Za trochu srandy šla bych světa kraj. Šla s hlavou děravou a šlápla bych na kosa. Šla v lednu a teklo by mi z nosa. Nebo tak něco.

Hlouposti

Blog slaví dvacetinu století!

23. července 2015 v 13:22 | Š-kíps
Ach ano, je to neuvěřitelné.

Přesně před pěti lety ve 13:22 světlo světa spatřil (nebo spíše světlo z monitoru mohla zachytit naše sítnice) první článek blogu she-keeps. Byla to povídka z první části Příběhu dívky - Nulová inteligence. Datum výroby je však ještě starší, publikována byla na jiném blogu.

Je to, jako by to bylo včera. Nevybavuji si to úplně stejně.

Uctěme tedy památku minutou naprosto nezřízené zábavy, chechtání se, dušení se vlastními slzami a slinami od samé radosti a poté přečtením toho nejhoršího, co tento blog za jeho existence potkalo.

Prosím, omluvte chyby v textech, v dobách minulých jsem povědomí o české gramatice měla minimální. Postupně je opravuji.

Nicméně, jak jsem již naznačila, má celková působnost na blogu.cz je bohužel o necelé dva roky delší. Tuto část ovšem můžeme pominout, poněvadž se nejednalo o můj osobní, sobecký, individualistický blog, nýbrž o skvostné seskupení dvou potrhlých pubertálních dívek téhož jména a stejné lavice.


Děkuji stalým čtenářům za neochvějnou víru v lepší literární kusy a náhodným kolemjdoucím za návštěvu blogu, která byla delší než průměrná návštěva lednice.

Š-kíps

Dopis, který bych poslala

22. července 2015 v 23:24 | Š-kíps
Drahá P.,

píšu ti dopis, který bych poslala, kdybych znala tvé jméno a adresu (nežertuji, mám u sebe poslední...nevím, jak jsem byla schopna napsat nejprve podlesní...známku). Jenže já tvé jméno a adresu neznám, ani město, ve kterém žiješ, školu, do které chodíš, ani krevní skupinu, kterou oplývají tvé buňky. Zkrátka znám jen adresu blogu, na kterém ses nedávno rozloučila.

Chtěla jsem ti povědět, že mám radost z důvodu, proč chceš přestat psát, leč důsledek tohoto rozhodnutí již mě tolik netěší. Teď to zní naprosto hrozně. Tím jsem chtěla říct, že mám ráda tvůj blog, sloh, jakým píšeš, pohled, kterým se díváš na svět. Vždyť je to první blog, který jsem si dala do záložky v prohlížeči. Dříve jsem si adresy pamatovala, nebo spíš zapomínala... A tenhle jsem nechtěla zapomenout. Teď to zní zase moc sentimentálně.

Objevila jsem ho přímo při zrodu a u prvního článku jsem si říkala: "Ty jsi můj člověk." Měla jsem dojem, jako bych tě už znala. Třeba z předešlého života. Prostě něco takového mě poutalo k tobě, k tomu virtuálnímu "Pé tečka". Otazník Petra, Pavla, Patrice, Pateřina, Plára, Partina, Pendula tři tečky dvojtečka začátek závorky. A tohle proto, že vážně nevím, jak se jmenuješ (ale osobně bych tipla Petru).

Vlastně mi došlo při loučení, že bych stála o to poznat tě osobněji. Ale tohle už je na tobě. Mé jméno znáš, sociální sítě jsou dostupné. :-)

Bylo mi potěšením a bylo mi ctí (jak by řekl nejmenovaný člověk). Opatruj se.

K.

Největší úspěch bloggerské kariéry

17. července 2015 v 10:54 | Š-kíps
Milý deníčku,
úplně jsem se zapomněla svěřit, co se mi stalo v dubnu.

Jdu si takhle na hlavní stranu blogu.cz, protočím na část, kde se publikují články na témata týdne a říkám si: "Kristova noho, kdo mohl vymyslet takové slabomyslné téma?"
Najednou jsem začala mít divný pocit. Jako bych to téma už někde slyšela. Nebo viděla. V nějakém bílém okně pro přidávání komentářů. Komentářů k článku "Navrhni téma".

Ale ne.

TO CHOROMYSLNÉ TÉMA JE ODE MNE.
A ještě se na něm 39 lidí shodlo.

Téma: odkaz
Výběr na téma: odkaz


Popravdě, jak už název článku tvrdí, tohle byl největší úspěch mé bloggerské kariéry. Což je vlastně smutné. Když to tak vezmu obecně - tolik mých literárních děl se válí někde v knihovnách a v e-mailových schránkách bez povšimnutí.

