Za trochu srandy šla bych světa kraj. Šla s hlavou děravou a šlápla bych na kosa. Šla v lednu a teklo by mi z nosa. Nebo tak něco.

Únor 2012

Podivuhodné odpoledne

4. února 2012 v 10:23 | Š-kíps |  Část druhá - Boj s blbostí
"Kdo doopravdy jsem? Jak jsem se na světě ocitla? Jak jsme se tady všichni ocitli? Je to k nevíře. To nemůže být jen tak. Proč existují tak složité organismy? A jak to, že tyhle složité organismy dokáží uvažovat nad tím, jak ty složité organismy fungují? Dokonce dokáží vytvořit něco složitějšího a nepochopitelnějšího jako je třeba ZSV? A jak to, že nám zní v hlavě vlastní hlas, když tohle právě čteme? Jak to, že nad tím zrovna uvažuju? A další otázka. Má život nějaký smysl? A pokud ano, proč jej neznáme? Proč jej chceme tolik znát? Není náhodou smyslem života onen smysl hledat? Ale myslet na smysl a mezitím nesmyslně žít je přeci nesmysl?" pokládala naléhavě dívka tyto otázky kuchařce ve školní jídelně.
"Rýže?" zeptala se kuchařka. "Cože? Jakže? Rýže?! Bože! Jak se můžete ptát na tak irelevantní věc?" neřekla dívka. Ve skutečnosti řekla jo, vzala tácek a odešla ke stolu.
Najednou si uvědomila, že taková nikdy předtím nebyla! Nikdy nad takovými věcmi neuvažovala. Její myšlenky byly povětšinou typu: "Ta díra v lavici vypadá nějak smutně, vyrobím jí kamaráda." Občas se zabývala smyslem bití, blití, mytí, ale NIKDY však smyslem bytí!
Cítila velkou duševní změnu. Skoro až záměnu. Měla strach, že není sama sebou. Když si ale všimla nalitého čaje do polévkového talíře, uklidnila se. "Jsem to já," pomyslela si.
Už dojídala poslední kousky čaje, když tu zahlédla v odrazu skleněných dveří dva profesory, jak se o něčem baví. Dívka si byla jistá, že jde o ni. Určitě se jí posmívají kvůli tomu, že jednou napsala do písemky slovo "pes" s tvrdým y, ačkoliv písemka byla na karboxylové kyseliny. Jeden z nich šel směrem k dívce, položil před ní nějakou peněženku a mluvil. Bylo zvláštní, že na ni mluvil anglicky. Ptal se jaký je se rozdíl mezi časem předpřítomným a předminulým a následně jí ho vysvětlil a pak odešel. Dívka nehybně seděla asi půl minuty. "Proč říkal právě toto? A jaký symbol skrývá položená peněženka na stole?" Když se ohlédla, nikdo už tam nestál. Jídelna byla pustá. Jen ona a nervózně poblikávající zářivka. Pořád jí zněla profesorova slova v hlavě. Ale otázky přicházely nové a týkající se času předbudoucího... Ne! Dívka měla celou tu dobu puštěný listening ve sluchátkách! Takže vlastně neví, co jí říkal. Muselo to být velmi podstatné a ona to tak hloupě přeslechla. Co teď?
Vzala peněženku a rozhodla se ji prozkoumat. Celkové finance čítaly 78 korun českých. Dále se tam nacházela kartička do knihovny, seznam časů příjezdů a odejzdů vlaků a nakonec vizitka jedné kavárny v Praze a k tomu papírek z téhož restauračního zařízení s kresbou orangutana. Občanský průkaz tam byl také, ale dívka si ho bystře nevšimla (čímž by zjistila jméno a adresu majitele a zajistila by tak konec této povídky). Usoudila, že by měla dohledat osobu, které tato peněženka patří. Ale jak to jen udělá? Průměrně inteligentní člověk by vylovil ještě občanku a zanesl na případnou adresu. Méně inteligentní člověk by to zanesl na sekretariát školy a vypsal konkurz na nástěnku. Ovšem co udělala dívka, by jen tak někoho dalšího nenapadlo. Vytáhla kartičku kavárny a zavolala na telefon podniku. Rozhovor, který se udál, nemá snad ani cenu detailně popisovat. Vznesený dotaz, jestli si nepamatují někoho, kdo v jejich kavárně kreslil na papírek orangutana, neměl kladnou odezvu. Neměl ani negativní. Neměl prostě žádnou. Zoufalý hlásek recepčního ukončil velkoblbý rozhovor a dívka stála uprostřed jídelny, jak kupa hnoje na operačním sále (stejně nepatřičně). Další možností bylo vydat se do knihovny a podle půjčených knih zjistit něco o majiteli (zase - inteligentní člověk by si zjistil jméno a adresu, ale dívka nikoliv).
