Za trochu srandy šla bych světa kraj. Šla s hlavou děravou a šlápla bych na kosa. Šla v lednu a teklo by mi z nosa. Nebo tak něco.

Věcičky

Setkání s literární postavou

11. září 2013 v 15:35 | Š-kíps
Soutěžní povídka - Setkání s literární postavou

"Děkuji," řekla jsem rychle paní za sklem, popadla lístek a místenku a odpochodovala na nástupiště. Myšlenkami jsem byla někde doma. Na školu se mi po těch dvou úmorných týdnech myslet nechtělo. "Zima jak v Rusku," procedila jsem mezi zuby a schovala si ruce do kapes. Snažila jsem se ukrátit si čas při čekání na vlak sledováním lidí kolem (ne bicyklem). Jedna paní měla v tašce psa. Byl to jorkšírský teriér. Napadlo mě, že teď je vlastně jorkšírský interiér... Zasmála jsem se svému debilnímu vtipu. Smích mě ale přešel, když na perón vstoupila nějaká pomatená ženská. Měla na sobě dlouhé šaty s krinolínou, které se nosily tak možná v předminulém století. Mumlajíc si rusky něco pro sebe prošla kolem (ne bicyklem, furt). Mnula v ruce kapesníček, měla skelné oči a tak celkově vypadala nešťastně. Zabylo mi jí líto. Pohroužila jsem se zpátky do svých filosofických myšlenek o psech a kolech. Vyrušil mě až zvuk přijíždějícího vlaku a tupé rány. Lidé se seběhli k okraji nástupiště. Byla to ta Ruska. V kolejišti přecházet je zakázáno. Tahle paní v kolejišti ležela, takže to vlastně nemusela být její chyba... Pak jsem si všimla kapesníčku, který ležel kousek vedle ní. Byly na něm iniciály A.K. Přijeli záchranáři a nás přihlížející odprovodili pryč. Ve vlaku cestou domů jsem na to myslela. Je fascinující, že jsem se setkala s literární postavou. Škoda jen, že to byla Anna Karenina.

Chvilka poezie:
"Jak jsi skončila, krinolíno?"
"Rozdrtilo mě pendolino."

postava: Anna Karenina
z knihy: Anna Karenina
autor: Lev Nikolajevič Tolstoj

A přijde ten, který opět přinese řád do tohoto města…

8. srpna 2013 v 17:14 | Š-kíps
Bylo to město na kraji pouště. Slunce pálilo. Ze saloonu se ozýval řev opilců a hádky hazardních hráčů. Na náměstí se houpala ve větru mrtvola posledního šerifa. Zákony už dávno neplatily, jediný zákon, který platil, byl zákon silnějšího... Kdo chtěl projít tímto hnízdem, musel být zatraceně dobrým střelcem!

