? Ještěže se spustil až k ní žebřík vzdocholodi, vylezla po něm a ocitla se ve svém pokoji. Co? Jak je to jen možné?? Zívla si a šla spát.
Pak se probudila. Budík ji zvonil. Zaklapla ho, koukla z okna, protáhla se, zamlaskala, vzala si padák a šla do školy.