Za trochu srandy šla bych světa kraj. Šla s hlavou děravou a šlápla bych na kosa. Šla v lednu a teklo by mi z nosa. Nebo tak něco.

Část druhá - Boj s blbostí

Drát

7. února 2013 v 12:43 | Š-kíps
Dívka zavřela oči a usmála se do tmy svého pokoje a s poklidem usnula.
Ale co předcházelo tomuhle úsměvu? To se pokusíme objasnit v této povídce. Náš příběh začíná o pár hodin dříve v témže pokoji. Vlastně začíná na více místech a v jiných dobách současně. Jedna část příběhu se odehrává před bankou, druhá na mostě, další uprostřed pole. Může se zdát čtenářovi, který ještě dívku nezná, že je hrdinka příběhu snad nějaký kriminálník, či vandal nebo vizigót. Můžete být klidní, nic protizákonného (kromě pašování ikea tužek) neprovozuje. Každá situace má jednu drobnost společnou. Je to zvláštní pocit. Takové lehké zabrnění u chodidel, jemný vítr ve vlasech a chlad postupující od rukou. Později se dívka vždycky dozví, že nejde jen o takový pocit, ale že na cestě ležel drát, zamotala se do něj a spadla na zem. Když se to stalo už po třetí, řekla si, že to je zvláštní a když se to stalo už po sto padesáté osmé, řekla si dívka to je trochu divné. Když už se schylovalo ke sto padesátému devátému pádu, řekla si "ne". A začala jednat. Obešla celé město, sebrala větvičku z břízy, kamínek ze země, dlažební kostku (tou jen prohodila okno, dál se tento předmět v povídce vyskytovat nebude, ačkoliv jím byla zapříčiněna katastrofa o třicet let později, protože kostka spadla do postýlky malému dítěti, které jí olízlo a tím se mu do těla dostaly karcinogenní látky, díky kterým ve středním věku onemocnělo a nebylo s tím duševně vyrovnané a spáchalo teroristický útok na šterkovnu) a vrátila se na místo, kde ležel sto padesátý devátý drát a položila tyto věci do vyhloubené díry, dvakrát foukla, zatančila šavlový tanec a přikutálela se v zorbing kouli. Když vylezla, zjistila, že se vůbec nic nestalo a že všechny modřiny a zeleniny z ustavičných pádů stále drží barvu. Ale najednou ucítila jakési nutkání vzít ten kus drátu a utíkat daleko. Ale protože v běhu nebyla nikdy moc dobrá, raději šla valčíkovým krokem, ve kterém nebyla lepší, ale to jí raději neříkejme. Tak tedy pořád "šla" i s tím drátem, až došla na palouček. Chvíli tam jen tak stála, jako by na něco čekala. Teplá fronta se mísila se studenou a zeměkoule se otočila tak, že sluneční paprsky přestaly dopadat na místo, kde stála dívka (tedy foukal vítr a zapadlo slunce). Z černého lesa a divotvorných křovisek začaly vylézat postavy. Směřovaly k dívce. Dívka věděla, že je zle a zpanikařila. Ale poslední kousek chladného úsudku jí tvrdil, že nejlépe se bude bránit útokem. Takže místo, aby byla vystrašená, snažila se obludné stíny sama vystrašit. Co se stalo ale vůbec neočekávala. Přiletěl pták Noh a hodil bobek na palouček. Dívka, ač je úpná trouba, pochopila, že je svědkem evolučního převratu. Pták, který hází bobek, nemůže mít kloaku. Když odletěl, všimla si, že stíny jsou už tak blízko, že nemá cenu se bránit. Zapálila si cigaretu, uvařila si kafe a sedla si do křesla (uprostřed palouku). Přesně v tu chvíli mrak odkryl měsíc a odražené sluneční paprsky posvítily stínům do tváří. Hrůzná skutečnost se zjevila před dívkou. Stály kolem ní jiné stejné dívky. Ona sama několikrát z jiných období života. Všechno to byla ona, ale přitom byla jenom ta jedna, ta která před chvíli šlápla do ptačího bobku. Připadala si jako v Hvězdných válkách v díle Klony útočí. A každá dívka měla v ruce železný drát. "Vždyť to jsou všechny dráty, o kterém jsem kdy zakopla," pomyslela si dívka. Tato magická chvíle měla nejspíš něco předznamenat. Možná konec světa. Dívku současnosti napadlo, že z těch drátů mají zkonstruovat kosmickou loď a odletět pryč. Byl to ale úkol spíš pro NASA a dívka si akorát řekla "NASrAt" a kopla do toho, čímž zakopla znova. Všechny dívky jednaly podobně, takže tam byla jedna velká hromada jelit na palouku. Dívka smetla bobky s halenky a rozhodla, že se půjde do nějaké putyky. Asi si dokážete představit výraz tváře hostinského, když viděl deset naprosto stejných dívek (logicky by jich mělo být 159, taky že bylo, ale 100 z nich začalo studovat stolici ptáka Noha a 49 si uvědomilo, že jsou druhá mocnina 7 a nasedly na horkovzdušné balóny a odletěly). V hospodě dívka seděla s ostatními dívkami. Všechny měly tak dobré vtípky, že si mezi nimi přišla hrozně hloupě. Vždycky chtěla něco říct, ale nikdo z jí samotné ji nepustil ke slovu. Zvedla se, zaplatila a odešla domů a své já z jiných dob nechala v hospodě. Doma si lehla do postele, zhasla lampičku a koukala do tmy.
A kde je ten úsměv ze začátku povídky? Pak si vzpomněla, že nechala zapnutou žehličku. Vypnula ji a vrátila se do postele. Dívka zavřela oči a usmála se do tmy svého pokoje a s poklidem usnula.

Dívka s fretkou za krkem

7. července 2012 v 21:45 | Š-kíps
Seděla dívka, tvářila se unyle a hleděla stále do jednoho místa. Myslela na spoustu věcí, ale právě v tuto chvíli se chtěla ze všeho nejvíc poškrábat na nose. Jenže nemohla. Něco jí v tom bránilo. Ve svých rukou držela cosi živého a chlupatého. Chtěla se podívat, co to je. Jenže to nešlo. Dívka byla už celá nesvá, chtěla se zamračit, ale ani tím obočím nemohla pohnout. A to už si řekla dost a vstala. Jenže nevstala. Bylo to k uzoufání. Pak se rozhodla zjistit, kde aspoň je. V místě, kam se její oči nehnutě koukaly, byla stěna. Takže nic rozumného z toho neusoudila. A vůbec nic s tím nemohla udělat. Ani si zlomit ruku, ani si vybodnout oko, ani praštit hlavou o zeď. Připadala si bezmocná asi jako chlápek na záchodě, kterému došel toaletní papír. Či jako pavouk ve vaně nebo ztracený pohled.
Zhaslo se. Alespoň jí to radilo její stigma. A to chlupaté, co držela v ruce, jí skočilo za krk. Ohnala se potom a začala sebou šít. Najednou jí došla ta věc. Ona se může hýbat! Ze všeho nejdřív se podívala kolem sebe. Na stěnách visely nějaké obrazy a tak celkově to vypadalo jako v muzeu. "Já a v muzeu?" pomyslela si. Zavrtěla hlavou a do klína jí spadl hranostaj. Tvářil se celkem mile, tak usoudila, že nepůjde o hranostaje ale o albinistickou fretku. Ale stále nechápala, co se děje. Za sebou měla tmu a před sebou obdélníkový otvor nebo skoro nějaký rám, kterým se dívala do té místnosti. "Vypadá to, že jsem v obraze. Ještě, že nejsem pod obraz," řekla si. Z ničeho nic se jí chtělo hrozně moc kýchnout. A když kýchla, přepadla přes ten otvor do místnosti. Někdo jí podal prst. Málem ho tomu chudákovi přelomila, ale ten zachoval vážnou tvář. Poděkovala a řekla: "Měl byste se raději více obléct. Přes to roucho vám nastydnou ledviny a to pak budou tahanice u doktorů, jéjej." Když se dívka s hranostajem za krkem procházela kolem obrazů, všimla si podivnosti, že obrazy byly prázdné. Prázdná židle, prázdný trávník, prázdné piedestaly.
Náhle do dvěří vrthly smějící se Tahiťanky, vytáhly s jakéhosi zátiší ovoce a utíkaly zpátky. Dívka nahlédla tam, odkud vběhly. A nemohla se stačit divit. Uprostřed galerie stál stůl z Poslední večeře. Ježíš byl za diskžokejským stolem a mixoval metalovou hudbu. Jan Křtitel se brodil v Monetových leknínech a křtil faraóny z fresek. Arcimboldův muž z ovoce se schovával za rozteklými hodinami před ovocežravými Tahiťankami. Dívka procházela tuhle veselici s obrovským údivem. Někdo práskl dveřmi. Se slzami v očích si Mona Lisa sedla ke slečnám z Avignonu a vzlykala: "On má srdce z kamene!" Zatímco ji slečny utěšovaly, díky neprostorovému vidění nepostřehly, že přišel do místnosti. Celý sál zmlknul. "Nechci s tebou mluvit, Davide!" řekla Lisa a utekla. Davidovi se zaleskly oči. Aha, ne, to byl jen vyleštěný mramor. Bylo mu to jedno.
Ozvala se rána a řev. Slunečnice si vzdychly a prohlásily: "Noční hlídka už je zase tady, ach jo."
Výkřik. Nějaký chlap se chytl za hlavu a řval: "Svítá! Honem zpátky! Tu snídani v trávě necháme na jindy, tak už pojďte!" Všichni brblali, zvláště svatý Šebestián. Ale ten má pořád nějaký problém.
Postavili se do póz a čekali, až se muzeum otevře. Dívka stála s hranostajem za krkem a rozhodovala se, má-li jít taky. Nakonec si půjčila loďku od Moneta a při západu slunce odplula pryč i s fretkou.