Nebo se to alespoň povídalo. Současní obyvatelé pouštního města si říkali Zlotřilí bandité a jejich hlavní výsadou byla náramná chuť k alkoholu. Byli tak proslulí, že o nich dokonce věděly i divošské kmeny v Indonésii. Ale lidé z okolních měst byli špatně informováni jednou indiánskou babičkou, která už nedoslýchala. Původní verze zněla totiž takto: "Kdo by chtěl projít tímto hnízdem, nemusel by být ani zatraceně dobrým střelcem." Protože bandité byli pořád pod obraz a většinou i pod tím obrazem leželi, nebylo vůbec těžké se do nich trefit.
Zlotřilí bandité žili naprosto zhýrale. Pili, na co přišli. A když jim alkohol došel, začali vyrábět pálenku z propocených košil a slaměných klobouků. Každý osmý čtvrtek si ostříhali nehty a pokoušeli se vyrobit želatinu na dort, jehož složení raději prozrazovat nebudu (ale jistě to nebyl žádný Dr.Ötker). A pak ten dort servírovali do polévkových talířů a jedli ho příborem na rybu.
Když se to dozvěděl Frankie, který právě seděl na pláži jednoho z indonéských ostrovů, rozhodl se do toho pouštního města zavítat, aby tam nastolil řád. Poděkoval divošským kmenům, že ho nesnědli, a odjel první lodí. Bohužel připlul do Indie. Nicméně byl znalý světa a neudělal podobnou chybu jako Kryštof Kolumbus. Přestoupil na správnou loď a konečně dorazil do Ameriky.
Projížděl městy a na každém rohu byl varován před Zlotřilými bandity. Frankie neházel flintu do žita. Žádnou flintu neměl. Pouze revolver, který byl po jeho boku snad už od kolébky. Byl to ostřílený střelec, a tak se nezalekl nějakých povídaček staré báby.
Přijel do pouštního města. Frankie slyšel pouze svůj dech, tlukot srdce a falešný zpěv linoucí se ze saloonu. Pochopil, že revolveru nebude třeba. Už jsou v lihu. Vyrazil dveře a zařval: "Tak kdepak je ten prďola, co tady rozlévá tu smrdutou pálenku?" Celý saloon ztichl. Usnuli. Frankie dal dveře zpátky do pantu, zavřel okenice a dal se do díla.
Už se pomalu rozednívalo, když se otevřely dveře saloonu a vyšel Frankie. Ruce měl do krve rozedřené a oči se mu leskly. Z města odešel a nastoupil na loď zpátky do Indonésie. Tentokrát si prostudoval jízdní řád.

Co udělal Frankie s bandity? Okolo této příhody vzniklo mnoho povídaček. Indiánská babička tvrdila, že Frankie dal všem banditům pěknou nakládačku, pak si udělal cibulačku a pokojně se vydal na cestu domů.
Frankie už zase ležel na pláži, když se k němu dostala zpráva z pouštního města, jak Zlotřilí bandité jedí způsobně podle etikety, vyrábějí pálenky z těch nejlepších surovin a pojídají ty nejlepší pokrmy, které si vlastnoručně připravují. Utíral si zase slzy při vzpomínce na saloon a na to, jak jim to tam pěkně uklidil, vysmějčil a jak tam na listinu napsal zásady správného stolování.
Tak zase Frankie přišel a přinesl řád tam, kde ho potřebovali nejvíce.

Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, událostmi, písemnými pracemi nebo tématy je čistě náhodná.

Najednou ticho

8. ledna 2011 v 1:01 | Š-kíps
Je šero a mlha. Ne, neprší. Chodníky jsou suché a chladné. Zato oči jsou mokré a horké. Srdce tepe kdesi v krku. Ulice je opuštěná, jako by se nikdy nedotkla života. Do temného pokoje je otevřené okno. Mihotá se v něm záclona. Ticho. Najednou takové hlasité ticho. Bolí tě z něj uši.
V pokojí poblikává namodralé světlo zářivky. Běžíš k oknu a nadechneš se prudce toho venkovního vzduchu se slzami v očích. Zaslechneš klavír z protějšího domu.
Přeješ si, aby ten minulý den nikdy neskončil, vidíš před sebou to včerejší datum. Tu nevědomost! Chceš ji, chceš se vrátit. Ale nejde to. Chceš, aby to všechno nebyla pravda, aby ses ráno probudil a pošeptal si, že to byl jen sen. Vstal, dal si čaj, jako vždycky, aby všechno bylo při starém...
Marně se snažíš probudit. Všechno je to pravda.
Dřeš lak z parapetu, slyšíš ten klavír, máš mokré tváře, od podlahy je zima a máš studené konečky prstů.
Najednou je všechno jiné, jako bys to všechno před tím prožil hodně dávno, nebo neprožil vůbec. Je to tak nereálné. Chceš být někde jinde, v daleké budoucnosti, ale čas plyne hrozně pomalu. Zrovna dnes...
 
 

Reklama