Za trochu srandy šla bych světa kraj. Šla s hlavou děravou a šlápla bych na kosa. Šla v lednu a teklo by mi z nosa. Nebo tak něco.

Prosinec 2014

#7 Proč

26. prosince 2014 v 0:50 | Š-kíps |  Blbosti
nemohu a chci
a ne - mohu a nechci?


#6 Halalaiku

15. prosince 2014 v 20:43 | Š-kíps |  Blbosti
Musíš skončit,
jinak nikdy
nezačneš.

#5 Zákon zachování hmoty

11. prosince 2014 v 14:07 | Š-kíps |  Blbosti
Enormní množství chuchvalců přítomných na podlaze pocházející z tepláků popírá existenci oněch tepláků.

Zahradní blbost

4. prosince 2014 v 23:34 | Š-kíps |  Část třetí - Mozek se (z)vrací
"Takže tím chcete říct, že po smrti už nic není? Ani světlo, ani tma? Ale co budu dělat? Něco dělat musím, ne?...Ne, jo? Ale proč tedy žiji? Vždyť to nemá cenu. Nemá cenu nic začínat, když se nedozvím, jak to skončí. Je to jako jít do divadla na šíleně dlouhé představení a o přestávce odejít. To jsem tam rovnou nemusela chodit... Jenomže do divadla se vědomě rozhodnu, že tam půjdu. Nebo myslíte, že mé první rozhodnutí byla fertilisace? Ale to je jasné, že se rozhodnu špatně, když ani nevím, co to je, a potřebuji k tomu, abych to věděla, čekat devatenáct let, až mi to někdo vysvětlí... Ale vy vypadáte, že vás to vůbec nezajímá. No, nebudu rušit, už musím stejně na přednášku. Na shledanou," řekla dívka bustě Jana Evangelisty Purkyně na chodbě, protože jí z dálky připomněla bustu jednoho básníka.
Místo, aby vnímala výklad a odnesla si z té přednášky něco jiného než kus odloupnuté lavice, přemýšlela nad tím, co jí řekla busta na chodbě. Rozhlédla se kolem sebe. Docházelo jí, že všem těmto organismům právě teď srdce tepe a plíce dýchají. Oddychla si, že nad tím nemusí přemýšlet, protože, jak známe dívku, ta by na to zapomněla, tak jako hned zapomene i na to, že entropie vesmíru se stále zvyšuje. Jednou ale přijde chvíle, kdy se ty plíce navždy nenadechnou. Každého to potká tak, jako ho potkalo první nadechnutí, a nikdo se ho nebude ptát, jestli chce nebo nechce.
"Chtěl by ses znovu narodit?" zeptala se dívka nějakého studenta vedle. Ještěže to řekla infrazvukem, jinak by se musel k otázce vyjádřit. "Já tedy ne," řekla si polohlasem ve zvuku slyšitelném pro lenochodí ucho.
Při představě, že by musela všechno prožít znova, se jí udělalo mdlo. Znova navštěvovat základní školu, znova psát všechny písemky z chemie, znova dělat řidičák, znova zažít všechna zklamání, znova ztrácet iluze a znova dělat zkoušku z histologie... Jenže v případě, že by dívčina duše byla nesmrtelná, pak by se po své smrti převtělila do něčeho jiného, ale ne už do dívky jako takové, kterou známe. Třeba do kamene. Takový kámen by si ležel hezky u chodníku a nikomu by nepřekážel. "Hele, koukej na ten kámen, jak je tupý!" povykovaly by děti procházejíce kolem kamene. I jako nerost by vypadala debilně...
Představu dívka raději rozplynula novou otázkou: Ale co když žije pořád ten stejný život dokola a jen si to nepamatuje? Co když touto cestou v tento stejný čas jde domů pokaždé v úplně jiném stejném životě? Co když je nesmrtelná duše a zároveň je nesmrtelný i její osud?
"V případě, že je osud už dopředu dán, je skoro až k pláči, jak málo je vtipný!" zamračila se nahlas dívka. Vzápětí ji ale napadlo: Co když existuje šance jej změnit?

Přijde dívka na to, jak změnit svůj osud nebo jak otevřít dveře do tramvaje? Čtěte dál!