Novinový článek ze dne 7.7.2012:

Prvního máje

5. června 2012 v 22:11 | Š-kíps
Byl pozdní večer, první máj, lásky čas a dívka stála na chodníku před domem a očekávala něčí příchod.
"Už tady měl být," řekla si nervózně v duchu a podívala se na hodinky. "Je už 78:59 a domluveni jsme byli na 78:53," pomyslela si vzápětí. Když tu najednou z dáli ozval se podivný, řinčivý zvuk. Dívce problesklo hlavou: to je on! Uže jédět!
Po nějaké době, kdy se zdroj zvuku stále přibližoval, přijel do malé uličky velký kombajn. Vystoupil z něj elegán ve smokingu s poštolkou na rameni, plácačkou na mouchy místo paže, válečkem na nudle místo nohy a s fuseklí přes oko. Přišel k dívce, něžně naznačil políbení na hřbet ruky (tak jak je to ve Špačkově etiketě), omluvil se, že nemohl dorazit dříve kvůli zácpě (dívka mu radila Gutalax, ale on marně vysvětloval, že jde o jiný druh zácpy) a pravil: "Měl jsem vám doručit psaní, kteréžto vám dotyčný, se kterým jste se dnes měla sejít, napsal, avšak ke všemu neštěstí poštolka zvaná Všechnosnědka důležitý vzkaz snědla. Určitě se teď chcete zeptat, proč takovou poštolku vlastně zaměstnáváme. Na to věru nemohu najít patřičnou odpověď. Ve službě denní pošty je už přes padesát let a zatím doručila pouze jeden jediný dopis, a to jen proto, že byl v olověném trezoru, který se špatně nese, natož jí. Je mi ale stále záhadou, jak to vlastně doručila, protože ten trezor musel vážit podstatně víc ona sama. A poštolka přeci není žádný mravenec, to tedy ne. Věděla jste, že mravenec dokáže unést náklad násobně větší než on? Onehdy to běželo na CCB...ale to jsem vlastně nechtěl. Pan dotyčný vám tedy vzkazuje, že vás již nemá tolik rád a že vás už nikdy víc nechce vidět. Takže na shledanou."
Elegán ve smokingu ladně hopsnul na kombajn, poštolku posadil vedle a odjel. Dívka ještě zahlédla ve zpětném zrcátku, jak poštolka Všechnosnědka na ni vyplázla jazyk. A to byla poslední kapka. Vytáhla z kabelky sekeru a vztekle vykácela všechny třešně v blízkém i dalekém okolí. Ale žel bohu se jí k tomu připletly nějaké přesličky a plavuně, a tak byla převezena do specializované věznice. Dostala pruhovanou róbu, mýdlo v punčoše a celu s nějakou paní, ze které později vylezlo, že prý dělala herbář a za úkol měla vylisovat různé tkáně a místo toho vylisovala různé káně, čímž si zajistila deset let pobytu bez svobody a doživotní práci jako pěčovatelka tchořů v blízké zoo. Dívka se zalekla, neboť ji rozsudek teprve čeká. Když tu náhle přiběhl poslíček s pergamenem v ruce. Bylo jasné, že verdikt je hozen jako kostky. Jakmile dočetl, dívce se zatmělo před očima. Dvakrát týdně 45 minut ZSV po dobu šesti let? Dívka neváhala, uvázala na punčoše smyčku, rozloučila se svou spolubydlící slovy: "Nikdy se nerozčilujte kvůli mužům."

Probudila se. "Uf, byl to jen sen," pomyslela si. Odvázala si punčochu z krku a převlékla se z pruhovaného pyžama. Tušila, že dnes se stane něco nevšedního, když je první den pátého měsíce. Tak jako před třemi lety (den prvomájový). Nakoukla do svého diáře a tam si všimla poznámky "v 9:30" ke dni 1.5. Rozbušilo se jí srdce: "Znamená to, že se mám někam dostavit v takovou dobu. A jelikož tam nemám místopisný údaj, půjde o čekání před domem! A dojít pro mě až ke mně by nemohl nikdo jiný než..." zarazila se. Vůbec neví. Napadl ji jeden člověk. Jenže ten je už nějaký ten pátek v Jemenu a příští měsíc odlétá do Turkmenistánu. Něco jí říkalo, že o toho nejspíš nepůjde.
Nezbývalo jí nic jiného, než počkat si na půl desátou a nechat se překvapit.
Byl pozdní večer, první máj, lásky čas a dívka stála na chodníku před domem a očekávala něčí příchod.
"Už tady měl být," řekla si nervózně v duchu a podívala se na hodinky. "Je už 09:34 a domluveni jsme byli na 09:30," pomyslela si vzápětí. Když tu najednou z dáli ozýval se podivný, řinčivý zvuk. Dívce problesklo hlavou: to je on! Uže jédět!
Uvědomila si, že tohle už jednou zažila. Vždyť je to jako její dnešní sen! Takže teď nepochybně přijede kombajn a pán elegán s oznámením, díky kterému se dostane do věznice.
Ale do ulice přijelo jen jakési auto. Zastavilo u kraje a vylezl z něj nějaký pán. Dívka byla trošku zklamaná. Chtěla to poštolce Všechnosnědce tentokrát natřít a vypláznout na ni jazyk dřív. Nicméně její plány byly tytam. A tak tam stála a přemýšlela, co by mohlo být předmětem dnešní události. Bylo totiž skutečně hezky, všechno začalo kvést, hlavně ta třešeň opodál...
Bác ji! Dívku uhodila myšlenka. Co když půjde o prvomájovou procházku? Tohle ale hned zavrhla. Minulá procházka byla velmi nešikovně rozmáznuta. Rozkřiklo se o ní totiž, že odmítla jednoho veleuctívaného hocha pod třešní se slovy: "Raději rezavým drátem do oka pod transformátorem!"
Tak. A dívka se tedy nemůže divit, že si o ni žáden kluk neopře ani kolo!
Čekání na tu neznámou událost se zdálo delší, než-li čekání na rozsudek v bežném soudním řízení.
Divka hodlala ukrátit si chvíli a tak hledala po okolí jakýkoliv předmět k zabavení. Tedy k zábavě. Ale padla ji do oka oplatka toho pána, jenž vystoupil z vozidla. Lépe řečeno - úlomek, když se zakousl. Tak tedy našla předmět z zabavení. Ale ke konfiskaci. Pomalu, ale rozhodně řitivši se k němu měla jedinou myšlenku v hlavě: "Sněz mu tu oplatku." Když byla už malý kousek od něj, pán pozvednul oči k ní a usmál se. "To jste vy? Dejte mi průkazku a nasedněte," řekl a strčil poslední kousek oplatky do pusy. A jelikož je dívka odjakživa poslušná, nevzdorovala a nasedla.
"Ale slečno, to musíte dopředu. Myslíte, že za vás bude řídit Ježíš Kristus?" se smíchem zvolal ten pán. Dívka nechápajíc přesedla dopředu. Pán ji vysvětloval teorii rozjezdu, ale dívka měla pořád v hlavě Krista. "Tak to je jasné, že Kristus bude umět lépe řídit. Syn bude držet volant, Otec brzdu s akcelerátorem a Duch svatý se postará o spojku."

