Za trochu srandy šla bych světa kraj. Šla s hlavou děravou a šlápla bych na kosa. Šla v lednu a teklo by mi z nosa. Nebo tak něco.

Srpen 2011

Žalostná

28. srpna 2011 v 22:02 | Š-kíps |  Dásně
Žalostná

V srdci hořko,
v očích slaně.
Hlava praví:
"Tak ser na něj!"

Nikdy, nic

19. srpna 2011 v 22:15 | Š-kíps |  Dásně
Nikdy, nic

Šero, prší a je sychravo.
Venku slyším šeptat vrány
o tom, co se NIKDY nestalo,
o tom NIC, co leptá rány.

Moudrost

19. srpna 2011 v 22:07 | Š-kíps |  Dásně
Moudrost

Čas - hojí,
hovno - hnojí.

Za měsíčního svitu

19. srpna 2011 v 22:03 | Š-kíps |  Dásně
Za měsíčního svitu

Jednou mi v hloubi noci
vytanulo na mysl,
jestli na tomhle světě
má ještě něco smysl...

Telefonát

19. srpna 2011 v 21:52 | Š-kíps |  Dásně
Telefonát

Haló, jste tam
na druhé straně?
Slyším vás, jenže
přerušovaně.

No tak haló
jste tam ještě?
Slyším velmi málo
Prosím, k oknu běžte.

Víte co, zkusím znova
až tak za měsíc.
Prosím, příště nahlas,
ať vás slyším víc.


Za měsíc ticho bylo.
Ticho jako v hrobě.
Já volala jsem, lásko,
já volala jsem Tobě.

24.4.2011 10:38

19. srpna 2011 v 21:34 | Š-kíps |  Dásně
24.4.2011 10:38

Ten den, to ráno
stačilo říct jedno "ne".
Já však řekla: "Ano,"
nevědíc, jak to dopadne...

Zánět dásní

15. srpna 2011 v 22:30 | Š-kíps |  Dentální sbírky

Dentální sbírka - Zánět dásní

aneb

To nejhorší z roku 2011!


Paradentóza

15. srpna 2011 v 22:09 | Š-kíps |  Dentální sbírky

Dentální sbírka - Paradentóza

aneb

To nejlepší z nejhoršího za rok 2010!

