Za trochu srandy šla bych světa kraj. Šla s hlavou děravou a šlápla bych na kosa. Šla v lednu a teklo by mi z nosa. Nebo tak něco.

Únor 2013

Drát

7. února 2013 v 12:43 | Š-kíps |  Část druhá - Boj s blbostí
Dívka zavřela oči a usmála se do tmy svého pokoje a s poklidem usnula.
Ale co předcházelo tomuhle úsměvu? To se pokusíme objasnit v této povídce. Náš příběh začíná o pár hodin dříve v témže pokoji. Vlastně začíná na více místech a v jiných dobách současně. Jedna část příběhu se odehrává před bankou, druhá na mostě, další uprostřed pole. Může se zdát čtenářovi, který ještě dívku nezná, že je hrdinka příběhu snad nějaký kriminálník, či vandal nebo vizigót. Můžete být klidní, nic protizákonného (kromě pašování ikea tužek) neprovozuje. Každá situace má jednu drobnost společnou. Je to zvláštní pocit. Takové lehké zabrnění u chodidel, jemný vítr ve vlasech a chlad postupující od rukou. Později se dívka vždycky dozví, že nejde jen o takový pocit, ale že na cestě ležel drát, zamotala se do něj a spadla na zem. Když se to stalo už po třetí, řekla si, že to je zvláštní a když se to stalo už po sto padesáté osmé, řekla si dívka to je trochu divné. Když už se schylovalo ke sto padesátému devátému pádu, řekla si "ne". A začala jednat. Obešla celé město, sebrala větvičku z břízy, kamínek ze země, dlažební kostku (tou jen prohodila okno, dál se tento předmět v povídce vyskytovat nebude, ačkoliv jím byla zapříčiněna katastrofa o třicet let později, protože kostka spadla do postýlky malému dítěti, které jí olízlo a tím se mu do těla dostaly karcinogenní látky, díky kterým ve středním věku onemocnělo a nebylo s tím duševně vyrovnané a spáchalo teroristický útok na šterkovnu) a vrátila se na místo, kde ležel sto padesátý devátý drát a položila tyto věci do vyhloubené díry, dvakrát foukla, zatančila šavlový tanec a přikutálela se v zorbing kouli. Když vylezla, zjistila, že se vůbec nic nestalo a že všechny modřiny a zeleniny z ustavičných pádů stále drží barvu. Ale najednou ucítila jakési nutkání vzít ten kus drátu a utíkat daleko. Ale protože v běhu nebyla nikdy moc dobrá, raději šla valčíkovým krokem, ve kterém nebyla lepší, ale to jí raději neříkejme. Tak tedy pořád "šla" i s tím drátem, až došla na palouček. Chvíli tam jen tak stála, jako by na něco čekala. Teplá fronta se mísila se studenou a zeměkoule se otočila tak, že sluneční paprsky přestaly dopadat na místo, kde stála dívka (tedy foukal vítr a zapadlo slunce). Z černého lesa a divotvorných křovisek začaly vylézat postavy. Směřovaly k dívce. Dívka věděla, že je zle a zpanikařila. Ale poslední kousek chladného úsudku jí tvrdil, že nejlépe se bude bránit útokem. Takže místo, aby byla vystrašená, snažila se obludné stíny sama vystrašit. Co se stalo ale vůbec neočekávala. Přiletěl pták Noh a hodil bobek na palouček. Dívka, ač je úpná trouba, pochopila, že je svědkem evolučního převratu. Pták, který hází bobek, nemůže mít kloaku. Když odletěl, všimla si, že stíny jsou už tak blízko, že nemá cenu se bránit. Zapálila si cigaretu, uvařila si kafe a sedla si do křesla (uprostřed palouku). Přesně v tu chvíli mrak odkryl měsíc a odražené sluneční paprsky posvítily stínům do tváří. Hrůzná skutečnost se zjevila před dívkou. Stály kolem ní jiné stejné dívky. Ona sama několikrát z jiných období života. Všechno to byla ona, ale přitom byla jenom ta jedna, ta která před chvíli šlápla do ptačího bobku. Připadala si jako v Hvězdných válkách v díle Klony útočí. A každá dívka měla v ruce železný drát. "Vždyť to jsou všechny dráty, o kterém jsem kdy zakopla," pomyslela si dívka. Tato magická chvíle měla nejspíš něco předznamenat. Možná konec světa. Dívku současnosti napadlo, že z těch drátů mají zkonstruovat kosmickou loď a odletět pryč. Byl to ale úkol spíš pro NASA a dívka si akorát řekla "NASrAt" a kopla do toho, čímž zakopla znova. Všechny dívky jednaly podobně, takže tam byla jedna velká hromada jelit na palouku. Dívka smetla bobky s halenky a rozhodla, že se půjde do nějaké putyky. Asi si dokážete představit výraz tváře hostinského, když viděl deset naprosto stejných dívek (logicky by jich mělo být 159, taky že bylo, ale 100 z nich začalo studovat stolici ptáka Noha a 49 si uvědomilo, že jsou druhá mocnina 7 a nasedly na horkovzdušné balóny a odletěly). V hospodě dívka seděla s ostatními dívkami. Všechny měly tak dobré vtípky, že si mezi nimi přišla hrozně hloupě. Vždycky chtěla něco říct, ale nikdo z jí samotné ji nepustil ke slovu. Zvedla se, zaplatila a odešla domů a své já z jiných dob nechala v hospodě. Doma si lehla do postele, zhasla lampičku a koukala do tmy.
A kde je ten úsměv ze začátku povídky? Pak si vzpomněla, že nechala zapnutou žehličku. Vypnula ji a vrátila se do postele. Dívka zavřela oči a usmála se do tmy svého pokoje a s poklidem usnula.