Za trochu srandy šla bych světa kraj. Šla s hlavou děravou a šlápla bych na kosa. Šla v lednu a teklo by mi z nosa. Nebo tak něco.

Červen 2012

Prvního máje

5. června 2012 v 22:11 | Š-kíps |  Část druhá - Boj s blbostí
Byl pozdní večer, první máj, lásky čas a dívka stála na chodníku před domem a očekávala něčí příchod.
"Už tady měl být," řekla si nervózně v duchu a podívala se na hodinky. "Je už 78:59 a domluveni jsme byli na 78:53," pomyslela si vzápětí. Když tu najednou z dáli ozval se podivný, řinčivý zvuk. Dívce problesklo hlavou: to je on! Uže jédět!
Po nějaké době, kdy se zdroj zvuku stále přibližoval, přijel do malé uličky velký kombajn. Vystoupil z něj elegán ve smokingu s poštolkou na rameni, plácačkou na mouchy místo paže, válečkem na nudle místo nohy a s fuseklí přes oko. Přišel k dívce, něžně naznačil políbení na hřbet ruky (tak jak je to ve Špačkově etiketě), omluvil se, že nemohl dorazit dříve kvůli zácpě (dívka mu radila Gutalax, ale on marně vysvětloval, že jde o jiný druh zácpy) a pravil: "Měl jsem vám doručit psaní, kteréžto vám dotyčný, se kterým jste se dnes měla sejít, napsal, avšak ke všemu neštěstí poštolka zvaná Všechnosnědka důležitý vzkaz snědla. Určitě se teď chcete zeptat, proč takovou poštolku vlastně zaměstnáváme. Na to věru nemohu najít patřičnou odpověď. Ve službě denní pošty je už přes padesát let a zatím doručila pouze jeden jediný dopis, a to jen proto, že byl v olověném trezoru, který se špatně nese, natož jí. Je mi ale stále záhadou, jak to vlastně doručila, protože ten trezor musel vážit podstatně víc ona sama. A poštolka přeci není žádný mravenec, to tedy ne. Věděla jste, že mravenec dokáže unést náklad násobně větší než on? Onehdy to běželo na CCB...ale to jsem vlastně nechtěl. Pan dotyčný vám tedy vzkazuje, že vás již nemá tolik rád a že vás už nikdy víc nechce vidět. Takže na shledanou."
Elegán ve smokingu ladně hopsnul na kombajn, poštolku posadil vedle a odjel. Dívka ještě zahlédla ve zpětném zrcátku, jak poštolka Všechnosnědka na ni vyplázla jazyk. A to byla poslední kapka. Vytáhla z kabelky sekeru a vztekle vykácela všechny třešně v blízkém i dalekém okolí. Ale žel bohu se jí k tomu připletly nějaké přesličky a plavuně, a tak byla převezena do specializované věznice. Dostala pruhovanou róbu, mýdlo v punčoše a celu s nějakou paní, ze které později vylezlo, že prý dělala herbář a za úkol měla vylisovat různé tkáně a místo toho vylisovala různé káně, čímž si zajistila deset let pobytu bez svobody a doživotní práci jako pěčovatelka tchořů v blízké zoo. Dívka se zalekla, neboť ji rozsudek teprve čeká. Když tu náhle přiběhl poslíček s pergamenem v ruce. Bylo jasné, že verdikt je hozen jako kostky. Jakmile dočetl, dívce se zatmělo před očima. Dvakrát týdně 45 minut ZSV po dobu šesti let? Dívka neváhala, uvázala na punčoše smyčku, rozloučila se svou spolubydlící slovy: "Nikdy se nerozčilujte kvůli mužům."

