Za trochu srandy šla bych světa kraj. Šla s hlavou děravou a šlápla bych na kosa. Šla v lednu a teklo by mi z nosa. Nebo tak něco.

Červenec 2011

Pes na vodítku

7. července 2011 v 15:32 | Š-kíps |  Část druhá - Boj s blbostí
Dívka otevřela oči. "Ach, zase ráno," pomyslela si. Uvědomila si, že se usmívá. Nevěděla proč. Podívala se na noční stolek. Proto, že než šla spát, prohlížela si Vtipný Žurnál? Pokývala hlavou. Ale pak se zarazila. Došlo jí, že to bylo opravdu jenom tím časopisem a ne třeba vzpomínkou na nějaký zážitek s existujícími přáteli, které nemá. Ukápla jí slza a stekla do okapu, který si chytře namontovala k posteli, aby už nemusela fénem každé ráno sušit polštář. Roura vedla dlouhou šachtou, potom podzemím, rozdvojovala se, roztrojovala se a znovu spojovala, až nakonec ústila do solné jeskyně, kde už seděli na lehátkách nevrlí důchodci a čekali až blahodárná sůl začne působit. Kdo ví, jestli by je kdy napadlo, že je to sůl ze slz jedné dívky (ano, pouze jedné, protože byla jediná v celém městě velmi ochotná přistoupit na ten nápad nainstalovat si okap na slzy k posteli, zdálo se jí to velmi výhodné a užitečné a hrozně si to pochvalovala a chtěla poradit svým kamarádkám, které se prý hodně trápí kvůli prý důležitým věcem, že by mohly přispět svými slzami, tak jako se daruje krev, ale nikdy se svým návrhem neuspěla).
Vstala a otevřela okno. Venku bylo letní svěží ráno. Dívka se rozhlédla a na stromech viděla nějaké ptáčky. Zkusila si vzpomenout, kteří to jsou z těch 189, které se musela naučit ve škole, ale nejdál došla do živočišné hierarchie k Aves. Pak zamávala na neznámého člověka z okna, domnívajíc se, že ho to potěší a on mávaje zpátky volal tísňovou linku. Potom dívka snídala večeři, zívala se zavřenou pusou, zpívala instrumentální skladbu, hrála na kytaru bez strun, ve tmě četla, venku vyvolávala fotografie, při práci se zbíječkou poslouchala vážnou hudbu, objednávala vyprodané produkty, prošla Louvre se škraboškou na očích, vyplňovala v testu s možnostmi a),b),c),d) možnost e), dělila nulou, psala milostné dopisy žlutou pastelkou na žlutý papír, solila čaj, rozmlouvala se slepým znakovou řečí, namáčela ve vodě suchý zip, za denního světla koukala na hvězdy, se zavřenýma očima hrála šipky, vařila na vypnutém vařiči, sušila suché prádlo, psala na psacím stroji bez pásky, koukala na vypnutou televizi, kreslila vzduch a dělala jiné hovadiny.
Když po tomto náročném dni šla spát, vzala do rukou onen Vtipný Žurnál, kterému se tak smála. Ale jak jím prolistovávála, nemohla najít ani jeden vtípek hodný úsměvu, ba ani hnutí brvy! Položila si otázku: "Co mne tedy ráno tolik rozesmálo?" Zuřivě hledala po pokoji nějakou zmínku o tom, co to mohlo být. Větrník přilepený polevou na stropě? Hřebík v zásuvce? Rádio za oknem? Fotka z tanečních? Dekorace na fotce z tanečních? Lístek dekorace na fotce z tanečních? Nedojedené čínské zelí pod postelí? Oprátka na trámu? Uzel na oprátce na trámu? Díra ve stěně? Odraz v zrcadle? Nášlapná mina pod kobercem? Tomu všemu se usmála, ale byl to naprosto odlišný úsměv od toho, který měla ráno. Ten byl zapříčiněný něčím docela jiným.