"Nějaké otázky?" zeptal se náhle. "Jo," řekla dívka "má Ježíš tři řidičáky? Do jaké autoškoly chodil? A jak se zapásá Duch svatý?" "Jeď," řekl po chvíli ticha pán.
"Tak co, jak mi to jde?" zeptala se dívka. "Celkem to ujde, ale nejdřív zapněte motor," odpověděl instruktor. "To je stěrač," řekl už po desáté poněkud nervózněji. Dívka taky znervózněla a tak řadila ruční brzdou, točila do zatáček klíčkem v zapalování, nedávala přednost ostatním vozidlům, ale před nosem jim projela, na kruhovém objezdu zásadně jezdila v protisměru, místo blinkru na ostatní řidiče mrkala, u stopky začala zpívat "Don't stop me now", zastavovala stromům na přechodě (instruktor se chytal za hlavu a řval "proč" a na to dívka odpověděla, že když přejede chodce, bude to menší zlo pro svět, než kdyby zabila strom), a tak celkově jela poněkud zběsile.
Bledý instruktor se na konci jízdy zeptal, kdy bude chtít další a do límce utrousil: "Ne!" Dívka celá nadšená z neočekávaného řízení objednala si jízdu hned na další den. Pan instruktor jen suše polknul a odjel.
Dívka vracejíc se domů přemýšlela nad dnešním nečekaným zážitkem. Trošku ji mrzelo, že se nedočkala toho tajemného setkání v 9:30. Otevřela dveře do bytu a tam už poskakovali její rodičové a zahrnuli ji otázkami typu: "Tak jaká byla první jízda v autoškole?"
Stála na prahu a ozval se v ní její hlas, jako když něco nechápe anebo když ji někdo vyfoukne poslední lentilku: "Já dělám autoškolu?"
Najednou se jí vybavila celá jízda, situace před domem, co měla dnes na snídani, její poslední narozeninová oslava, poslední věšení prádla, první hovězí steak, druhý hovězí steak, první tatarský biftek, první pivo, první jízda na kole, první den ve škole, první pád na držku, první zub v držce,… Vzpomínky se jí promítaly před očima, tak jako v sentimentálních filmech. Dnes zažila první jízdu ve svém životě.

Kuře na paprice

15. dubna 2012 v 0:32 | Š-kíps
Dívka seděla u psacího stolu a vypadala velmi zadumaně...
Ve skutečnosti spala s otevřenýma očima. Zapomněla totiž odejít do postele předtím, než se rozhodla usnout. Zdálo se jí, že vede bizarní orchestr jménem Kuřátko s vajglem. Hlavním mecenášem byl pan Weigl s kuřetem na paprice a hlavní bizarnost tkvěla v tom, že všechny nástroje musely mít původní funkci jinou než hudební. Zrovna probíhala generálka před koncertem, když splašený koník s buřinkou na zadku připlaval k dívce, která zrovna ladila tyčový mixér. "Slečno, máme problém s osvětlením. Váš požadavek svítit svíčkami zavěšenými knotem dolů je nejenže nedostatečný pro množství světla, jaké potřebujeme, ale také neproveditelný, neboť plamen je zhasínán roztaveným voskem kapajícím z důvodu zemské přitažlovosti!" zařehtal kůň. Dívka se přísně podívala na strop, pak na koně, pak zase na strop, na koně, na buřinku, na strop, na koně, na klobásku, na koně, na strop a pak chladným tónem rozkázala změnit směr vektoru gravitační síly v místě pod stropem.
V sále zavládlo ticho. Dívka začala odpočítavat šest set devadesáti tří devět set dvaceti čtvrtinový takt, tedy klasický waltz. Ale hned na to zaklepala párátkem o krabičku zápalek a hudba ustala. "Neslyším šící stroje a horní vysavač. Drtič odpadu trochu ztlumí a odšťavňovač mi zahraje svůj part od pátého taktu," nařídila dívka. Odšťavňovač spustil. Dívka se zamračila a požádala o hru ještě jednou. Pak přišla až ke stroji. "Mně se tam něco nelíbí. Je tam pořád nějaká pachuť. Co tam odšťavňujete?" zeptala se. "Mandarinky," odvětil odšťavňovač. "A jaké?" tázala se dívka s upřeným pohledem na ústí trubice. "Bezzubé."
Dívce se zatmělo před očima a kdyby za ní nestál solný sloup, upadla by do mdlob. "Už po milionté jsem vám říkala, že na MÝCH koncertech budete hrát jedině se šavlozubými mandarinkami, které ovládají mandarínštinu a ve volném čase provozují hru na mandolínu! Jak jste se mohl OPOVÁŽIT ODVÁŽIT se přijít a NEVÁŽIT si mých uměleckých ambicí!" rozhněvala se dívka. Odšťavňovači pod tím náporem vytryskly slzy a tím chudák zkratoval.
Vrátila se ke krabičce od zápalek, už už chtěla pokynout k hudbě, ale do sálu přijel rak na osedlaném pavoukovi a chtěl ihned mluvit s dívkou. Dívka se nervózně pousmála na sekačky, omluvila se a následovala raka. Ten ji odvedl za roh a začal nepochopitelně vytahovat ze všech nohavic svých i pavoukových peníze a bonbóny. Lišácky se u toho usmíval, až mu z toho začal růst liščí ohon na čele. Smál se, prskal a mával bankovkami. "Ale já vaše poslintané peníze ani bonbóny nechci!" řekla dívka. Rak se zarazil a těkal očima po místnosti. Pohled mu zastavil na ebonitové tyči, která tu náhodou ležela pod kobercem. Chytil ji do klepete a začal jí třít o ohon. "Ani mou elektřinu nechcete?!" rozhorleně se otázal s pozvednutým obočím a když viděl, že dívka zavrtěla hlavou, nepříčetný pak zběsile třel, až se sám vznítil a zbyl po něm pouze karamel z bonbónů. Dívka se konsternována touto absurdní scénou vrátila zpět s kýblem do poloviny plným nervů.
Otřela si pleš, vzala párátko do ruky a začala znovu dirigovat. Když tu si všimla, že zadní pračky chybí. Když se ptala mandlu vedle, dozvěděla se, že se včera zkalily tvrdou vodou a dneska ráno je odvezla sanitka a musely na sál kvůli vodnímu kameni. A že budou ještě měsíc na Calgonu.
A tady dívce přetekla fontánka trpělivosti. Propukla v hysterický pláč a smích dohromady. Vyrazila dveře a bežela daleko do Ruska. Ale štěstěna jí zrovna nepřála a na prvním přechodu pro chodce svitla červená. Se svěšenou hlavou odkráčela domů. Najednou si vzpomněla, že vlastně spí a že celý orchestr je jen další výplod její chorobomyslné hlavy a tedy není proč se trápit nad zkaženým koncertem. Přišla domů, vešla do svého pokoje, tam viděla sebe, jak spí, zatřásla sebou a...
...otevřela oči. Oddychla si, že to byl jen sen. Vesele vstala od stolu a chtěla si jít lehnout, když tu najednou spatřila v kalendáři na zítřejší den napsáno GENERÁLKA. Posbírala vypadlé oči a šla spát s jedinou myšlenkou: snad ty pračky nešly chlastat.