Nebo s povšimnutím?
Jediným uspokojujícím vysvětlením pro mne je to, že se mé počiny vždy zdály porotě příliš pobuřující, nesmyslné, krátké nebo až přííííliš vtipné. Hohoho!!

Cyklopentanoperhydrofenanthren

17. července 2015 v 0:31 | Š-kíps
Vůbec mi to nejde a nebaví mě to a nestíhám a chce se mi se vším prásknout a prásknout do bot a klesám na mysli a malomyslním.

Takže taková klasická krizička.

Já nevím, co to se mnou je. Vidím, jak to zase nezvládnu, protože se brambořím v začátku, který pak nakonec ani neumím lépe. Ach jo. Už nechci chodit do té školy. Nevím, proč bych měla, když mi to tak nejde.

Chci domů a k mamince.
Zním jak plačící děcko.
Nebo jako holoubě právě z hnízda vypadlé.
Pojedu dom (napsala jsem pojdu).
Doma jsem i tady, ale už mám tohohle doma dost a chci tamto doma.

Ale předtím si dám pivo.
A tebe uvidím až v září.


Celé moje promluvy jsou tak trochu surrealistické, málo veselé, až morbidní.


"Jen se jdi opíjet a laškovat s chlapci."
Jen domýšlím alternativní příběhy.
Co to zase píšeš, vždyť on nemůže mít šajnu, jaké mám se svou hlavou injoky.

Mám se svou hlavou injoky. To je přesné.

Pardon, tady není nikde tlačítko zpět.
My až se zas někdy potkáme, my budeme úplně jiný lidi.

steran
zdroj: wikipedia.org

Chemicko-biologický postih

11. července 2015 v 9:09 | Š-kíps
Ve snech připojuji fosfáty k sacharidům. Je to vysoce (re)akční sen.
A než se probudím, myslím na monocyty.

Čtvrtletí

10. července 2015 v 0:01 | Š-kíps
Jakmile začnu psát básně, něco se mnou není v pořádku.
Jakmile začnu psát povídku, už jsem v háji.
Povídky zatím nepíšu.

Je mi prázdně. Tak prázdně, že jsem přispěla na nesmyslnou sbírku a vůbec nad tím nepřemýšlela.
Je mi tak prázdně, že jsem sama od sebe vešla do kostela, abych se podívala i na vnitřnosti historické památky. Prázdně, že jsem měla potřebu jít neznámými uličkami. Že jsem stála v lékárně nad tabletami s Ginkgo Bilobou celou věčnost, než jsem se rozhodla, které firmě budu věřit.

Je mi tak prázdně, že se musím něčím plnit. Abych nezkolabovala jako plíce předčasně narozenému dítěti, když se mu ještě nedotvořil surfaktant, který drží stěny plicních alveolů pěkně od sebe.

Je to přesně čtvrt roku a my to spolu ani neoslavíme. A ty si ani nevzpomeneš. A málo Ginkgo Biloby za to asi nemůže.



4. července

4. července 2015 v 16:47 | Š-kíps
Milý deníčku,
dneska jsem opravila stránku na wikipedii v kategorii Biochemie. To jsi nečekal, že? Já taky ne.

Spontánní diastolická depolarizace

14. června 2015 v 22:17 | Š-kíps
"Rožínat světla budu už jen pěstí," řekla jsem.

"Já už nechci žrát, ale chci žrát," jsem opravdu řekla nahlas před špajzem.

Nevím, jak je možné, že mě dokáží rozčílit knihy. Knihy se školní tématikou. Je normální, aby někdo psal mm a myslel tím mikrometr? Není. Není to normální. Omlátím jim na zkoušce tu knihu o hlavu. Nebo hlavu o knihu. To si ještě rozmyslím.

Proč mám zase dojem, že můj hyperultraskvělý učební plán nevychází? Nestíhám. Klasicky. Monstrózně. Nevadí mi, že nebudu mít prázdniny. Jen bych chtěla vědět, že to zvládnu. Do budoucna se podívat nemůžu, je to fyzikálně nemožné a já veškeré zákony o časoprostorovém kontinuu, zachování energie, hmoty a blbosti ctím.

Mám dojem, že to fakt nezvládám. Ale to mívám vždycky. A když ne, tak ho začnu mít později.

