Za trochu srandy šla bych světa kraj. Šla s hlavou děravou a šlápla bych na kosa. Šla v lednu a teklo by mi z nosa. Nebo tak něco.

Leden 2015

Kardinální depka

28. ledna 2015 v 22:44 | Š-kíps |  Hlouposti

Mám kardinální depku.

To jsem si říkala celou cestu do postele.
Jak je možné, že mi to učení tak nejde? Je to těžké nebo...

mám nízké IQ?

Nejdřív to vypadá jako žertovná hláška nebo jako hysterický pláč den před zkouškou. Leč nebyla žertovná a ani den před zkouškou. Tedy, zamysleme se nad ní.
Vysvětlovala by mnohé.

Kdo si nechá v učebně, kde se píše zápočtový test, kabelu velkou jak prasátko? A po čtvrt hodině běží, co mu/jí cukle stačí, na místo činu, aby si ji vzal/a velmi pozorovaně se slovy: "Nechal/a jsem si tu úplně všechny možné doklady, hehe, na shledanou."

Mé glandulae lacrimales se odstěhovaly. Neroním už slzy. Jen kosmický prach.

Učím se něco a furt jsem u toho něčeho, i když bych měl být úplně někde jinde.
Zdá se mi, že to neumím, nebo tam je fakt milion druhů všeho, někde to dělá něco, a já po přečtení nevím nic?

Jsem cílebezvědomá.



Když jsou věci inducibilní

26. ledna 2015 v 15:44 | Š-kíps |  Hlouposti
Inducibilní jsou prý hormonální jaderné receptory.

Nebolelo mě z toho cor, cordis, neutrum, III. deklinace. Kladlo odpor, odpordis, blboneum, III. debilace.
Bylo rezistentní. A to jen proto, že se to seběhlo nějak strašně rychle.

Stýská se mi (perme a bilně). I po tobě, to se ví. Teda neví, ale já to vím.

Ale co když neuvidím/neuslyším/neucítím všecky krásy světa? Stačí jich tolik, kolik si jich dovoluji?

Už dokážu milovat pouze někoho, jako jsi ty. Stejně vznešení jsou jen ptáci. Tak miluji je.


zdroj (zřejmě):
www.wallpaper2020.com

"(Zá)leží m(i) na dětech,"

19. ledna 2015 v 11:21 | Š-kíps |  Hlouposti
řekne jedině člověk s ambicí být pediatr, který padá v tramvaji na děti.

Bylo pondělní ráno a dobíhala jsem tramvaj. Klasicky. Když jsem si trochu odpočinula, všimla jsem si, že právě nastoupila nějaká paní. Měla nejspíš těžší tašky a vypadala, že by si je ráda odložila. Rozhodla jsem se, že jí toto nevyslovené přání vyplním. Vybrala jsem si však nevhodný moment. Tak nevhodný, že skončil katastrofou.

Když jsem vstávala, tramvaj se zrovna rozhodla rozjet. Leč zrychlení, které udal pan tramvaják, bylo větší, než bych dokázala odhadnout. A protože jsem stála tak, že přímka protnutá mými chodidly by byla kolmá na vektor rychlosti tramvaje v rovině rovnoběžné se zemí, záhy se mé těžiště dostalo mimo základnu. Ale stačila jsem se chytnout šprušle u okna!

Kdyby tam ovšem byla. Takže jsem si sedla volným pádem na protější sedačky. Na sedačky, kde seděly děti.

Pokud nedošlo k fyzickému traumatu, pak rozhodně k tomu psychickému.

Mimochodem vítr fouká

17. ledna 2015 v 22:11 | Š-kíps |  Hlouposti
Sedím a čekám, až naleznu temné místo, ve kterém se budu moct vyplakat, protože to potřebuji. Ale to místo nemůžu najít.


To místo je velké jako vesmír, je tiché, čas v něm neplyne, je to holá podstata, ve které jedinou hmotou homogenně rozptýlenou je naše duše a nic není důležitějšího než její samotná existence.

Jsem ráda, že tě znám. A připadá mi, že tě znám už od začátku. Ne života, ale existence našich duší. Poznávám tě postupně. To je to slovo. Poznávám, že tě znám.

Od průměrné délky života jsem odečetla svůj aktuální věk, převedla na minuty a toto číslo vydělila šesti. To už jen tolikrát si budu moct poslechnout Bohemian Rhapsody?

Trápí mě, že to nikdy nemohl slyšet jako ostatní, protože to vytvořil.

anyway the wind blows

Některé věci jsou směšně nepodstatné. A je škoda, že kvůli nim nejsou vidět ty podstatné.

Signální transdukce

16. ledna 2015 v 18:16 | Š-kíps |  Dásně
Signální transdukce

Těžko žít
a vědět,
že je třicet sedm minut
a hodin devět.

Konec v nedohlednu,
však můj vidět jest.
Umřu třeba na dnu.
Alea iacta est.

Příště si vezmu panenku vúdú
nebo aspoň chloroform,
anatomickým preparátem budu,
když přidám aldehyd <- form.

Těžko žít
a uvěřit,
že je šest minut
a hodin deset.


Věnováno všem přeživším.

Nicotná

15. ledna 2015 v 2:10 | Š-kíps |  Dásně
Nicotná

"Ještě máme naději,"
píši na pohlednici,
adresuji z Krchova.

A než-li se naději,
dýchám shnilou plící -
ironie mě vážně pochová.

#8 To je ale paradox

3. ledna 2015 v 0:22 | Š-kíps |  Blbosti
Začneme-li utíkat před smrtí, umřeli jsme.