Tato povídka je tak pravdivá, asi jako výpovědi Kočí, Bárty a Škárky.

Podivuhodné odpoledne

4. února 2012 v 10:23 | Š-kíps
"Kdo doopravdy jsem? Jak jsem se na světě ocitla? Jak jsme se tady všichni ocitli? Je to k nevíře. To nemůže být jen tak. Proč existují tak složité organismy? A jak to, že tyhle složité organismy dokáží uvažovat nad tím, jak ty složité organismy fungují? Dokonce dokáží vytvořit něco složitějšího a nepochopitelnějšího jako je třeba ZSV? A jak to, že nám zní v hlavě vlastní hlas, když tohle právě čteme? Jak to, že nad tím zrovna uvažuju? A další otázka. Má život nějaký smysl? A pokud ano, proč jej neznáme? Proč jej chceme tolik znát? Není náhodou smyslem života onen smysl hledat? Ale myslet na smysl a mezitím nesmyslně žít je přeci nesmysl?" pokládala naléhavě dívka tyto otázky kuchařce ve školní jídelně.
"Rýže?" zeptala se kuchařka. "Cože? Jakže? Rýže?! Bože! Jak se můžete ptát na tak irelevantní věc?" neřekla dívka. Ve skutečnosti řekla jo, vzala tácek a odešla ke stolu.
Najednou si uvědomila, že taková nikdy předtím nebyla! Nikdy nad takovými věcmi neuvažovala. Její myšlenky byly povětšinou typu: "Ta díra v lavici vypadá nějak smutně, vyrobím jí kamaráda." Občas se zabývala smyslem bití, blití, mytí, ale NIKDY však smyslem bytí!
Cítila velkou duševní změnu. Skoro až záměnu. Měla strach, že není sama sebou. Když si ale všimla nalitého čaje do polévkového talíře, uklidnila se. "Jsem to já," pomyslela si.
Už dojídala poslední kousky čaje, když tu zahlédla v odrazu skleněných dveří dva profesory, jak se o něčem baví. Dívka si byla jistá, že jde o ni. Určitě se jí posmívají kvůli tomu, že jednou napsala do písemky slovo "pes" s tvrdým y, ačkoliv písemka byla na karboxylové kyseliny. Jeden z nich šel směrem k dívce, položil před ní nějakou peněženku a mluvil. Bylo zvláštní, že na ni mluvil anglicky. Ptal se jaký je se rozdíl mezi časem předpřítomným a předminulým a následně jí ho vysvětlil a pak odešel. Dívka nehybně seděla asi půl minuty. "Proč říkal právě toto? A jaký symbol skrývá položená peněženka na stole?" Když se ohlédla, nikdo už tam nestál. Jídelna byla pustá. Jen ona a nervózně poblikávající zářivka. Pořád jí zněla profesorova slova v hlavě. Ale otázky přicházely nové a týkající se času předbudoucího... Ne! Dívka měla celou tu dobu puštěný listening ve sluchátkách! Takže vlastně neví, co jí říkal. Muselo to být velmi podstatné a ona to tak hloupě přeslechla. Co teď?
Vzala peněženku a rozhodla se ji prozkoumat. Celkové finance čítaly 78 korun českých. Dále se tam nacházela kartička do knihovny, seznam časů příjezdů a odejzdů vlaků a nakonec vizitka jedné kavárny v Praze a k tomu papírek z téhož restauračního zařízení s kresbou orangutana. Občanský průkaz tam byl také, ale dívka si ho bystře nevšimla (čímž by zjistila jméno a adresu majitele a zajistila by tak konec této povídky). Usoudila, že by měla dohledat osobu, které tato peněženka patří. Ale jak to jen udělá? Průměrně inteligentní člověk by vylovil ještě občanku a zanesl na případnou adresu. Méně inteligentní člověk by to zanesl na sekretariát školy a vypsal konkurz na nástěnku. Ovšem co udělala dívka, by jen tak někoho dalšího nenapadlo. Vytáhla kartičku kavárny a zavolala na telefon podniku. Rozhovor, který se udál, nemá snad ani cenu detailně popisovat. Vznesený dotaz, jestli si nepamatují někoho, kdo v jejich kavárně kreslil na papírek orangutana, neměl kladnou odezvu. Neměl ani negativní. Neměl prostě žádnou. Zoufalý hlásek recepčního ukončil velkoblbý rozhovor a dívka stála uprostřed jídelny, jak kupa hnoje na operačním sále (stejně nepatřičně). Další možností bylo vydat se do knihovny a podle půjčených knih zjistit něco o majiteli (zase - inteligentní člověk by si zjistil jméno a adresu, ale dívka nikoliv).
Předložila kartičku paní knihovnici na stůl a tajemným hlasem hlesla: "Prosím, najděte mi poslední vypůjčené knihy na tuto kartu..." Očekávala dlouhý seznam plný knih s nějakým speciálním zaměřením, což by mnohé napovědělo. Místo toho tam byla nezaplacená včas nenavrácená kniha (konkrétně manuál na jedení náplní čokoládových oplatků bez poškození samotné oplatky) a neuskutečněná aktivace členství. Doplatek činil pro zajímavost 78 Kč.
Dívce se rozšířily zorničky (mydriáza, pozn.red.). Asi proto, že v místnosti někdo omylem přimáčkl vypínač a tím zhasnul. Ale také možná proto, že ji něco napadlo!
Napadlo ji, že kdyby šla teď do pekárny v podchodu, stihla by várku čerstvě upečených skořicových šneků, na které dostala chuť při pohledu na odbornou knihu o plžích. Rychle se uklonila, hodila cukrle na zem, omluvila se za ten nepořádek a odkráčela do pekárny. Zakoupila si jednoho dozlatova upečeného šnečka a odešla za roh. Bála se, že by ji mohl uvidět ochránce zvířat, jak se s chutí zakusuje do mladého měkkýše. Když dojedla, setřela si drobky z pusy a vyšla ven. Cestou na zastávku potkala žebrajícího muže a tak mu vhodila do klobouku pár mincí. Došla na zastávku, zkontrolovala čas, vytáhla deset korun z peněženky …
Kruci!!! Teď si uvědomila, že toho šneka platila z té nalezené peněženky!! Jaký to trapas! A to bezdomovci taky přispěla cizími penězi. Nevěděla, co má dělat. Honem to musí vyřešit! Majitel peněženky nepochopí dobrodinost dívky. Musí ty peníze navrátit. Běžela za tím mužem, vytrhla mu z rukou klobouk a vytáhla pár mincí. Dále běžela do pekárny. Zeptala se, jestli by nemohla reklamovat snědené pečivo a Ačkoliv jí vysvětlovali, že to nejde, tvrdohlavě si stála za svým, až vymámila s prodávajícího peníze i marcipánovou ozdobu z dortu k tomu. Tak, snad už nic v peněžence nechybí. S klidem v duši se vydala na cestu domů.
Doma zničeně dosedla na židli, vytáhla peněženku a ochutnala marcipánovou ozdobu. Dumala a přemítala, komu by tak mohla peněženka patřit. Dávala si všechny informace za dnešek dohromady. Něco jí tu nehrálo. A tak si pustila svou oblíbenou skupinu Orangutans a jejich slavné album Purchase z roku '78. Když začala píseň: "Today I've Lost my Purchase" jako by něco tušila. Když zaslechla verš: "I'm so stupid. I don't remember how my purchase looks!" bylo jí něco divné. Zašla si do kuchyně pro oplatky a donesla si je do pokoje. K tomu si vytáhla manuál a začala pojídat ty oplatky prazvláštním způsobem, jakým je jíme všichni. Vytáhla jednu, zkušeně odlomila, seškrábla náplň a celé to pak snědla...
Znovu se jí rozšířily zorničky. Avšak tentokrát nikdo nezhasnul. Tentokrát si uvědomila vážnou a velmi zvláštní věc. Ona má tu knihu, kterou majitel peněženky nevrátil! No bodejť! Jak by ji mohl vrátit, když ji má ona! Dohrála písnička, a zas tu něco nehrálo... Ne, ne, ne. Bylo toho na ni moc. A tak si sedla k televizi a pustila si svůj oblíbený kanál. Zrovna běžel nějaký kriminální seriál: "Ta peněženka je vaše!" řekl Hercule Poirot a ukázal obsah a tím dosvědčil své tvrzení.
Dívka se zarazila a odložila ovladač. Hryzla se do zápěstí, když jí bleskla jedna podivná myšlenka hlavou: Co když je ta peněženka její?
Byla to eufórie. Bylo to jako, když přijdete na to, kdo vám hází do schránky slupky od banánů. Jako když, pochopíte proč máte za pět na písemce. Jako když objevíte starou fotku a ty lidi na ní sice vůbec nepoznáváte, ale ta budova za nimi se vám hrozně líbí. Jako když zjistíte, proč se vám nějaký člověk hrozně dlouho neozve. Jako když najdete věc, kterou jste ani nevěděli, že máte a teď si uvědomili, jak moc vám chyběla. Bylo to šílené a bylo to skvělé. Dívka chvíli jen nehybně seděla a docházely jí všechny ty věci kolem peněženky.
Akorát ji trochu zamrzelo, že toho šneka nemusela reklamovat, když ty peníze byly její. A že taky bude muset vrátit knížku a celým svým jměním zaplatit knihovně. Ale i přesto všechno měla dobrou náladu. Ještě jednou si prohlédla svou vlastní peněženku. A hele! Občanský průkaz!!
Po sedmnácti letech se dozvěděla své jméno.