Nejkrásnější světlo

8. května 2015 v 23:49 | Š-kíps
Nejkrásnější světlo je to podzimní. Slunce paradoxně zapadá čím dál dříve. A možná právě proto je to světlo tak krásné a vzácné. Jdu kolem známé budovy. Jako malá jsem do ní chodila každý den. Před ní stála opuštěná školní šatna. Zdála se být útulná a příjemná, když byla obsypaná žlutým listím. Leželo na mříži a prosvítaly jím paprsky slunce. Svítilo, jako by nikdy nemělo zhasnout, jako by na to nikdy nikdo vlastně nepomyslel. Musí svítit. Je to tak samozřejmé. Jdu dál do kopce. Vidím svůj dlouhý stín. Od srdce do celého těla se mi rozlilo náhlé štěstí. Vidím dvě malé děti, které vede nějaký pán. Jsem šťastná. Mé štěstí mi jde naproti. Poznávám rysy v obličeji obou dětí. Jsou to mé rysy. Stín se jich na chvilku dotkne.

Své každodenní sny se nepamatuji, některé si však dokážu vybavit i po deseti letech.



Pořád se ptáme, ale chceme slyšet odpovědi? A bude odpověď definitivní? Pouze smrt je definitivní a i to máme problém pochopit. Život je dynamika. Co mám teď, zítra mít nemusím. Pořád se bojíme a úplně všeho. I smrti. Bojí se mrtví života?

Přemýšlím o pánovi ze sna. Myslím, že jsem ho potkala.

"Xeroderma pigmentosum!"

20. února 2015 v 21:26 | Š-kíps
řekla jsem z posledních sil. Byla to moje poslední slova (kromě - na shledanou) a nutně jsem si vzpomněla na Rimmera.



Je dobře, že špatné se stává? A je to doopravdy "špatné"? Co když to bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát? A jen ze své perspektivy nemám možnost vidět dobré důsledky. Třeba se změním, třeba budu šťastnější, třeba to všechno má svůj účel. Mohl by to být nějaký axiom bytí. A co když právě TO je ten Bůh.

Je pokoj stále pokoj, když se do něj dostane vzduch z chodby?Co z toho pokoje potřebujete? To nejsou zdi, dveře, ale ten vzduch. Takže bych LOGICKY mohla dojít k tomu, že pokoj je pokojem pokojovým vzduchem. A to, že zdi udržují ten vzduch, který by se jinak mísil mnohem víc, než to dělá s dveřmi a zdmi, to je odvrácená strana měsíčné myšlenky.
Když to vezmu kol a kolem, ten vzduch je zvenku. Takže i když jsme vevnitř, jsme vlastně venku.

Konec.

Nemám ráda konec této písničky. Protože to znamená, že skončila.

Na Čechově mostě

5. února 2015 v 23:53 | Š-kíps
Všeliké loučení toliko pro hovado dobré jest.

Protože pak nestihnete poslední metro a ani normální tramvaj. Jenom nenormální s pětkou v předčíslí, která jezdí (hlavně když je v zimě venku zima) ne ouplně často. A ještě na počátku (vesmíru) si lístek cvaknete, samozřejmě netušíce, co budete muset za těch třicet minut všechno stihnout:
  • Poslechnout si: "Poslední vlak jedoucí do zastávky Depo Hostivař vám zrovna ujel před nosem."
  • Uvědomit si, že metrem se už fakt domů nedostanete.
  • Vyběhnout jedoucí eskalátor v lehce etanolovém (roz)položení.
  • Bystře nasednout na tramvaj, která vás nikam nedostane.
  • Vysednout a propadat panice opuštěně na Čechově mostě.
  • Rozhodnout se vrátit. Kam? Alespoň na správnou stranu řeky.
  • A ještě předtím zavolat bratrovi, který vás uklidní a najde vám spoj.
  • Nasednout, vysednout, znovu zavolat, přesednout a živí se dostat domů.
Bratr na telefonu - spása. Jinak bych na Čechově mostě byla do teď.


Na minulosti je nejhorší to, že jsem celou tu dobu nemohla spinkat s hebkou plyšovou sovičkou. No prostě naprosto promarněný čas.

Ani jsme z té hrůzy nemohli domyslet, jaké by to bylo, kdyby tramvaje byly zděné.


V jeho náručí s ní hlad po lásce zalomcoval. Byla šťastná v neštěstí. Pak se konečně nadechla. A dál už byla jen nešťastná. Postupně křehla, až se celičká rozbila.
"Ne, nemiluji tě tak jako tenkrát. Tehdy jsem se bál, že tě nikdy nebudu mít. Teď se bojím, že tě mohu navždy ztratit."