Probudila se. "Uf, byl to jen sen," pomyslela si. Odvázala si punčochu z krku a převlékla se z pruhovaného pyžama. Tušila, že dnes se stane něco nevšedního, když je první den pátého měsíce. Tak jako před třemi lety (den prvomájový). Nakoukla do svého diáře a tam si všimla poznámky "v 9:30" ke dni 1.5. Rozbušilo se jí srdce: "Znamená to, že se mám někam dostavit v takovou dobu. A jelikož tam nemám místopisný údaj, půjde o čekání před domem! A dojít pro mě až ke mně by nemohl nikdo jiný než..." zarazila se. Vůbec neví. Napadl ji jeden člověk. Jenže ten je už nějaký ten pátek v Jemenu a příští měsíc odlétá do Turkmenistánu. Něco jí říkalo, že o toho nejspíš nepůjde.
Nezbývalo jí nic jiného, než počkat si na půl desátou a nechat se překvapit.
Byl pozdní večer, první máj, lásky čas a dívka stála na chodníku před domem a očekávala něčí příchod.
"Už tady měl být," řekla si nervózně v duchu a podívala se na hodinky. "Je už 09:34 a domluveni jsme byli na 09:30," pomyslela si vzápětí. Když tu najednou z dáli ozýval se podivný, řinčivý zvuk. Dívce problesklo hlavou: to je on! Uže jédět!
Uvědomila si, že tohle už jednou zažila. Vždyť je to jako její dnešní sen! Takže teď nepochybně přijede kombajn a pán elegán s oznámením, díky kterému se dostane do věznice.
Ale do ulice přijelo jen jakési auto. Zastavilo u kraje a vylezl z něj nějaký pán. Dívka byla trošku zklamaná. Chtěla to poštolce Všechnosnědce tentokrát natřít a vypláznout na ni jazyk dřív. Nicméně její plány byly tytam. A tak tam stála a přemýšlela, co by mohlo být předmětem dnešní události. Bylo totiž skutečně hezky, všechno začalo kvést, hlavně ta třešeň opodál...
Bác ji! Dívku uhodila myšlenka. Co když půjde o prvomájovou procházku? Tohle ale hned zavrhla. Minulá procházka byla velmi nešikovně rozmáznuta. Rozkřiklo se o ní totiž, že odmítla jednoho veleuctívaného hocha pod třešní se slovy: "Raději rezavým drátem do oka pod transformátorem!"
Tak. A dívka se tedy nemůže divit, že si o ni žáden kluk neopře ani kolo!
Čekání na tu neznámou událost se zdálo delší, než-li čekání na rozsudek v bežném soudním řízení.
Divka hodlala ukrátit si chvíli a tak hledala po okolí jakýkoliv předmět k zabavení. Tedy k zábavě. Ale padla ji do oka oplatka toho pána, jenž vystoupil z vozidla. Lépe řečeno - úlomek, když se zakousl. Tak tedy našla předmět z zabavení. Ale ke konfiskaci. Pomalu, ale rozhodně řitivši se k němu měla jedinou myšlenku v hlavě: "Sněz mu tu oplatku." Když byla už malý kousek od něj, pán pozvednul oči k ní a usmál se. "To jste vy? Dejte mi průkazku a nasedněte," řekl a strčil poslední kousek oplatky do pusy. A jelikož je dívka odjakživa poslušná, nevzdorovala a nasedla.
"Ale slečno, to musíte dopředu. Myslíte, že za vás bude řídit Ježíš Kristus?" se smíchem zvolal ten pán. Dívka nechápajíc přesedla dopředu. Pán ji vysvětloval teorii rozjezdu, ale dívka měla pořád v hlavě Krista. "Tak to je jasné, že Kristus bude umět lépe řídit. Syn bude držet volant, Otec brzdu s akcelerátorem a Duch svatý se postará o spojku."

"Nějaké otázky?" zeptal se náhle. "Jo," řekla dívka "má Ježíš tři řidičáky? Do jaké autoškoly chodil? A jak se zapásá Duch svatý?" "Jeď," řekl po chvíli ticha pán.
"Tak co, jak mi to jde?" zeptala se dívka. "Celkem to ujde, ale nejdřív zapněte motor," odpověděl instruktor. "To je stěrač," řekl už po desáté poněkud nervózněji. Dívka taky znervózněla a tak řadila ruční brzdou, točila do zatáček klíčkem v zapalování, nedávala přednost ostatním vozidlům, ale před nosem jim projela, na kruhovém objezdu zásadně jezdila v protisměru, místo blinkru na ostatní řidiče mrkala, u stopky začala zpívat "Don't stop me now", zastavovala stromům na přechodě (instruktor se chytal za hlavu a řval "proč" a na to dívka odpověděla, že když přejede chodce, bude to menší zlo pro svět, než kdyby zabila strom), a tak celkově jela poněkud zběsile.
Bledý instruktor se na konci jízdy zeptal, kdy bude chtít další a do límce utrousil: "Ne!" Dívka celá nadšená z neočekávaného řízení objednala si jízdu hned na další den. Pan instruktor jen suše polknul a odjel.
Dívka vracejíc se domů přemýšlela nad dnešním nečekaným zážitkem. Trošku ji mrzelo, že se nedočkala toho tajemného setkání v 9:30. Otevřela dveře do bytu a tam už poskakovali její rodičové a zahrnuli ji otázkami typu: "Tak jaká byla první jízda v autoškole?"
Stála na prahu a ozval se v ní její hlas, jako když něco nechápe anebo když ji někdo vyfoukne poslední lentilku: "Já dělám autoškolu?"
Najednou se jí vybavila celá jízda, situace před domem, co měla dnes na snídani, její poslední narozeninová oslava, poslední věšení prádla, první hovězí steak, druhý hovězí steak, první tatarský biftek, první pivo, první jízda na kole, první den ve škole, první pád na držku, první zub v držce,… Vzpomínky se jí promítaly před očima, tak jako v sentimentálních filmech. Dnes zažila první jízdu ve svém životě.