Tato povídka je kupodivu založena na vymyšleném faktu, ostatní věci jsou pravdivé fikce. Například obsah peněženky je skutečný, zvláště obrázek orangutana.

Bambino di mare

13. srpna 2011 v 12:50 | Š-kíps
Dívka otevřela oči. Zase je zavřela. Otevřela. Zavřela. Otevřela... Ano. Dívka mrká. Její příběh přece nemusí začínat vždy stějně - otevřením očí při probuzení. Takže tentokrát je kolem poledne, přesněji 17:02 (ano, dívka měla problémy ve škole s látkou nazývanou "Poznáváme denní doby") 28 °C, bio dvojka a dívka si to kráčí kolem skleněných výloh s nějakými podivnými předměty, které jsou jako z roku raz dva. Přemýšlí nad tím, proč takové zboží někdo chce. Na okrasu? Leda tak na okrasu na dno popelnic. Na chvíli se zarazí, pokrčí rameny a jde dál k jiné výloze. Nebo teda spíš vitríně. A hele. Nějaká socha. Ale cenovku ne a ne najít. Ta by se jí zvláště pěkně vyjímala na okenní římse. Anebo by ji mohla občas použít jako drbátko. Nebo by ji mohla půjčit nějakému dirigentovi, či bubeníkovi, když ztratí své náčiní. Usmála se nad svými dobrodinnými úmysly.
"Pozor slečno, toto muzeum není jen pro vás!" okřikla italsky hlídačka dívku, když se rozhodla válet sudy a dělat kotrmelce uprostřed místnosti a tím vrážet do lidí, kteří to nelibě nesli, někteří se dokonce i malinko zamračili. Dívka se postavila a suverénně odpověděla: "Mi si e rotta la dentiera. Scusi, mi puo dire dove c'e un campeggio?" Což v překladu znamenalo: "Rozbila se mi protéza. Promiňte, můžete mi říct, kde se tu dá kempovat?" Hlídačka nehybně stála, nejspíš nechtěla vynakládat energii do jiných pohybů, ale jen do chodu mozku, aby pochopila, jak to dívka myslela. A stála tak dlouho, až archeologové na ni dali taky skleněnou vitrínku a stal se z ní další exponát místního muzea.
Potom šla nějakým městečkem. Bylo tak zvláštní, že si dívka myslela, že sní a tak dělala nejrůznější alotria a vylomeniny, které by vás napadly. V nejbližší retauraci si objednala nejluxusnější stůl, nejdražší víno, trojčlennou obsluhu, jako předkrm - mořské plody nadívané kaviárem a polité šampaňským, polévku - horké gaspaccio s kousky rýže ze Severní Korey, hlavní chod - telecí maso ovinuté slaninou, která měla na sobě kousky husích jater a to vše ještě potřené javorovým sirupem a se špagetami po uhersku (recept z její rodné školní kantýny - ano, rodné, dívka se tam narodila; kuchařkám se speklo dohromady trochu kuřecích noh, husích jater, květákového mozečku, cukrkandlového žaludku, špaget, bifteků a pak tam toho, co nikdo neví, co to vlastně bylo; ale o tom zase někdy jindy...), jako zákusek - chocapic politý lákem z okurek s kousky kedlubnu. To všechno si dívka naporučila na den svých 18. narozenin.
Pak se nechala zvěčnit od nějakého mistra na ulici. Podívala se na jeho výtvor po dvou hodinách a řekla, že děkuje, ale podobiznu si nezakoupí, protože to není ona, ale její dvojče, které nenávidí a s pláčem utekla. Za rohem se dala do hlasitého smíchu a pospíchala honem do krámku naproti s uzeninami a hledala svého psa jménem Psotník. Když prodavač vysvětloval, že maso z psů neprodávají, že si tím může být jistá, ukázala na jednu flákotu se známkou a tvrdila, že to byla známka jejího Psotníčka a s brekem utekla.
Kousek dál uviděla nápis Gelateria. Usmála se. Ne proto, že by si snad vybavila chuť nějaké zmrzliny, ale proto, že se mylně domnívala, že to bude prodejna gilotín. Když vstoupila, uvědomila si svůj zkrat v květákovém mozečku. Měla chuť jim to tu všechno rozbít. Anebo si dát nějakou zmrzlinu. Zvolila si možnost číslo 2. Naporučila si kornoutek nejmenší velikosti. Jako první zmrzlinu si dala citrónovou (to byla jediná, kterou v té změti italštiny poznala), ty ostatní ládovala pouhým poukázáním. Nakonec jich bylo 7 a půl (půl proto, že dívka ten kopeček nepovažovala za celý, ale poloviční a přitom chudák prodavačka musela dát o něco méňě, aby to nepřevážilo). Zmrzlina se prohýbala na všechny strany. Nakonec ustala ve tvaru šikmé věže v Pise. To se dívce velice líbilo. Ochutnala všechny zmrzliny. Avšak hned u druhé se zarazila. Napsáno tam bylo "lampone". Domnívala se, že to bude chuť lamp, ale chutnalo to jako prachsprostá malina! Už nechtěla dál pokračovat a zmrzlinu vrátila a s nosem nahoru odešla. Psounužel začalo pršet.
Tohle všechno dělala, domnívajíc se, že se ráno probudí. Ale už se chystala noc. Velice pomalu jí docházelo, že to všechno byla skutečnost a že všechny ty neplechy byly opravdové. Zkaměnělá hlídačka, objednávka v restauraci, malíř na ulici, v uzeninách, zmrzlina ve tvaru věže z Pisy...
Zakotvila to v prvním hotelu, který viděla. Dala si Brandy a kubánský doutník, usedla do velkého ušáku ve svém pokoji a přemýšlela nad celým dnem. Opravdu existuje její dvojče? Proč jej nenávidí? A co ten pes Psotník? Jak na něj přišla? Je to ten pes na vodítku? Anebo je to úplně náhodná asociace na základě bujné fantazie? To všechno se dozvíme na konci pořadu, ale teď už dívka ulehla do postele a usnula.