Bambino di mare

13. srpna 2011 v 12:50 | Š-kíps |  Část druhá - Boj s blbostí
Dívka otevřela oči. Zase je zavřela. Otevřela. Zavřela. Otevřela... Ano. Dívka mrká. Její příběh přece nemusí začínat vždy stějně - otevřením očí při probuzení. Takže tentokrát je kolem poledne, přesněji 17:02 (ano, dívka měla problémy ve škole s látkou nazývanou "Poznáváme denní doby") 28 °C, bio dvojka a dívka si to kráčí kolem skleněných výloh s nějakými podivnými předměty, které jsou jako z roku raz dva. Přemýšlí nad tím, proč takové zboží někdo chce. Na okrasu? Leda tak na okrasu na dno popelnic. Na chvíli se zarazí, pokrčí rameny a jde dál k jiné výloze. Nebo teda spíš vitríně. A hele. Nějaká socha. Ale cenovku ne a ne najít. Ta by se jí zvláště pěkně vyjímala na okenní římse. Anebo by ji mohla občas použít jako drbátko. Nebo by ji mohla půjčit nějakému dirigentovi, či bubeníkovi, když ztratí své náčiní. Usmála se nad svými dobrodinnými úmysly.
"Pozor slečno, toto muzeum není jen pro vás!" okřikla italsky hlídačka dívku, když se rozhodla válet sudy a dělat kotrmelce uprostřed místnosti a tím vrážet do lidí, kteří to nelibě nesli, někteří se dokonce i malinko zamračili. Dívka se postavila a suverénně odpověděla: "Mi si e rotta la dentiera. Scusi, mi puo dire dove c'e un campeggio?" Což v překladu znamenalo: "Rozbila se mi protéza. Promiňte, můžete mi říct, kde se tu dá kempovat?" Hlídačka nehybně stála, nejspíš nechtěla vynakládat energii do jiných pohybů, ale jen do chodu mozku, aby pochopila, jak to dívka myslela. A stála tak dlouho, až archeologové na ni dali taky skleněnou vitrínku a stal se z ní další exponát místního muzea.
Potom šla nějakým městečkem. Bylo tak zvláštní, že si dívka myslela, že sní a tak dělala nejrůznější alotria a vylomeniny, které by vás napadly. V nejbližší retauraci si objednala nejluxusnější stůl, nejdražší víno, trojčlennou obsluhu, jako předkrm - mořské plody nadívané kaviárem a polité šampaňským, polévku - horké gaspaccio s kousky rýže ze Severní Korey, hlavní chod - telecí maso ovinuté slaninou, která měla na sobě kousky husích jater a to vše ještě potřené javorovým sirupem a se špagetami po uhersku (recept z její rodné školní kantýny - ano, rodné, dívka se tam narodila; kuchařkám se speklo dohromady trochu kuřecích noh, husích jater, květákového mozečku, cukrkandlového žaludku, špaget, bifteků a pak tam toho, co nikdo neví, co to vlastně bylo; ale o tom zase někdy jindy...), jako zákusek - chocapic politý lákem z okurek s kousky kedlubnu. To všechno si dívka naporučila na den svých 18. narozenin.
Pak se nechala zvěčnit od nějakého mistra na ulici. Podívala se na jeho výtvor po dvou hodinách a řekla, že děkuje, ale podobiznu si nezakoupí, protože to není ona, ale její dvojče, které nenávidí a s pláčem utekla. Za rohem se dala do hlasitého smíchu a pospíchala honem do krámku naproti s uzeninami a hledala svého psa jménem Psotník. Když prodavač vysvětloval, že maso z psů neprodávají, že si tím může být jistá, ukázala na jednu flákotu se známkou a tvrdila, že to byla známka jejího Psotníčka a s brekem utekla.
Kousek dál uviděla nápis Gelateria. Usmála se. Ne proto, že by si snad vybavila chuť nějaké zmrzliny, ale proto, že se mylně domnívala, že to bude prodejna gilotín. Když vstoupila, uvědomila si svůj zkrat v květákovém mozečku. Měla chuť jim to tu všechno rozbít. Anebo si dát nějakou zmrzlinu. Zvolila si možnost číslo 2. Naporučila si kornoutek nejmenší velikosti. Jako první zmrzlinu si dala citrónovou (to byla jediná, kterou v té změti italštiny poznala), ty ostatní ládovala pouhým poukázáním. Nakonec jich bylo 7 a půl (půl proto, že dívka ten kopeček nepovažovala za celý, ale poloviční a přitom chudák prodavačka musela dát o něco méňě, aby to nepřevážilo). Zmrzlina se prohýbala na všechny strany. Nakonec ustala ve tvaru šikmé věže v Pise. To se dívce velice líbilo. Ochutnala všechny zmrzliny. Avšak hned u druhé se zarazila. Napsáno tam bylo "lampone". Domnívala se, že to bude chuť lamp, ale chutnalo to jako prachsprostá malina! Už nechtěla dál pokračovat a zmrzlinu vrátila a s nosem nahoru odešla. Psounužel začalo pršet.
Tohle všechno dělala, domnívajíc se, že se ráno probudí. Ale už se chystala noc. Velice pomalu jí docházelo, že to všechno byla skutečnost a že všechny ty neplechy byly opravdové. Zkaměnělá hlídačka, objednávka v restauraci, malíř na ulici, v uzeninách, zmrzlina ve tvaru věže z Pisy...
Zakotvila to v prvním hotelu, který viděla. Dala si Brandy a kubánský doutník, usedla do velkého ušáku ve svém pokoji a přemýšlela nad celým dnem. Opravdu existuje její dvojče? Proč jej nenávidí? A co ten pes Psotník? Jak na něj přišla? Je to ten pes na vodítku? Anebo je to úplně náhodná asociace na základě bujné fantazie? To všechno se dozvíme na konci pořadu, ale teď už dívka ulehla do postele a usnula.