Chtěla odejít z pokoje, ale zastavilo ji povšimnutí si papírku přilepeného na klice. "Dnes v 17:00." Otočila a najednou to spatřila. Další takový papírek byl na nočním stolku, na čele postele, na poličce, na krabici, v krabici, pod krabicí, na víku krabice, na lampičce, na skříni, ve skříni, na okně, za oknem, v knize, na stropě … prostě všude. Ještě k tomu fluorescentními barvami napsaný, neonovými světly olemovaný, s malinkatou houkačkou na sobě. Dívka má od té doby, co jednou odešla ze školy oknem, problémy s pamětí. Proto dělá mnohá opatření, která stejně někdy nepomohou. Dnes je to někdy a taky dnes mělo něco být v 17:00. Něco velmi důlěžitého, neboť těch papírku bylo tolik, že kdyby je slepila všechny dohromady, mohla by tím spojit Evropu s Britským ostrovem a tak zábránit obchodní izolaci ve středověku. Tito lidé by ale nejdřív museli projít výzvikem chůze po laně, specializací na slepených papírcích. Tento způsob přepravy by zaručoval stoprocentní seznámení s výrobky, neboť by se střetli při dovozu a vývozu a svědomitě by rozhodli, který z nich má zůstat a který má skočit do vody podle toho, jaké kvality je zboží. A snadno by se korigoval vývoz. Najali by lidi, kteří prostě neuhnou!
Ale vraťme se k dívce, která má problém s pamětí a nemůže si za nic na světě vybavit, co znamená nápis "Dnes v 17:00." Dívka začala proklínat svou inteligenci a ptát se proč tam toho nenapsala víc. Stačilo jedno slovo! Ale pak si uvědomila, že by tam jisto jistě napsala něco jako "jupí" a to by jí pomohlo asi tak, jako Rudá armáda Československu v 68 … Vlastně ani něvěděla, zda ji ta událost v 17:00 má učinit šťastnou. Nevěděla vůbec nic. Věděla jen to, že už to stejně nestihne, protože už bylo něco málo před půlnocí. Co se obyčejně dělává v 17:00? Dívky se ptát nemůžeme, poněvadž zrovna dneska v tuhle hodinu věšela suché prádlo. Ale počkat! Nemůže to být vodítko? Vodítko se psem na konci? Nebo konec vodítka se psem na začátku? Nebo vodítko vedoucí k psovi? Dívka cítila, že se blíží k rozřešení této záhady. Usoudila, že by měla najít toho psa a vodítko pak najde s ním současně. Och, jak pekelně chytrý plán. Když už otevírala dveře, trkla ji do hlavy myšlenka (ve skutečnosti to byla ale futra), že to může být jen metafora. Že vodítko a pes je pouhé vyobrazení toho, co má najít. Pes není psem a vodítko není vodítkem, ale že pes je vodítko a dívka je debil, protože koho by tohleto zase napadlo. Zdrceně si sedla na schody a podložila si hlavou ruku. Nikdy se nedozví, co to mělo být. Napadlo ji, že to mělo být nějaké setkání. Co jiného v takovou dobu. Psychiatrická léčebna má přijímací hodiny jen dopoledne, jak moc dobře dívka ví. Setkání. Ale s kým? To netuší. Chtělo to to vodítko. Jako pan Gebauer se odploužila do postele, zhasla, narovnala si polštář, když v tom ji něco kouslo do ruky. Opět rozsvítila. Byla to zákeřná klamerka! Co tady dělá? Jak se sem dostala? Kdyby to byla jenom klamerka, tak by ji dívka pohladila, otevřela okno a řekla by "Leť." Ale tahle klamerka nebyla sama. Byla na nějakém špagátu. Že by jak sundávala prádlo dneska použila zjednodušovací metodu "neser se s tím a sundej to i s prádelní šňůrou"? Ne. Dneska použila jinou metodu: "neser se s tím a sundej to i s prádelní šňůrou a nechej to tam!" Takže tohle je úplně jiná klamerka na úplně jiné šňůře. A proč ji měla pod polštářem? Pokrčila rameny, odložila to na stolek, zhasla a ulehla. Všude bylo ticho a tma. Dívka hleděla do stropu a přiblble se usmívala.
To je ono! Má to! To byl ten dementní úsměv! A klamerka je vodítko a šňůra je pes. Nebo spíš to vodítko je šňůra a pes je ta klamerka. A psisko na vodítku marně čekalo dnes v 17:00, jestli čekalo vůbec. A pokud mu stálo za to tam čekat, počká i dále. Sice ne na tom stejném místě, samosebou šlo domů, ale v jiný čas na jiném místě. Dívka usínala zase s tím přiblbým úsměvem. Doufejme, že zase nebude skotačit z oken a příští setkání si bezpečně zapamatuje.

Fakt a fikce je v poměru 1:2, přičemž fakt je pouze 10%. Věnováno psovi, vodítku, čínskému zelí a šňůře s klamerkou.