Teda pouze si myslela, že spí. Bylo ovšem divné, že se jí zdá, jak leží v posteli svého hotelového pokoje a dívá se do vysokého stropu. Tak tedy vstala. Ale ne jen tak ledabyle. Udělala kotrmelec, který se jí ani trochu nepovedl. "Špatný sen," pomyslela si nevědíc, že nespí. Vyšla ven na chodbu a došla na recepci. Cinkla asi tak dvě stě padesát tři krát, přestože hned po prvním pan recepční přiběhl. Dívka se usmála, udělala kotrmelec a odešla. Pak si řekla, že už je to ohrané, tak se vrátila, omluvila se za svou neoriginalitu a znovu odešla. Vyšla z hotelu. Venku byla tma a ještě bude dlouho trvat, než se rozední. Posadila se v noční košili na kašnu. Ani neví proč, ale zahalekala, jak to má ostatně ve zvyku, dovnitř: "NE!" Čekala na ozvěnu. "Ano," ozvalo se zpátky. To ji podivilo a tak zařvala: "ANO!" A ozvalo se: "Ne." To se jí líbilo. Bude si hrát s mluvící kašnou.
Dívka se zeptala: "Má pes, který není válečný veterán, ani z Hirošimi, ani z Černobylu, čtyři nohy?"
Ozvalo se: "Ano."
Dívka se zeptala: "Je hlavním městem Burkiny Faso Ouagadougou?"
Ozvalo se: "Ano."
Dívka se zeptala: "Byl Kennedy zavražděn v roce 1963?"
Ozvalo se: "Ano."
Dívka: "Má šestistrunná kytara šest strun?"
Ozvalo se: "Ano."
Dívka: "Je pravda, že když hodím minci do kašny di Trevi v Římě zády, vrátím se někdy na to místo?
Ozvalo se: "Ano."
Dívka: "Je vždy druhá mocnina jakéhokoliv čísla číslo kladné?"
Ozvalo se: "Ano."
Dívka: "Naleznu už konečně pravou lásku svého života?
Ozvalo se: "Ne."
Dívka zkroušeně seskočila s kašny. Ne, nepotká, navždy bude bloumat životem bez ní. Pak se ale rozhodla, že v tom bude hledat pozitiva:
- bude moci dělat kotrmelce kdykoli a kdekoli, jak se jí zlíbí a nikdo se za ni nebude stydět
- červené a zelené lentilky nebude muset separovat, ale všechny je sní bez rozdílu
- setkání se sebou bude plánovat podle toho, kdy má čas ona a když se opozdí, vadit jí to nebude
- bude se trápit pouze tím, že má ponožku naruby nebo flek na triku
- ušetřené peníze za kredit využije k zajištění vysněné cesty horkovzdušným balónem
- všechny vtipné asociace a myšlenky bude mít jen pro sebe
- nebude muset poslouchat vtipné historky a následně se smát, bude prožívat nudu v pravém slova smyslu
- lavička v parku bude také zcela její
- do srdíčka na strom napíše jen své iniciály (pouhé "d" jako "dívka", poněvadž stále neví své jméno...)
- nebude se při věšení prádla přiblbe smát
- už nikdy nepraští do zdi z žalu
- díky tomu, že nebude muset na nikoho myslet, bude se moct věnovat zvedání předmětů pouhou myslí
- až se bude vdávat, vezme si sebe a oddávající řekne: "Jste svá."
Ale u některých bodů si nebyla zcela jistá, jestli se opravdu jedná o pozitiva.
Když začalo svítat a chtělo se jí spát, tu si uvědomila, že opět z toho nic nebyl sen. Že mluvící kašna existuje, že svou lásku nikdy nenajde a že teď bude muset projít kolem recepčního, u kterého si udělala faux pas. Nevěšela hlavu. A to proto, že absentoval důvod (a hlavně teda to lano). Prostě si udělala trapas, nic víc. Kolik jich bude ještě v životě? Dívka se nad tím zamyslela. Kdyby každou hodinu udělala jeden trapas v průměru (některé mohou být třeba poloviční, jindy třeba jeden velký za celý den), přičemž odečte 8 trapasů na den, když spí (ale dnešní den byl výjimka) a dožila by se 60 let (je to aritmetický průměr průměrného dožití ženy a lenochoda dvouprstého), čeká ji ve svém politováníhodném životě ještě 251 395 trapasů ke stejnému dni jako dnes o 43 let později. Nad tímto zjištěním povytáhla obočí. Je to vcelku velké číslo, ale není to nekonečno, takže má dívka vyhráno. Usmála se. Vzpomínka na pana recepčního už ji tolik netrápila při pomyšlení, kolikrát se ještě v životě ztrapní. Je to jedno z mála. Prošla kolem něj, usmála se na něj znovu a na skákacím balóně odskákala do svého pokoje. Udělala si čaj (ač v pokoji nebylo žadné zařízení k přípravě, potom tedy nechtějme vědět, jak to udělala...), sedla si do křesla a hleděla do ranních červánků na obloze. Přemýšlela nad všemi těmi výhodami, které skýtá život bez lásky. Mezi nimi skutečnými výhodami byly pouze dvě - kotrmelce a lentilky. Řekla si, že kotrmlece bude dělat někde potajnu, ve tři ráno pod nějakým mostem v přestrojení a k tomu bude pojídat lentilky. Takže už jí nic nebrání. Rozhodla se tedy svou pravou lásku i přes odpověď pravdomluvné kašny najít. Dívka usoudila, že když se mýlila v předposlední otázce (přece když umocníme 0, výsledek není ani 17.března kladný), mohla se mýlit i v poslední. To jí dávalo naději. Ode dneška za patnáct dní se dá do hledání (to aby měla dva týdny volna).

Věnováno hlídačce v muzeu, malíři na ulici, recepčnímu na recepci, mluvící kašně a sedmnáctému březnu.