Teda pouze si myslela, že spí. Bylo ovšem divné, že se jí zdá, jak leží v posteli svého hotelového pokoje a dívá se do vysokého stropu. Tak tedy vstala. Ale ne jen tak ledabyle. Udělala kotrmelec, který se jí ani trochu nepovedl. "Špatný sen," pomyslela si nevědíc, že nespí. Vyšla ven na chodbu a došla na recepci. Cinkla asi tak dvě stě padesát tři krát, přestože hned po prvním pan recepční přiběhl. Dívka se usmála, udělala kotrmelec a odešla. Pak si řekla, že už je to ohrané, tak se vrátila, omluvila se za svou neoriginalitu a znovu odešla. Vyšla z hotelu. Venku byla tma a ještě bude dlouho trvat, než se rozední. Posadila se v noční košili na kašnu. Ani neví proč, ale zahalekala, jak to má ostatně ve zvyku, dovnitř: "NE!" Čekala na ozvěnu. "Ano," ozvalo se zpátky. To ji podivilo a tak zařvala: "ANO!" A ozvalo se: "Ne." To se jí líbilo. Bude si hrát s mluvící kašnou.
Dívka se zeptala: "Má pes, který není válečný veterán, ani z Hirošimi, ani z Černobylu, čtyři nohy?"
Ozvalo se: "Ano."
Dívka se zeptala: "Je hlavním městem Burkiny Faso Ouagadougou?"
Ozvalo se: "Ano."
Dívka se zeptala: "Byl Kennedy zavražděn v roce 1963?"
Ozvalo se: "Ano."
Dívka: "Má šestistrunná kytara šest strun?"
Ozvalo se: "Ano."
Dívka: "Je pravda, že když hodím minci do kašny di Trevi v Římě zády, vrátím se někdy na to místo?
Ozvalo se: "Ano."
Dívka: "Je vždy druhá mocnina jakéhokoliv čísla číslo kladné?"
Ozvalo se: "Ano."
Dívka: "Naleznu už konečně pravou lásku svého života?
Ozvalo se: "Ne."
Dívka zkroušeně seskočila s kašny. Ne, nepotká, navždy bude bloumat životem bez ní. Pak se ale rozhodla, že v tom bude hledat pozitiva:
- bude moci dělat kotrmelce kdykoli a kdekoli, jak se jí zlíbí a nikdo se za ni nebude stydět
- červené a zelené lentilky nebude muset separovat, ale všechny je sní bez rozdílu
- setkání se sebou bude plánovat podle toho, kdy má čas ona a když se opozdí, vadit jí to nebude
- bude se trápit pouze tím, že má ponožku naruby nebo flek na triku
- ušetřené peníze za kredit využije k zajištění vysněné cesty horkovzdušným balónem
- všechny vtipné asociace a myšlenky bude mít jen pro sebe
- nebude muset poslouchat vtipné historky a následně se smát, bude prožívat nudu v pravém slova smyslu
- lavička v parku bude také zcela její
- do srdíčka na strom napíše jen své iniciály (pouhé "d" jako "dívka", poněvadž stále neví své jméno...)
- nebude se při věšení prádla přiblbe smát
- už nikdy nepraští do zdi z žalu
- díky tomu, že nebude muset na nikoho myslet, bude se moct věnovat zvedání předmětů pouhou myslí
- až se bude vdávat, vezme si sebe a oddávající řekne: "Jste svá."
Ale u některých bodů si nebyla zcela jistá, jestli se opravdu jedná o pozitiva.
Když začalo svítat a chtělo se jí spát, tu si uvědomila, že opět z toho nic nebyl sen. Že mluvící kašna existuje, že svou lásku nikdy nenajde a že teď bude muset projít kolem recepčního, u kterého si udělala faux pas. Nevěšela hlavu. A to proto, že absentoval důvod (a hlavně teda to lano). Prostě si udělala trapas, nic víc. Kolik jich bude ještě v životě? Dívka se nad tím zamyslela. Kdyby každou hodinu udělala jeden trapas v průměru (některé mohou být třeba poloviční, jindy třeba jeden velký za celý den), přičemž odečte 8 trapasů na den, když spí (ale dnešní den byl výjimka) a dožila by se 60 let (je to aritmetický průměr průměrného dožití ženy a lenochoda dvouprstého), čeká ji ve svém politováníhodném životě ještě 251 395 trapasů ke stejnému dni jako dnes o 43 let později. Nad tímto zjištěním povytáhla obočí. Je to vcelku velké číslo, ale není to nekonečno, takže má dívka vyhráno. Usmála se. Vzpomínka na pana recepčního už ji tolik netrápila při pomyšlení, kolikrát se ještě v životě ztrapní. Je to jedno z mála. Prošla kolem něj, usmála se na něj znovu a na skákacím balóně odskákala do svého pokoje. Udělala si čaj (ač v pokoji nebylo žadné zařízení k přípravě, potom tedy nechtějme vědět, jak to udělala...), sedla si do křesla a hleděla do ranních červánků na obloze. Přemýšlela nad všemi těmi výhodami, které skýtá život bez lásky. Mezi nimi skutečnými výhodami byly pouze dvě - kotrmelce a lentilky. Řekla si, že kotrmlece bude dělat někde potajnu, ve tři ráno pod nějakým mostem v přestrojení a k tomu bude pojídat lentilky. Takže už jí nic nebrání. Rozhodla se tedy svou pravou lásku i přes odpověď pravdomluvné kašny najít. Dívka usoudila, že když se mýlila v předposlední otázce (přece když umocníme 0, výsledek není ani 17.března kladný), mohla se mýlit i v poslední. To jí dávalo naději. Ode dneška za patnáct dní se dá do hledání (to aby měla dva týdny volna).

Věnováno hlídačce v muzeu, malíři na ulici, recepčnímu na recepci, mluvící kašně a sedmnáctému březnu.

Jak ti je?

6. srpna 2011 v 17:08 | Š-kíps |  Dásně
Jak ti je?

Jak mi je? Skvěle!
Ne, vlastně není.
Touha se v chlad
časem mění...

Ten den přijde

6. srpna 2011 v 17:07 | Š-kíps |  Dásně
Ten den přijde...

Jednoho dne
Ti řeknu vesele:
"Lásko?
Jdi do prdele!"

Inzerát

6. srpna 2011 v 16:52 | Š-kíps |  Dásně
Inzerát

Hledám lásku,
která není
jen bolestivé
utrpení.