"Láska je," řekla několikrát.


www.nazabradli.cz/17-repertoar/aktualni/79-anna-karenina

Kardinální depka

28. ledna 2015 v 22:44 | Š-kíps

Mám kardinální depku.

To jsem si říkala celou cestu do postele.
Jak je možné, že mi to učení tak nejde? Je to těžké nebo...

mám nízké IQ?

Nejdřív to vypadá jako žertovná hláška nebo jako hysterický pláč den před zkouškou. Leč nebyla žertovná a ani den před zkouškou. Tedy, zamysleme se nad ní.
Vysvětlovala by mnohé.

Kdo si nechá v učebně, kde se píše zápočtový test, kabelu velkou jak prasátko? A po čtvrt hodině běží, co mu/jí cukle stačí, na místo činu, aby si ji vzal/a velmi pozorovaně se slovy: "Nechal/a jsem si tu úplně všechny možné doklady, hehe, na shledanou."

Mé glandulae lacrimales se odstěhovaly. Neroním už slzy. Jen kosmický prach.

Učím se něco a furt jsem u toho něčeho, i když bych měl být úplně někde jinde.
Zdá se mi, že to neumím, nebo tam je fakt milion druhů všeho, někde to dělá něco, a já po přečtení nevím nic?

Jsem cílebezvědomá.


Když jsou věci inducibilní

26. ledna 2015 v 15:44 | Š-kíps
Inducibilní jsou prý hormonální jaderné receptory.

Nebolelo mě z toho cor, cordis, neutrum, III. deklinace. Kladlo odpor, odpordis, blboneum, III. debilace.
Bylo rezistentní. A to jen proto, že se to seběhlo nějak strašně rychle.

Stýská se mi (perme a bilně). I po tobě, to se ví. Teda neví, ale já to vím.

Ale co když neuvidím/neuslyším/neucítím všecky krásy světa? Stačí jich tolik, kolik si jich dovoluji?

Už dokážu milovat pouze někoho, jako jsi ty. Stejně vznešení jsou jen ptáci. Tak miluji je.


zdroj (zřejmě):
www.wallpaper2020.com

"(Zá)leží m(i) na dětech,"

19. ledna 2015 v 11:21 | Š-kíps
řekne jedině člověk s ambicí být pediatr, který padá v tramvaji na děti.

Bylo pondělní ráno a dobíhala jsem tramvaj. Klasicky. Když jsem si trochu odpočinula, všimla jsem si, že právě nastoupila nějaká paní. Měla nejspíš těžší tašky a vypadala, že by si je ráda odložila. Rozhodla jsem se, že jí toto nevyslovené přání vyplním. Vybrala jsem si však nevhodný moment. Tak nevhodný, že skončil katastrofou.

Když jsem vstávala, tramvaj se zrovna rozhodla rozjet. Leč zrychlení, které udal pan tramvaják, bylo větší, než bych dokázala odhadnout. A protože jsem stála tak, že přímka protnutá mými chodidly by byla kolmá na vektor rychlosti tramvaje v rovině rovnoběžné se zemí, záhy se mé těžiště dostalo mimo základnu. Ale stačila jsem se chytnout šprušle u okna!

Kdyby tam ovšem byla. Takže jsem si sedla volným pádem na protější sedačky. Na sedačky, kde seděly děti.

Pokud nedošlo k fyzickému traumatu, pak rozhodně k tomu psychickému.

Mimochodem vítr fouká

17. ledna 2015 v 22:11 | Š-kíps
Sedím a čekám, až naleznu temné místo, ve kterém se budu moct vyplakat, protože to potřebuji. Ale to místo nemůžu najít.


To místo je velké jako vesmír, je tiché, čas v něm neplyne, je to holá podstata, ve které jedinou hmotou homogenně rozptýlenou je naše duše a nic není důležitějšího než její samotná existence.

Jsem ráda, že tě znám. A připadá mi, že tě znám už od začátku. Ne života, ale existence našich duší. Poznávám tě postupně. To je to slovo. Poznávám, že tě znám.

Od průměrné délky života jsem odečetla svůj aktuální věk, převedla na minuty a toto číslo vydělila šesti. To už jen tolikrát si budu moct poslechnout Bohemian Rhapsody?

Trápí mě, že to nikdy nemohl slyšet jako ostatní, protože to vytvořil.

anyway the wind blows

Některé věci jsou směšně nepodstatné. A je škoda, že kvůli nim nejsou vidět ty podstatné.
 
 

Reklama