Pes na vodítku

7. července 2011 v 15:32 | Š-kíps
Dívka otevřela oči. "Ach, zase ráno," pomyslela si. Uvědomila si, že se usmívá. Nevěděla proč. Podívala se na noční stolek. Proto, že než šla spát, prohlížela si Vtipný Žurnál? Pokývala hlavou. Ale pak se zarazila. Došlo jí, že to bylo opravdu jenom tím časopisem a ne třeba vzpomínkou na nějaký zážitek s existujícími přáteli, které nemá. Ukápla jí slza a stekla do okapu, který si chytře namontovala k posteli, aby už nemusela fénem každé ráno sušit polštář. Roura vedla dlouhou šachtou, potom podzemím, rozdvojovala se, roztrojovala se a znovu spojovala, až nakonec ústila do solné jeskyně, kde už seděli na lehátkách nevrlí důchodci a čekali až blahodárná sůl začne působit. Kdo ví, jestli by je kdy napadlo, že je to sůl ze slz jedné dívky (ano, pouze jedné, protože byla jediná v celém městě velmi ochotná přistoupit na ten nápad nainstalovat si okap na slzy k posteli, zdálo se jí to velmi výhodné a užitečné a hrozně si to pochvalovala a chtěla poradit svým kamarádkám, které se prý hodně trápí kvůli prý důležitým věcem, že by mohly přispět svými slzami, tak jako se daruje krev, ale nikdy se svým návrhem neuspěla).
Vstala a otevřela okno. Venku bylo letní svěží ráno. Dívka se rozhlédla a na stromech viděla nějaké ptáčky. Zkusila si vzpomenout, kteří to jsou z těch 189, které se musela naučit ve škole, ale nejdál došla do živočišné hierarchie k Aves. Pak zamávala na neznámého člověka z okna, domnívajíc se, že ho to potěší a on mávaje zpátky volal tísňovou linku. Potom dívka snídala večeři, zívala se zavřenou pusou, zpívala instrumentální skladbu, hrála na kytaru bez strun, ve tmě četla, venku vyvolávala fotografie, při práci se zbíječkou poslouchala vážnou hudbu, objednávala vyprodané produkty, prošla Louvre se škraboškou na očích, vyplňovala v testu s možnostmi a),b),c),d) možnost e), dělila nulou, psala milostné dopisy žlutou pastelkou na žlutý papír, solila čaj, rozmlouvala se slepým znakovou řečí, namáčela ve vodě suchý zip, za denního světla koukala na hvězdy, se zavřenýma očima hrála šipky, vařila na vypnutém vařiči, sušila suché prádlo, psala na psacím stroji bez pásky, koukala na vypnutou televizi, kreslila vzduch a dělala jiné hovadiny.
Když po tomto náročném dni šla spát, vzala do rukou onen Vtipný Žurnál, kterému se tak smála. Ale jak jím prolistovávála, nemohla najít ani jeden vtípek hodný úsměvu, ba ani hnutí brvy! Položila si otázku: "Co mne tedy ráno tolik rozesmálo?" Zuřivě hledala po pokoji nějakou zmínku o tom, co to mohlo být. Větrník přilepený polevou na stropě? Hřebík v zásuvce? Rádio za oknem? Fotka z tanečních? Dekorace na fotce z tanečních? Lístek dekorace na fotce z tanečních? Nedojedené čínské zelí pod postelí? Oprátka na trámu? Uzel na oprátce na trámu? Díra ve stěně? Odraz v zrcadle? Nášlapná mina pod kobercem? Tomu všemu se usmála, ale byl to naprosto odlišný úsměv od toho, který měla ráno. Ten byl zapříčiněný něčím docela jiným.
Chtěla odejít z pokoje, ale zastavilo ji povšimnutí si papírku přilepeného na klice. "Dnes v 17:00." Otočila a najednou to spatřila. Další takový papírek byl na nočním stolku, na čele postele, na poličce, na krabici, v krabici, pod krabicí, na víku krabice, na lampičce, na skříni, ve skříni, na okně, za oknem, v knize, na stropě … prostě všude. Ještě k tomu fluorescentními barvami napsaný, neonovými světly olemovaný, s malinkatou houkačkou na sobě. Dívka má od té doby, co jednou odešla ze školy oknem, problémy s pamětí. Proto dělá mnohá opatření, která stejně někdy nepomohou. Dnes je to někdy a taky dnes mělo něco být v 17:00. Něco velmi důlěžitého, neboť těch papírku bylo tolik, že kdyby je slepila všechny dohromady, mohla by tím spojit Evropu s Britským ostrovem a tak zábránit obchodní izolaci ve středověku. Tito lidé by ale nejdřív museli projít výzvikem chůze po laně, specializací na slepených papírcích. Tento způsob přepravy by zaručoval stoprocentní seznámení s výrobky, neboť by se střetli při dovozu a vývozu a svědomitě by rozhodli, který z nich má zůstat a který má skočit do vody podle toho, jaké kvality je zboží. A snadno by se korigoval vývoz. Najali by lidi, kteří prostě neuhnou!
Ale vraťme se k dívce, která má problém s pamětí a nemůže si za nic na světě vybavit, co znamená nápis "Dnes v 17:00." Dívka začala proklínat svou inteligenci a ptát se proč tam toho nenapsala víc. Stačilo jedno slovo! Ale pak si uvědomila, že by tam jisto jistě napsala něco jako "jupí" a to by jí pomohlo asi tak, jako Rudá armáda Československu v 68 … Vlastně ani něvěděla, zda ji ta událost v 17:00 má učinit šťastnou. Nevěděla vůbec nic. Věděla jen to, že už to stejně nestihne, protože už bylo něco málo před půlnocí. Co se obyčejně dělává v 17:00? Dívky se ptát nemůžeme, poněvadž zrovna dneska v tuhle hodinu věšela suché prádlo. Ale počkat! Nemůže to být vodítko? Vodítko se psem na konci? Nebo konec vodítka se psem na začátku? Nebo vodítko vedoucí k psovi? Dívka cítila, že se blíží k rozřešení této záhady. Usoudila, že by měla najít toho psa a vodítko pak najde s ním současně. Och, jak pekelně chytrý plán. Když už otevírala dveře, trkla ji do hlavy myšlenka (ve skutečnosti to byla ale futra), že to může být jen metafora. Že vodítko a pes je pouhé vyobrazení toho, co má najít. Pes není psem a vodítko není vodítkem, ale že pes je vodítko a dívka je debil, protože koho by tohleto zase napadlo. Zdrceně si sedla na schody a podložila si hlavou ruku. Nikdy se nedozví, co to mělo být. Napadlo ji, že to mělo být nějaké setkání. Co jiného v takovou dobu. Psychiatrická léčebna má přijímací hodiny jen dopoledne, jak moc dobře dívka ví. Setkání. Ale s kým? To netuší. Chtělo to to vodítko. Jako pan Gebauer se odploužila do postele, zhasla, narovnala si polštář, když v tom ji něco kouslo do ruky. Opět rozsvítila. Byla to zákeřná klamerka! Co tady dělá? Jak se sem dostala? Kdyby to byla jenom klamerka, tak by ji dívka pohladila, otevřela okno a řekla by "Leť." Ale tahle klamerka nebyla sama. Byla na nějakém špagátu. Že by jak sundávala prádlo dneska použila zjednodušovací metodu "neser se s tím a sundej to i s prádelní šňůrou"? Ne. Dneska použila jinou metodu: "neser se s tím a sundej to i s prádelní šňůrou a nechej to tam!" Takže tohle je úplně jiná klamerka na úplně jiné šňůře. A proč ji měla pod polštářem? Pokrčila rameny, odložila to na stolek, zhasla a ulehla. Všude bylo ticho a tma. Dívka hleděla do stropu a přiblble se usmívala.
To je ono! Má to! To byl ten dementní úsměv! A klamerka je vodítko a šňůra je pes. Nebo spíš to vodítko je šňůra a pes je ta klamerka. A psisko na vodítku marně čekalo dnes v 17:00, jestli čekalo vůbec. A pokud mu stálo za to tam čekat, počká i dále. Sice ne na tom stejném místě, samosebou šlo domů, ale v jiný čas na jiném místě. Dívka usínala zase s tím přiblbým úsměvem. Doufejme, že zase nebude skotačit z oken a příští setkání si bezpečně zapamatuje.

Fakt a fikce je v poměru 1:2, přičemž fakt je pouze 10%. Věnováno psovi, vodítku, čínskému zelí a šňůře s klamerkou.