Předložila kartičku paní knihovnici na stůl a tajemným hlasem hlesla: "Prosím, najděte mi poslední vypůjčené knihy na tuto kartu..." Očekávala dlouhý seznam plný knih s nějakým speciálním zaměřením, což by mnohé napovědělo. Místo toho tam byla nezaplacená včas nenavrácená kniha (konkrétně manuál na jedení náplní čokoládových oplatků bez poškození samotné oplatky) a neuskutečněná aktivace členství. Doplatek činil pro zajímavost 78 Kč.
Dívce se rozšířily zorničky (mydriáza, pozn.red.). Asi proto, že v místnosti někdo omylem přimáčkl vypínač a tím zhasnul. Ale také možná proto, že ji něco napadlo!
Napadlo ji, že kdyby šla teď do pekárny v podchodu, stihla by várku čerstvě upečených skořicových šneků, na které dostala chuť při pohledu na odbornou knihu o plžích. Rychle se uklonila, hodila cukrle na zem, omluvila se za ten nepořádek a odkráčela do pekárny. Zakoupila si jednoho dozlatova upečeného šnečka a odešla za roh. Bála se, že by ji mohl uvidět ochránce zvířat, jak se s chutí zakusuje do mladého měkkýše. Když dojedla, setřela si drobky z pusy a vyšla ven. Cestou na zastávku potkala žebrajícího muže a tak mu vhodila do klobouku pár mincí. Došla na zastávku, zkontrolovala čas, vytáhla deset korun z peněženky …
Kruci!!! Teď si uvědomila, že toho šneka platila z té nalezené peněženky!! Jaký to trapas! A to bezdomovci taky přispěla cizími penězi. Nevěděla, co má dělat. Honem to musí vyřešit! Majitel peněženky nepochopí dobrodinost dívky. Musí ty peníze navrátit. Běžela za tím mužem, vytrhla mu z rukou klobouk a vytáhla pár mincí. Dále běžela do pekárny. Zeptala se, jestli by nemohla reklamovat snědené pečivo a Ačkoliv jí vysvětlovali, že to nejde, tvrdohlavě si stála za svým, až vymámila s prodávajícího peníze i marcipánovou ozdobu z dortu k tomu. Tak, snad už nic v peněžence nechybí. S klidem v duši se vydala na cestu domů.
Doma zničeně dosedla na židli, vytáhla peněženku a ochutnala marcipánovou ozdobu. Dumala a přemítala, komu by tak mohla peněženka patřit. Dávala si všechny informace za dnešek dohromady. Něco jí tu nehrálo. A tak si pustila svou oblíbenou skupinu Orangutans a jejich slavné album Purchase z roku '78. Když začala píseň: "Today I've Lost my Purchase" jako by něco tušila. Když zaslechla verš: "I'm so stupid. I don't remember how my purchase looks!" bylo jí něco divné. Zašla si do kuchyně pro oplatky a donesla si je do pokoje. K tomu si vytáhla manuál a začala pojídat ty oplatky prazvláštním způsobem, jakým je jíme všichni. Vytáhla jednu, zkušeně odlomila, seškrábla náplň a celé to pak snědla...
Znovu se jí rozšířily zorničky. Avšak tentokrát nikdo nezhasnul. Tentokrát si uvědomila vážnou a velmi zvláštní věc. Ona má tu knihu, kterou majitel peněženky nevrátil! No bodejť! Jak by ji mohl vrátit, když ji má ona! Dohrála písnička, a zas tu něco nehrálo... Ne, ne, ne. Bylo toho na ni moc. A tak si sedla k televizi a pustila si svůj oblíbený kanál. Zrovna běžel nějaký kriminální seriál: "Ta peněženka je vaše!" řekl Hercule Poirot a ukázal obsah a tím dosvědčil své tvrzení.
Dívka se zarazila a odložila ovladač. Hryzla se do zápěstí, když jí bleskla jedna podivná myšlenka hlavou: Co když je ta peněženka její?
Byla to eufórie. Bylo to jako, když přijdete na to, kdo vám hází do schránky slupky od banánů. Jako když, pochopíte proč máte za pět na písemce. Jako když objevíte starou fotku a ty lidi na ní sice vůbec nepoznáváte, ale ta budova za nimi se vám hrozně líbí. Jako když zjistíte, proč se vám nějaký člověk hrozně dlouho neozve. Jako když najdete věc, kterou jste ani nevěděli, že máte a teď si uvědomili, jak moc vám chyběla. Bylo to šílené a bylo to skvělé. Dívka chvíli jen nehybně seděla a docházely jí všechny ty věci kolem peněženky.
Akorát ji trochu zamrzelo, že toho šneka nemusela reklamovat, když ty peníze byly její. A že taky bude muset vrátit knížku a celým svým jměním zaplatit knihovně. Ale i přesto všechno měla dobrou náladu. Ještě jednou si prohlédla svou vlastní peněženku. A hele! Občanský průkaz!!
Po sedmnácti letech se dozvěděla své jméno.

Tato povídka je kupodivu založena na vymyšleném faktu, ostatní věci jsou pravdivé fikce. Například obsah peněženky je skutečný, zvláště obrázek orangutana.