Za trochu srandy šla bych světa kraj. Šla s hlavou děravou a šlápla bych na kosa. Šla v lednu a teklo by mi z nosa. Nebo tak něco.

Únor 2014

Po(s)lední večeře

2. února 2014 v 13:24 | Š-kíps |  Část třetí - Mozek se (z)vrací
Dívka ani neotevřela oči, jen zamlaskala a překulila se na druhý bok. Přitom shodila knížku o takové váze, že byste nemohli nastoupit do letadla, aniž byste jí samotné nezakoupili vlastní sedadlo (cestování s touto knihou by mělo jednu úžasnou výhodu: dostali byste její jídlo a horký ubrousek, protože knížky cokoliv s obsahem vody tuze nerady). Tím pádem tím pádem rozbila podlahu. A taky se tím pádem tím pádem probudila tak, že zase celý den neusne. Ale co to? Čekala, že před sebou uvidí bílou stěnu, nanejvýš svou zelenou zeď nářků (má na ní přišpendlené veškeré dokumenty do jednoho jediného předmětu, ke kterým doposud přišla). Viděla velkou místnost plnou lidí a vepředu na stěně nějaké promítané nevzhledné obrázky (na jednom bylo vidět, jak vypadá rozřezaná...CENZURA, pozn. red.). Něco jí říkalo, že je na přednášce. To něco sedělo vedle ní a byl to nějaký student, kterému nějak (to bude předmětem další přednášky) poslintala košili, zatímco tvrdě spala. Ani se nenadála a přednášející se se všemi, kromě dívky, rozloučil s přáním hezkého dne. Dívka se stavila pro knihu do sklepa a utíkala do studovny. Do té je přísný zákaz chodit s jakýmkoliv příručním zavazadlem. Proto neváhala ani chvilku a svou příruční dvou set kilovou kovadlinu vzala s sebou. Paní, co to tam hlídá, ji bez milosti vyhodila ze dveří. Dívka za letu žasla nad silou té paní a vypočítala, že má neuvěřitelně velkou hybnost! A protože tušila, že svět je tvořen pouze různými formami energie, nedočkavě čekala v jakou formu se přemění tentokrát. Přála si, aby to byla elektromagnetická ve viditelném spektru. Na efekt. Nebo jaderná, aby dostala nějakou Nobelovu cenu, za šetrnou výrobu. Než dokázala promyslet, jaké barvy budou její šaty na slavnostním předávání, pochopila, o jakou energii jde. Bolestiovou a tepelnou. Ještě, že ten kámen na chodbě vede dobře teplo. Jinak by vzplála. Vstala a tentokrát vešla do studovny již bez kovadliny. Potkala tam své dlouholeté kamarády Nebonyho a Neklida, přičemž Nebony se ztratil hned poté, co vyšli ze studovny, na Karlově náměstí, takže zbytek dne s dívkou trávil čas pouze Neklid. Prováděli spolu (h)různé věci. Třeba na přechodu pro chodce spolu předvedli svou brilantní sestavu v gymnastice ze svých gymnaziálních dob (celou délku váleli sudy, pak se uklonili). Nebo Neklid zatáhl dívku do jiné tramvaje v domnění, že tuto spontánnost ocení. "Dneska ne, Neklide," řekla dívka už docela naštvaně, když s ní začal cloumat. "Vždycky si na mě vzpomeneš, když mě potřebuješ," řekl smutně. "Ale já tě nepotřebuju!" vykřikla najednou. Neklid se z toho leknutí počůral. Hned ho začala utěšovat: "Tak dobře, můžeš tam jít se mnou." Zaradoval se. Dívka si uvědomila, že to pěkně zkonila. "Ale nesmíš mi dělat ostudu," pohrozila mu domnívajíc se, že to ještě zachrání. Ale to už Neklid nevnímal a začal se vyptávat.
"Kam že to vlastně dneska jdeš?"
"No..."
"Já vím, nic mi neříkej. Na poslední rande, co?"
"Co? Ne, na první, ty vole..."
"Ne, já tě znám, je to poslední."
"Ale to vůbec nemůžeš vědět."
"Já vím úplně všechno!"
"Jo? Tak proč jsi mi neradil na té písemce z histologie, co?"
"Histologie je těžká."
"A věštění budoucnosti ne?"
"V tvém případě ne," a proměnil se v racka chechtavého.
"Čemu se směješ?!"
"Vzpomněl jsem si, co jsi udělala minule."
"Já si teda nepamatuju nic, co by..."
"Ne, protože jsi z toho měla otřes mozku."
"No a?"
"A ten kluk duševní otřes."
"To ty jsi do mě strčil z těch schodů!"
"Já vím, ale splést si nohu s hlavou..."
Dívka popadla pět švestek a vyběhla z bytu. Zatímco se Neklid válel smíchy na zemi, dívka šikovně proklouzla dveřmi a zamkla. Byl to zvláštní pocit: Otevřít dveře správným směrem, nastoupit do správné tramvaje, použít správná slova při šlápnutí do velké louže. Dokonce byla na správném místě ve správný čas. To se jí moc často nestává.
Teda o "správném místě" by se dalo polemizovat. Je to totiž nejstrašidelnější místo v Praze. Až jednou bude instruktorem na letním táboře, kolem Purkyňova ústavu povede stezka odvahy. Když se dívala ve tmě na ty černobílé Albertovské schody, pálila ji jizva na hlavě. Škoda, že ji neměla na čele. "Au, kdo tak blbé místo sakra vymyslel?" držela se dívka za hlavu ze dvou důvodů. Najednou jí zazvonil mobil. "Tyyyyyyyyyyy," se ozvalo ze sluchátka. "Doktorko Šáhlá, jste to vy?" zeptala se dívka. "Ne, tady Neklid. Tak co, jak se máš? Kdy to balíš a jdeš domů?" jízlivě opáčil a pokračoval: "Víš, na co jsem si ještě vzpomněl? Jak sis předminule stoupla na pařez doufajíc, že se staneš stromem. Dřevo jsi na to velké dost, há há há..." "Dneska umři, demente 0,07!" (to není faktoriál, pozn.red.; kromě toho 0,07 nepatří do N, děkujeme za pozornost)
Jen co to dořekla, věděla, kdo tady umře první. Uviděla nějakou obludu z temnot, která si to mířila přímo k ní. Bylo pozdě na útěk, tak ji napadlo, že se stane stromem. Stoupla si na pařez a nic. "Vždycky mi to tak šlo," pomyslela si dívka zoufale. Když obluda vyšla na světlo, ukázalo se, že to byl jen obludný omyl a že tam žádná obluda není. Jen dobře známý cizí starší pán.