Předčasné vstávání

3. června 2011 v 23:01 | Š-kíps
Dívka otevřela oči. Všude tma. Jen její budíček na mobilu svítí a bliká jako semafor na přejezdu. Dívka celá rozespalá vyskočila z postele a už začala cvičit, když tu si všimla, že je vlastně tma. Rychle přestala, koukla se na hodiny, ale nevěřila jim! Posvítila si na ně lampičkou a vyslýchala je, dokud neukázaly 6:35 a z ničeho nic nezačaly zvonit. Ano. Dívka hloupá vyslýchala hodiny na poličce až do jitra. Byla z toho celá malátná, a tak není divu, že si oblékla košili naruby, vyhodila lžičku do koše a jogurt olízla a taky ho hodila do koše a pak začala hryzat ten kus plastu. Když odcházela, zamkla dveře a divila se potom, že nejdou otevřít. Vylezla tedy oknem. Z dvanáctého patra.
Ale naštěstí dole stála Rosinanta, dosedla na ni a pelášila - směr gymnaziální ústav. Dojeli ke starému hradu. Bylo sychravo a z dálky šlo slyšet krákání vran. Z chrličů stékala voda a všechno se tvářilo jako kakabus. Uvítaly ji famfáry a konfety. Ale co to? Dav vřískajících poddaných, kteří vypadali jako první a druhý ročník, odváděly dívku na koni dozadu na dvůr. Co se děje? Co se chystá? Podali ji dřevěné kopí. Na co? Když pohlédla před sebe, bylo ji jasno (teda ne úplně jasno, poněvadž jak známe dívku, té nikdy jasno nebude). Přijížděl rytíř v bílém plášti. Vše umlklo. Dojel k síti na beach-voleyball, uklonil se, nadzvedl své kopí a narazil si přilbici pěkně na hlavu. Dívka si odplivla, nadzvedla své kopí, které se najednou změnilo v párátko, narazila si na hlavu slamák a byla taktéž připravena. V tu chvíli nevěděla kolik je pí. Nevěděla Pythagorovu ani Euklidovu větu. Ba ani Newtonovy zákony. Ani kolik bylo sester ve slavné hře Tři sestry od Antona Pavloviče Čechova. Ale věděla, že je v nevýhodě. A to proto, že jí vítr fouká proti směru jízdy. A taky, že se párátko snadno zlomí. Jak z této situace ven? Ještěže se spustil až k ní žebřík vzdocholodi, vylezla po něm a ocitla se ve svém pokoji. Co? Jak je to jen možné?? Zívla si a šla spát.
Pak se probudila. Budík ji zvonil. Zaklapla ho, koukla z okna, protáhla se, zamlaskala, vzala si padák a šla do školy.

Revoluční odpoledne

30. října 2010 v 22:48 | Š-kíps
Mysleli jste si snad, že dívka umřela? Ano, část dívky opravdu umřela! Ta hloupá a naivní. Zakopala ji do nejbližší díry!
Ale bude blbosti konec? To rozhodně ne! Protože jak známe koloběh přírody, blbost se rozloží, vsákne do půdy, vypaří, zkondenzuje a pak zase dívce spadne na hlavu. Takže…takže je to pořád stejné, ale dívce to říkat pochopitelně nebudeme.


"Poslední dobou…jsem nějak sama. Víte, jak to myslím. Je sice kolem mne spousta lidí, chodím do školy, vídám se s kamarády... Jsem spíše vnitřně izolovaná od ostatních. Nevím, kdy naposledy jsem se někomu svěřila. Až teď, tady, vám. Určitě mi rozumíte a dokážete mi poradit pane…pane…" Až teď si dívka uvědomila, že neleží na lehátku u svého osobního psychologa (kterého ani nemá), ale že sedí v MHD vedle nějakého dědka s kloboukem.
Neznámý spolucestující ihned vstal. Nejspíš mu nebylo příjemné, že se mu svěřuje nějaká labilní slečna. No, anebo už musel prostě vystoupit. Ale tento příběh ponecháme stranou.
Jede právě ze školy. Je to přesně ten okamžik, kdy už nejste ve škole a ještě nejste doma. Dokonalá chvíle. Bohužel trvá pouhých deset minut. Mohla by jet déle, ale to už by byl výlet a kouzlo cesty domů by se vytratilo.
Vystoupila. O zastávku dřív, než kde ráno do školy nasedá. Proč vlastně? Je to rychlejší? Je delší, ale zato horší cesta? Jednou tomu přijde na kloub...
Otevřela dveře do bytu. Má ráda tu vůni. A tikající hodiny na stěně. Odpolední paprsky slunce dopadající na parkety. Dívka odhodila tu těžkou brašnu do pokoje, sundala kabátek, umyla ruce, napila se, vzala si něco k snědku a usedla k počítači... Každovšednodenní-postškolní rituál. Zamračila se. Uvědomit si takovou věc přeci nepotěší. Jindy by nad tím mávla rukou a v té ruce by měla ještě nějakou plácačku, aby ten proud vzduchu byl větší, ale dneska ne. Dneska se rozhodla to změnit, ten stereotyp rozbít. Ale jak?
Zavřela notebook, vrátila jídlo do lednice, zašpinila si ruce, oblékla si kabátek, posadila se do křesla a čekala co se bude dít. Ale nedělo se nic. Akorát ji bylo horko, měla lepkavé ruce a měla chuť na to jídlo, které nedojedla. Takhle to asi nepůjde, pomyslela si. Seděla tam dál a koukala do stěny. Mnozí by si řekli, že se už definitivně pomátla. Ale v hlavě se jí rýsoval plán na dnešní odpoledne. V myšlenkách byla teprve u venkovních dveří. Ale to stačilo. Půjde ven! Neplánované, nedomyšlené, ale spontánní. Ano! Spontánnost. Otřela si ruce od toho odporného hnusu, popadla deníček, propisku a vyrazila.
Vyšla ven. Má jít doleva nebo doprava? Ach, ona neví. Stojí tam a bezradně otáčí hlavou. "Tak…tak…tak půjdu rovně!" řekla si. Tak šla. Ale po chvíli došla ke vchodu protějšího domu. Celá spontánní akce přerušena. Zasmála se své naivitě, že se změní a začne žít zajímavý život plný nečekaných událostí. Trochu zahanbeně pohlédla do svého odrazu ve skle dveří a otočila se ke svému domu. Ne, nemůže se teď vrátit domů, protože by zklamala sama sebe (ale hlavně protože si zabouchla dveře a neměla klíče…). Otočila se zpátky ke dveřím a zkusila je otevřít. Nebylo zamčeno, takže se dostala dovnitř! Dveře za ní klaply. Co teď? Vyšla po schodech. Najednou se z vrchu ozval klapot bot. A sakra! Nemá tady co dělat! Co se stane, když ji tu někdo uvidí? Honem pryč! Ale zpátky nemůže, protože někdo právě vchází (hlavně protože by to nebylo nápadité a vůbec ne spontánní!). A hele! Nějaké dveře ven. Vběhla do nich. Ocitla se na dvorku toho starého domu. Vzpomínky. Vybavilo se jí, jak tu bývala s kamarádkou. Jak si tu hrály. Jak tady jednou spadla a odřela si koleno… Usmála se. "Jó, to byly doby…" řekla si. Všimla si nějaké babičky na balkóně. Hleděla do dálky a mumlala si to samé. Uvědomila si jak pateticky a stařecky to zní. Tamta babička si to může dovolit. Ale taková mladá holka? Které je teprve…Kolik jí vůbec je??… Ale jo, to vlastně ví. Co neví je své jméno! Tak je to!! Ťukla si radostně do čela a vzápětí sklonila hlavu. Ještě pořád neví své jméno. Je to směšné… Ne. Tohle je spíš smutné. Směšná je kombinace šedých oprýskaných zdí s bílými plastovými okny. Musí si začít nějak říkat. Ale jak? Na jaké jméno se hodí? Jaké si vybrat? Pojmenuje se podle oblíbené postavy z knihy nebo filmu! A jaké bude mít příjmení? Podle nějakého oblíbeného spisovatele či hudebníka. Bude poetická a spontánní a vůbec ne nudná a stejná. Chtělo se jí běžet domů a prohrabovat se v knihách a vybírat to správné jméno. Tak tedy vyběhla ze dvorka, běžela ulicí, málem vyrazila vchodové dveře (taky je vyrazila, neboť neměla přeci ty klíče…), po schodech nahoru, v předsíni odhodila kabátek a letěla ke knihovně, co mají v obýváku.
Amélie Tiersenová? Ester Seifertová? Julie Verdi? Nataša Puškinová? Jessica McDonaghová? Jarmila Máchová? Helene May? Beatrice Puccini? Holly Cunninghamová?... Ani jedno se jí nezdálo vhodné. Asi navždy bude jen "dívka". Nikdo to nezmění, má to napsané i v občance.
Večer si lehla do postele. Trochu smutná, trochu bolavá. Pak se maličko pousmála při pomyšlení na tento den. Dnešek byl jiný. Spontánní.
 
 

Reklama